Stojíme-li na rozhledně a pohlížíme do krajiny, můžeme být většinou nadšeni, naše zem je krásná, nejkrásnější ze všech. Horší je pohled na politiky, zblízka, na to, jak se chovají, jakou mají „politickou kulturu“, jak přispívají do celkového společenského obrazu.

Tak třeba momentálně nás reprezentují čtyři nejvyšší ústavní činitelé: prezident Miloš Zeman, premiér Andrej Babiš, předseda Sněmovny Radek Vondráček a předseda Senátu Jaroslav Kubera. Připočteme-li k tomu největšího křiklouna Tomia Okamuru a největšího demagoga Vojtěcha Filipa, máme výčet nejznámějších mutantů v politice završen.

Pokud bychom to měli srovnat s pohledem z rozhledny na krajinu, představovala by ta šestice totéž, co periférie našich velkoměst, plné šedivých a špinavých oblud skladů a velkoobchodů. Nebo zničený les vichřicí či kůrovci, Hradčany po náletu nepřátelského letectva či hladinu vodní nádrže zalité ropou… prostě něco odpudivého.

Už to ani nevnímáme, protože člověk si zvykne i na smrt, ale míra nedůstojnosti je volbou takových politických Hurvínků (Hurvajs promiň) naplněna vrchovatě. Mají přitom mnoho zastánců ochotných volit je znovu. Popravdě netuším, co může člověka vést k volbě Zemana, hnutí ANO, ODS, SPD či KSČM.

Zeman je sociopat postižený patologickou nenávistností, který Česku vysloveně škodí. Babiš se snaží obcházet demokracii, kde to jen jde, a klidně by ji obešel úplně, kdybychom mu to dovolili. Vondráček kráčí v jeho i Zemanových stopách, je jejich dobrým podržtaškou. A do vlastního „génia“ zahleděný Kubera, tedy typický člen ODS, namísto diskuse dává na odiv obecenstvu svou primitivitu. Filip by se rád vrátil před listopad 89, pod ochranná křídla ruských letounů.

A Okamura…? Českem právě běží takový vtip: Chápu, že se nám Slováci pomstili tím Babišem, přeci jen jsme se k nim nechovali vždycky nejlépe. Ale co jsme proboha provedli Japoncům?

Kdybychom se oněch mutantů optali, kolika lidem v životě pomohli, tvářili by se udiveně, protože pro ně je úspěch mít co nejvíce peněz a dobré postavení. Ale my v politice potřebujeme lidi, kteří chtějí a umějí pomáhat druhým, potřebným, nikoli kariéristy. Kteří se umějí oprostit od vlastního ega a dát přednost společným zájmům.

Ke změně máme nejsilnější možnost ve volbách. A ty evropské jsou minimálně stejně důležité jako ty parlamentní. Jejich prostřednictvím vysíláme do evropské politiky své vyslance, kteří utvářejí obraz naší země, tedy i obraz náš, ve světě. Jestliže do naší reprezentace zvolíme sociopaty či psychopaty, oligarchy, kterým demokracie smrdí, nahnilé pozůstatky patriarchálních dob v podobě různých Kuberů, křiklouny ochotné vylézt na pyramidu po zádech trpících, pak se nedivme, že na nás svět pohlíží jako na muzeum vozkových figurín z 20. století.

Ve volbách do Evropského parlamentu však můžeme zvolit reprezentanty, kteří mají lepší politickou kulturu, chtějí pomáhat druhým a nemyslí jen na sebe. Evropská unie bude taková, jací budou politici, kteří ji formují! Máme takové politiky? Ale jistě, protože veškerá politika je taková, jací lidé ji dělají. Pokud ji ovládají Hurvínci, je nedůstojná, pošpiněná, leckdy odporná. Pokud vládnou politici znalí demokracie, jako byl třeba Václav Havel, máme šanci mít dobrou náladu i ve chvíli, kdy se zabýváme politikou.

Takových dobrých reprezentantů vidím mezi kandidáty do EP více. Například, napříč stranami, Daniel Herman, Jaromír Štětina, Michaela Šojdrová, Pavel Telička či Pavel Svoboda. Piráti mají na kandidátce mladé lidi plné energie, odborníky...

Teď jde jen o to, jestli budeme ochotni se zvednout a dojít do volební místnosti. Budeme?