Putin, moc, kvazi-sankce, pokrytectví a naivita
Vladimír Putin není šílenec, jak o něm říkají někteří politici, ale bezpochyby je psychopat. Na psychopaty neplatí žádné tresty, Putina je proto třeba zbavit toho, čím doslova dýchá, tedy moci, jinak jeho agresivní a bezohledné konání nezastavíme. A o moc jej nepřipraví žádné další kvazi-sankce, jak je navrhuje Západ v čele s Bidenem a EU, ale co nejrychlejší pád ruské ekonomiky na dno.
Nejde jen o to, omezit financování válečného vybavení ruské armády, na to je Putin připraven. Rusko nakupovalo v posledních letech intenzivně devizy a vše potřebné nakoupí přes ty ruské banky, které nebudou podléhat žádným omezením ani po poslední vlně kvazi-sankcí (Západ chce nyní omezit 70 procent ruského bankovnictví). Mnohem účinnější by bylo vyloučit všechny ruské banky z mezinárodního platebního systému SWIFT, protože pak by nemohly nakupovat nic a nikde.
To však žádá pouze britský premiér Boris Johnson, odmítá to americký prezident Joe Biden a německý kancléř Olaf Scholz varuje, že tento krok nepodpoří ani on, ani Brusel. Jako důvod udávají, že by ekonomické dopady tohoto kroku na demokratické státy byly příliš veliké. Jde však o staré známé pokrytectví, které se demokratickým zemím vymstí, stejně jako předešlá zaváhání v Putinově případě. (Jak se nám to vymstí, vymyslí Putin.)
Pravdě blíže by asi bylo tvrzení, že Ukrajina těmto politikům není dost velká a dost důležitá, aby kvůli tomu podrobili Rusko skutečně účinným sankcím. Jen není jasné, jak obětování Ukrajiny na oltář Putinovy patologické žízně po moci souvisí s demokratickými hodnotami, mnohem více to připomíná politiku appeasementu, kterou charakterizuje ustupování politice agresivní.
„Jestli se rozhodneme pro blahobyt, ztratíme i to bezpečí,“ řekl dnes výstižně za pomoci parafráze Churchillova výroku po Mnichovské dohodě lidovecký poslanec Jan Bartošek. Winston Churchill tehdy řekl: „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou; zvolila hanbu a bude mít válku.“ A měl pravdu. Předseda senátu Miloš Vystrčil má za to, že na Ukrajině se bojuje i za Prahu a za všechny Evropany - a opět, i on, stejně jako Bartošek, má pravdu, avšak slova tady již nestačí.
Mohli bychom třeba poslat na Ukrajinu bojové jednotky (když už se tam bojuje i za nás) nebo o tom přesvědčovat další státy (Polsko, Slovensko, pobaltské země) a postupovat s nimi společně, ale namísto toho sklapneme před oním appeasementem kufry a budeme vykřikovat ta nejsilnější slova s rukama za zády.
Biden, vedení EU i představitelé některých členských zemí vypouštějí krycí mrak dalších kvazi-sankcí, aby lidé, kteří se tím blíže nezabývají, měli pocit, že Západ pro Ukrajinu dělá něco doopravdy. Chtějí například „odstřihnout Rusko od části dovozů vyspělých technologií“. Ano čtete dobře, od části dovozu…
Jenže Rusko má jednak své a čínské technologie, také dosud čile nakupovalo ty americké a evropské, a také: některé západní firmy vyrábějící tyto technologie se usídlily v Rusku a vydávají se za firmy ruské. A druhak se na Ukrajině vojáci nemlátí po hlavě počítači, ale zabíjejí se klasickými zbraněmi. Biden k tomu mává trumfovým esem, když znovu připomněl, že USA poslaly Ukrajině pomoc ve výši 650 milionů dolarů. Božínku, za to dnes nekoupíš ani fajfku, strejdo.
Přístup některých světových i našich politiků, ale i novinářů, k Putinovi a jeho politice je leckdy naivní. Druhá válka v Čečensku, válka s Gruzií a zabrání části jejího území, válka Ruska (Podněstří za pomoci ruské armády) s Moldávií a zabrání části jejího území, krádež ukrajinského Krymu a Donbasu za pomoci ruské armády - tohle vše má na svědomí Putin. Přesto se najdou politici a novináři, kteří jsou i po takové zkušenosti s ním udiveni, že napadl vojensky Ukrajinu.
Dokonce i jinak v této věci realisticky uvažující Saša Vondra smýšlel až do nedávného Putinova válečného projevu podobně, jak sám v rádiu přiznal (Vondra má však v této věci jinak zdravé názory). Totéž bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda, který proslul mimo jiné i tímto výrokem: „Musíme mít odvahu sednout si za stůl“ (nevzdávat se vyjednávání s Putinem). Svoboda je oblíbencem médií a je představován jako odborník. Bodejť by ne… s takovou odvahou...
Jenže měli bychom to být především my a další postkomunistické země, kdo na základě svých těžkých zkušeností s Ruskem směřují naše spojence ke správnému řešení. Namísto toho se tváříme, že jednota postojů je to nejzásadnější. Byla by, kdyby vedla ke kýženému cíli, což není tento případ.
Podle Bidena a představitelů EU mají mít nové „sankce“ drtivý dopad na ruskou ekonomiku. Možná nějaký (spíše střední či mírnější) dopad mít budou, ale Putina moci určitě nezbaví, protože jsou polovičaté. A jelikož na Ukrajině jde i o Prahu, momentální názorová jednota spojenců dopadne dříve či později i na naše hlavy. Tvrdě.
Nejde jen o to, omezit financování válečného vybavení ruské armády, na to je Putin připraven. Rusko nakupovalo v posledních letech intenzivně devizy a vše potřebné nakoupí přes ty ruské banky, které nebudou podléhat žádným omezením ani po poslední vlně kvazi-sankcí (Západ chce nyní omezit 70 procent ruského bankovnictví). Mnohem účinnější by bylo vyloučit všechny ruské banky z mezinárodního platebního systému SWIFT, protože pak by nemohly nakupovat nic a nikde.
To však žádá pouze britský premiér Boris Johnson, odmítá to americký prezident Joe Biden a německý kancléř Olaf Scholz varuje, že tento krok nepodpoří ani on, ani Brusel. Jako důvod udávají, že by ekonomické dopady tohoto kroku na demokratické státy byly příliš veliké. Jde však o staré známé pokrytectví, které se demokratickým zemím vymstí, stejně jako předešlá zaváhání v Putinově případě. (Jak se nám to vymstí, vymyslí Putin.)
Pravdě blíže by asi bylo tvrzení, že Ukrajina těmto politikům není dost velká a dost důležitá, aby kvůli tomu podrobili Rusko skutečně účinným sankcím. Jen není jasné, jak obětování Ukrajiny na oltář Putinovy patologické žízně po moci souvisí s demokratickými hodnotami, mnohem více to připomíná politiku appeasementu, kterou charakterizuje ustupování politice agresivní.
„Jestli se rozhodneme pro blahobyt, ztratíme i to bezpečí,“ řekl dnes výstižně za pomoci parafráze Churchillova výroku po Mnichovské dohodě lidovecký poslanec Jan Bartošek. Winston Churchill tehdy řekl: „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou; zvolila hanbu a bude mít válku.“ A měl pravdu. Předseda senátu Miloš Vystrčil má za to, že na Ukrajině se bojuje i za Prahu a za všechny Evropany - a opět, i on, stejně jako Bartošek, má pravdu, avšak slova tady již nestačí.
Mohli bychom třeba poslat na Ukrajinu bojové jednotky (když už se tam bojuje i za nás) nebo o tom přesvědčovat další státy (Polsko, Slovensko, pobaltské země) a postupovat s nimi společně, ale namísto toho sklapneme před oním appeasementem kufry a budeme vykřikovat ta nejsilnější slova s rukama za zády.
Biden, vedení EU i představitelé některých členských zemí vypouštějí krycí mrak dalších kvazi-sankcí, aby lidé, kteří se tím blíže nezabývají, měli pocit, že Západ pro Ukrajinu dělá něco doopravdy. Chtějí například „odstřihnout Rusko od části dovozů vyspělých technologií“. Ano čtete dobře, od části dovozu…
Jenže Rusko má jednak své a čínské technologie, také dosud čile nakupovalo ty americké a evropské, a také: některé západní firmy vyrábějící tyto technologie se usídlily v Rusku a vydávají se za firmy ruské. A druhak se na Ukrajině vojáci nemlátí po hlavě počítači, ale zabíjejí se klasickými zbraněmi. Biden k tomu mává trumfovým esem, když znovu připomněl, že USA poslaly Ukrajině pomoc ve výši 650 milionů dolarů. Božínku, za to dnes nekoupíš ani fajfku, strejdo.
Přístup některých světových i našich politiků, ale i novinářů, k Putinovi a jeho politice je leckdy naivní. Druhá válka v Čečensku, válka s Gruzií a zabrání části jejího území, válka Ruska (Podněstří za pomoci ruské armády) s Moldávií a zabrání části jejího území, krádež ukrajinského Krymu a Donbasu za pomoci ruské armády - tohle vše má na svědomí Putin. Přesto se najdou politici a novináři, kteří jsou i po takové zkušenosti s ním udiveni, že napadl vojensky Ukrajinu.
Dokonce i jinak v této věci realisticky uvažující Saša Vondra smýšlel až do nedávného Putinova válečného projevu podobně, jak sám v rádiu přiznal (Vondra má však v této věci jinak zdravé názory). Totéž bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda, který proslul mimo jiné i tímto výrokem: „Musíme mít odvahu sednout si za stůl“ (nevzdávat se vyjednávání s Putinem). Svoboda je oblíbencem médií a je představován jako odborník. Bodejť by ne… s takovou odvahou...
Jenže měli bychom to být především my a další postkomunistické země, kdo na základě svých těžkých zkušeností s Ruskem směřují naše spojence ke správnému řešení. Namísto toho se tváříme, že jednota postojů je to nejzásadnější. Byla by, kdyby vedla ke kýženému cíli, což není tento případ.
Podle Bidena a představitelů EU mají mít nové „sankce“ drtivý dopad na ruskou ekonomiku. Možná nějaký (spíše střední či mírnější) dopad mít budou, ale Putina moci určitě nezbaví, protože jsou polovičaté. A jelikož na Ukrajině jde i o Prahu, momentální názorová jednota spojenců dopadne dříve či později i na naše hlavy. Tvrdě.