Václav Cílek je jedním z předních klasických Brouků Pytlíků, tedy odborníkem na úplně všechno. Mezi geology je něco jako ministr všeho Karel Havlíček mezi ostatními členy vlády.

Oproti popisu pytlíkovství Václava Bělohradského se Cílek zpracovává perem lehkým, materiálu je nesmírný nadbytek, sám psavec kolikrát neví, co by dříve vynechal, aby délka popisu zůstala v přijatelných mezích. Širší veřejnost se s Václavem Cílkem blíže seznámila během tzv. uprchlické krize, kdy vystupoval jako fundovaný znalec oboru xenofobie, který varuje před přijímáním uprchlíků.

Cílek je geolog, ale pár bulíků božích z řad novinářů o něm také hovoří jako o filosofovi. V Českém rozhlase jej dokonce představují jako popularizátora vědy. Jeho úvahy mimo geologii se přitom buď pohybují jen taktak v oblasti informovaného pozorovatele, spíše však už před ní. Je ovšem pravda, že je vybaven výborným řečnickým uměním a jeho diletující rozprávění mají proto své kouzlo.

Strahovský stadion

Přednáší třeba o americkém Detroitu coby apokalyptickém městě a předvídá stejnou budoucnost pro Ostravu či Mladou Boleslav, o bozích a mýtech staré Evropy, o „dobrém životě“ z filosofického pohledu, o bezpečnostních hrozbách v souvislosti se změnou klimatu a „pohybem národů“. Například na „Univerzitě obrany“ 7. 4. 2016 přednášel o bezpečnosti v této souvislosti hned po Petrovi Robejškovi. Inu, jak praví prastaré přísloví: vrána k vráně sedá, Pytlík Pytlíka si hledá.

V médiích hovoří a píše o tom, jak se máme připravit na katastrofu a krizovou situaci, o konci západní civilizace, o tom, že by se na školách měly znovu zavést symbolické fyzické tresty, o Jeruzalému, o střetu generací, o klimatu a změnách civilizace, o tom, že se blíží zlatý věk terorismu, protože Evropa přijímá muslimské uprchlíky, o tom, co se děje s mozkem po pandemii, o posttraumatickém syndromu, o ptácích, eneolitu, o pravěkých opevněních na Mělnicku, o fenoménu pomníků a symbolů. Jindy se od něj dozvíme jinou stěžejní myšlenku, a sice, že nebezpečí je součástí našeho života.

Píše či hovoří i o exponenciálním růstu, o filmech s tématem zombie, o hybridních válkách, o kruzích v obilí, o psychologii odmítání, o excentricích a podivínech, kteří změnili svět, o tom, co je domov a jak vzniká, o tom, že reklama je stejně nebezpečná jako fašismus, o tom, že jsme ve vztahu k internetu již několikanásobně překročili míru, o kyberpsychologii – rizicích a dopadech digitálních technologií včetně kriminálních, o globálních rizicích, o islámském státu a o tom, kde ten bere peníze, o vztazích mezi lidmi – a o mnohých dalších tématech, jejichž vyjmenování by si vyžadovalo prostor o rozměrech Strahovského stadionu.

Válka plemen

V žurnalistické rasistické žumpě zvané Parlamentní listy Cílek vyslovil své hluboké geologické obavy: „…Čím dál víc se obávám toho, že sem přicházejí lidé ze společností, kde právě existuje radost z násilí, radost z toho, že něco obsadíte, že sem přijdou lidé, už je to často znát na lidech ze zemí bývalé Jugoslávie, a když se jde dál do Afriky, tak touha po obsazení nebo touha být silnější je doopravdy hodně mocná. Bojím se společností, kde něco jako zločin a síla nebo také čin proti jinému plemeni jsou glorifikovány.“

Jindy zase tvrdil, že Němci jsou rasisti, protože se mstí muslimům. Je neuvěřitelné, že ztotožňuje pár pravicových extremistů, kteří napadají uprchlické ubytovny s „velkou částí německého národa“. A je neuvěřitelné jeho generalizování ohledně „jiných plemen“ na základě čehosi temného z minulosti v nás, abychom zachovali jeho pytlíkovský styl.

Výroba axiomatických celebrit

Média z lenosti a nedostatku kreativity zvou na své stránky či do vysílání lidi, o nichž hovoří jako o osobnostech, aby se to dobře prodávalo. A z některých z nich vyrábějí axiomatické celebrity, aby se to prodávalo ještě lépe. Axiom je postulát, tvrzení, které se bez důkazu považuje za pravdivé. Co znamená celebrita je známo, zde máme na mysli celebritu mediální, která bez zábran volně pluje médii a tématy a káže čtenářům, divákům a posluchačům své názory v podobě axiomů. Tak třeba Český rozhlas (ČRo), kde Cílek pravidelně oblažuje posluchačstvo, na to jde takto:

„Z historické analýzy je patrné, že morová rána, když budu koronavirovou krizi tak nazývat, tak jde vždy o krizi kompozitní,“ uvádí vědec. V komplexní krizi je namícháno mnoho faktorů od zemědělství až po ekonomiku. „Ale v kompozitní krizi jde o jevy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, aby se pak ukázalo, že souvisely, například cena potravin a virus.“

Také cítíte to myšlenkové vzepětí redaktorů ČRo i Cílka samého? Náš mistr banalit není historik, není odborník na virózy, není odborník na krize, není odborník na ceny potravin ve spojení s virem ani jinak. Každému, kdo chodí nakupovat, je jasné, že ceny potravin se neustále zvyšují už takových dvanáct až patnáct let, u nás rychleji než jinde, ale i u našich spojenců z EU rostou významně. (Koronakrize to může urychlit, nebo zpomalit, nikoli zastavit.) To Cílek nebere v potaz, právě proto, že se tím blíže nezabývá, leč krásně o tom hovoří jako vědec, jak uvádí ČRo. Ale Cílek je vědec pouze jako geolog, má coby vědec uvádět fakta z této vědy, nikoli hádat z křišťálové koule. To není propagace vědy (taktéž ČRo), nýbrž sebeoslavné bušení do vlastní hrudi.

Nejkulatější perly

Vybrat nejkulatější perly mezi Cílkovými sáhodlouhými pokusy sdělit něco smysluplného je úkol hodný Brouka Pytlíka. Ujímám se té role pokorně, s vědomím, že v tomto ohledu bohužel nedosahuji kvalit popisovaného subjektu. Vybírám jich několik, čistě pro pobavení, od blábolení až po vydávání banalit za objevení Ameriky:

> „Radikální nejistota je to, že nevíme, co bude. Riziko je to, co s určitou pravděpodobností buď přijde, nebo nepřijde, a co můžeme finančně ohodnotit, alespoň relativně nějak. Ale radikální nejistota je doopravdy něco, co je neznámé. A to vytváří úplně novou situaci.“
> „Myslivci by se mohli stát součástí systému civilní obrany. A to například v takových případech, kdy krajinou nekontrolovatelně potáhnou skupiny utečenců.“
> „Možná bych to řekl slovy svatého Augustina, jenž napsal slavný spis Vyznání. Je to taková duchovní autobiografie a v ní mimo jiné líčí, jak se svými vrstevníky, tehdy byl tak šestnáctiletý, šli krást hrušky. A pak když ty hrušky stejně nebyly moc k jídlu, tak je raději vyhodili prasatům, protože stejně za moc nestály. Ale že bylo docela důležité, že v té společnosti to bylo bráno jako hrdinský čin.“
> „Teď jsme si solidaritu mohli nacvičit způsobem, který většinu lidí nestál moc energie… A to je velmi dobrý trend.“
> „Také koronavirus pravděpodobně není ta poslední věc, která nás může vychýlit z rovnováhy.“
> „Protirasistické bouře v USA vnímám jako posttraumatickou poruchu.“

V čem se takový Brouk Pytlík liší od publicisty, novináře či komentátora? Ten sice také může psát a hovořit o čemkoli, ale nevydává to za výsledek vědeckého zkoumání, nýbrž jen za svůj (zasvěcený, fundovaný) názor či pohled na věc. Neznám ovšem žádného renomovaného komentátora či publicistu, který by si dovolil obsáhnout tak široké pole, a to z jednoduchého důvodu: jsou soudní a neberou sami sebe tak vážně jako náš lidový vypravěč.

Ano, naslouchejme i Václavu Cílkovi, v něčem může mít pravdu – když Pánbů dopustí, i motyka spustí. Avšak neberme jej jako autoritu v ničem jiném než v geologii.

František Kostlán

Úvodní text k cyklu Vzpoura Brouků Pytlíků
1. díl: Vzpoura Brouků Pytlíků: Václav Bělohradský

Info k cyklu: Se spisovatelkou, režisérkou a dokumentaristkou Monikou Le Fay jsme se rozhodli popsat aspoň zhruba na několika konkrétních případech vzpouru Brouků Pytlíků, jíž jsme svědky již delší dobu. Úvodní text jsme napsali společně, v jednotlivých kazuistikách se budeme dle možností střídat.

Monika Le Fay je režisérka, dokumentaristka a spisovatelka. Natočila několik desítek dokumentárních filmů a tři hrané.

Napsala několik knih pro děti i pro dospělé, cyklus pohádkových příběhů pro Český rozhlas a režírovala divadelní představení. Za svou tvorbu získala řadu ocenění.

Monika Le Fay je signatářkou Charty 77 a účastnicí třetího odboje.

Společně se čtyřmi dětmi, několika psy a kočkami, rybičkami, křečky a králíky, žije v Praze.

Webová stránka Moniky Le Fay