Média si vytvářejí své celebrity, které sice dovedně skládají slovo k slovu, často však bezobsažně, a především mudrují prakticky o čemkoli, na co se jich kdo optá. Či, ještě hůře, sami v tomto směru vyvíjejí aktivitu. Tyto celebrity nazývám Brouky Pytlíky.

Václav Cílek je jedním z oněch všeobecně známých Brouků Pytlíků, tedy odborníkem na úplně všechno. Širší veřejnost se s ním blíže seznámila během tzv. uprchlické krize, kdy vystupoval jako puncovaný xenofob, který varuje před přijímáním uprchlíků.

Cílek je geolog, ale pár bulíků božích z řad novinářů o něm také hovoří jako o filozofovi. Jeho úvahy mimo geologii se přitom pohybují jen tak tak v oblasti informovaného pozorovatele. Je ovšem pravda, že je vybaven výborným řečnickým uměním a jeho diletující rozprávění mají proto své kouzlo.

Přednáší třeba o americkém Detroitu coby apokalyptickém městě a předvídá stejnou budoucnost pro Ostravu či Mladou Boleslav, o bozích a mýtech staré Evropy, o „dobrém životě“ z filozofického pohledu, o bezpečnostních hrozbách v souvislosti se změnou klimatu a "pohybem národů". Například na „Univerzitě obrany“ 7. 4. 2016 přednášel o bezpečnosti v této souvislosti hned po "doktoru Robejškovi", jak uvedl moderátor. Inu, jak praví staré přísloví: vrána k vráně sedá, Pytlík Pytlíka si hledá.

V médiích hovoří a píše o tom, jak se máme připravit na katastrofu a krizovou situaci, o konci západní civilizace, o tom, že by se na školách měly znovu zavést symbolické fyzické tresty, o Jeruzalému, o střetu generací, o klimatu a změnách civilizace, o tom, že se blíží zlatý věk terorismu, protože Evropa přijímá muslimské uprchlíky, o bezpečnosti: "Myslivci by se mohli stát součástí systému civilní obrany. A to například v takových případech, kdy krajinou nekontrolovatelně potáhnou skupiny utečenců."

Zasvěceně píše či hovoří i o exponenciálním růstu, o tom, že Němci jsou rasisti, protože se mstí muslimům (je neuvěřitelné, že vědec ztotožňuje pár pravicových extremistů, kteří napadají uprchlické ubytovny s "velkou částí německého národa"), o filmech s tématem zombie, o hybridních válkách, o kruzích v obilí, o psychologii odmítání, o excentricích a podivínech, kteří změnili svět, o tom, co je domov a jak vzniká, o tom, že reklama je stejně nebezpečná jako fašismus, o tom, že jsme ve vztahu k internetu již několikanásobně překročili míru, o kyberpsychologii - rizicích a dopadech digitálních technologií, včetně kriminálních, o globálních rizicích, o islámském státu a o tom, kde ten bere peníze, o vztazích mezi lidmi – a o mnohých dalších tématech, jejichž vyjmenování by si vyžadovalo prostor o rozměrech Strahovského stadionu.

Cílek rád odhaduje budoucnost, což je v přímém rozporu s vědeckostí, kterou se zaštiťuje. Věda může zkoumat pouze to, co je a co bylo. Budoucnost lze sice odhadovat na základě trendů, ale ty se mohou měnit mnohem rychleji než je dnes obvyklé. Jde o rovnici o příliš mnoha neznámých, abychom mohli odhad brát jako vědecký.

Filozof (skutečný) Jozef Mária Bochenski ve svém Slovníku filozofických pověr (heslo Intelektuálové) takové chování popsal těmito slovy:

„Profesor, jenž přednáší novověké dějiny, je pochopitelně autoritou (epistémickou), pokud jde o francouzskou revoluci, nikoli však v oblasti využití atomové energie. Podepisuje-li tento profesor se svými kolegy, odborníky například v čínské keramice, zoologii nebo počtu pravděpodobnosti, deklarace, jež se týkají využití atomové energie, dopouští se evidentního zneužívání své autority, jež je o to horší v míře, v jaké vyvolává dojem, že hovoří sama věda.“

A právě v tom se Pytlík Cílek liší od publicisty, novináře či komentátora, který sice také může psát a hovořit o čemkoli, ale nevydává to za výsledek vědeckého zkoumání, nýbrž jen za svůj názor či pohled na věc. Ano, naslouchejme i Václavu Cílkovi, v něčem může mít pravdu, ale neberme jej jako autoritu v ničem jiném, než v geologii.