Všimli jste si toho také? Z očí veřejnosti se pozvolna vytratili zastánci přijímání válečných uprchlíků či lidí, kteří odešli kvůli totalitnímu režimu, jenž v jejich zemi panuje.

Televize a rádia, včetně těch veřejnoprávních, do zpravodajství či k politickým diskusím zastánce lidskosti nezvou či naprosto výjimečně. Psaná média potvrzují pravidlo o vytěsnění „vítačů“ z veřejného diskursu stejným způsobem.

Prezident odmítá jmenovat politika nominovaného na ministra, protože ten chce u nás přijímat válečné uprchlíky. A ten politik místo toho, aby řekl, ano, to je můj názor a stojím si za ním, jde prezidentovi vysvětlovat, že to tak nemyslel.

V Česku se ustavila jakási novodobá Národní fronta složená z mediálních a politických vládců, která pokládá odlišný názor od svého za vlastizradu, deviaci či alespoň za postoj nevhodný ke zveřejnění. Toto mocenské spřeženectví je hlavním důvodem stoupajícího počtu občanů, kteří nechtějí u nás přijímat uprchlíky, tedy lidi, kteří evidentně potřebují pomoc.

Nepomáhat potřebným se stalo běžně uznávanou morální normou. To by nás mělo vést k zamyšlení, kam vlastně směřujeme.

„My jsme tady páni a nebudeme si sem pouštět cizáky. Okolní svět nás nezajímá.“ - Tento Zemanovsko-Trumpovský výblitek dnes unisono zní českou krajinou. Radši se spojíme s fašizujícími Orbánem a Kaczynskim, abychom mohli do světa vykřikovat, že do Evropy nepatříme. Budeme ale dál v klidu ždímat společnou pokladnu EU, aniž bychom členským zemím přetíženým uprchlíky nabídli pomocnou ruku.

Za to se může člověk se srdcem na správném místě jen stydět. Téhle Národní frontě je třeba vyhlásit boj. Tuhý a nesmiřitelný. Dejme se do práce.