Poctivě jsem shlédl film "Poslední závod" o úmrtí dvou českých běžkařů Hanče a Vrbaty během velikonočního závodu 13. března 1913, poté, kdy se radikálně zhoršilo počasí. To je téma, z něhož lze vytřískat Oskara i posměch. Film režiséra a scénáristy Tomáše Hodana si zaslouží chvílemi spíš to druhé. Probleskuje tu taková ta miloučká česká omáčka k jinak vážnému příběhu, vyšperkovaná typicky českými kýči.

V hospodě například zpívají každý svou písničku a svým jazykem čeští a němečtí lyžaři zároveň, a překřikují se při tom, aby bylo znát, komu Krkonoše patří. Jakoby autor scénáře (Hodan) chtěl říci: takto za národ bojujeme my, Češi, řevem a počtem vypitých piv. Takový Menclovsky pojatý kýč, vzpomeňme na hádku mezi myslivci ze dvou vesnic, na jaké omáčce se má udělat střelený kaňour - ovšem s tím, že copyriht na to má Hrabal, jehož jsme milovali proto, kterak se lišil od socialistických realistů.

Nebo třeba: předseda místního spolku lyžařů (Vladimír Javorský) přišel přemlouvat paní Hančovou (vynikající Judit Bardos), aby pustila muže závodit, protože jde o to, aby český národ porazil národ německý (závodníci sami to přitom brali spíše sportovně a kamarádsky, bez nějakého přehnaného ohledu na národnost). Přesvědčoval budoucí vdovu takovým způsobem, že drama na tu chvíli přeměnil na komedii. A jistě to nebylo jen špatným hereckým výkonem Javorského, ale i scénářem a režií.

Obě scény (a některé další kratičké náznaky) působily jako vystřižené z Cimrmana - Cimrmani si z takového falešně podávaného vlastenectví dělají srandu.

Ještě jedna chyba: ve filmu se střídají padesátá léta a roky 1912-13, aniž by mladší diváci měli vždy možnost to rozpoznat a chvílemi je z toho guláš. Pro pamětníky to zas až tak velký problém není, po chvíli se zorientují, ale jen pro ty film asi natočen nebyl. Nebo ano?

Oldřich Kaiser hrál výborně postavu pražského Němce-závodníka po čtyřiceti letech od úmrtí Hanče, kterou trochu pomíjí film na stejné téma z padesátých let. (A ten současný film pro změnu dost pomíjí postavu Vrbaty, který byl blízkým Hančovým přítelem.) Německý závodník z Prahy (v mladším podání během závodů 1912-13 Marek Adamczyk) se snažil Hanče (Kryštof Hádek) zachránit, když ho už nemohl nést, tak běžel pro pomoc. Po zestárnutí se mu však dostalo nevděku, v padesátých letech v Československu byl pro režim i většinu lidí coby po válce neodsunutý Němec nepřítelem. Zde se Hodanovi scénář povedl, dobře vykreslil potřebu komunistického režimu hledat vnitřní nepřátele i strach lidí z možnosti, že by na ně mohla dolehnout režimní moc, kdyby se k údajným či spíše smyšleným nepřátelům chovali byť jen trochu vstřícně.

Ovšem za to, že režisér přinutil Kaisera chodit sněhem bos a vydávat se v padesátých letech za vegetariána, aby ve filmu bylo alespoň něco zajímavého a originálního, si Kaiser zaslouží hobla.

Velmi zajímavá je kamera a její záběry v kašírované mlze a větru i posloupnost a styl záběrů jednotlivců v uzavřených prostorech, právě tak jako záběry krajiny v přechodech mezi scénami, ale tady svou roli hrají i nádherné hory. Kameraman Jan Baset Střítežský ukázal svoji třídu.

Z celkového pohledu je film na toto téma "Synové hor" z roku 1956 lepší, ten je však pro změnu zatížen ideologickými klišé. Má ovšem vytříbenější režii (Čeněk Duba), scénář (František Kožík) a vyspělejší herecké výkony (na prvním místě Josef Bek).