Prázdné fráze a pokrytectví, kterých jsme svědky posledních sedm let, kdy se v Sýrii válčí, se po dnešním náletu USA, Británie a Francie na chemická zařízení vystupňovaly. Pojďme je okomentovat trochu blíž.
Při rostoucí ekonomické úrovni začínáme důležitá témata ignorovat. Máme se lépe, více utrácíme, nejistota z budoucnosti opadá. To vše je pravda, respektive část pravdy. Tou druhou částí je fakt, že chudoba u nás i nadále existuje, včetně její tragičtější polohy v podobě podvyživených dětí a lidí, kteří kradou, aby neumřeli hlady. A rasisté Romy prostě nezaměstnají.
Problém české politiky není zastaralý levo-pravý koncept (ten už, doufejme, končí), problémem je, že se všichni tváří jako něco jiného, než jsou. Takovou hru na život známe z dob komunistické normalizace, kdy předstírání patřilo k životní výbavě stejně nutně jako toaletní papír na WC. I dnes je míra falše a pokrytectví všudypřítomná, proto má velký dopad na život lidí a jejich náladu. Ti jsou čím dál více roztrpčení a znechucení, a není se jim co divit.
Každou touhu po radikální politické změně ohlašuje změna rétoriky. Činili tak prvorepublikoví komunisté i fašisté, činí tak i ti dnešní. A nejen oni, Babišova demagogie se od té jejich mnohdy příliš neliší. Řečníci posunují či mění význam slov, protože právě to je základem manipulace s voliči. Tak třeba slova jako „populismus“ či „xenofobie“ získala během poslední doby u části veřejnosti kladný obsah. Dnes se soustředíme na největší českou fašistickou stranu, SPD Tomia Okamury.