„Když do hrobu, tak zhuntovaná,“ říkala občas Dana Němcová, když si zapalovala cigárko. Její humor byl přímý, jako ona sama. A mám za to, že toto své vtipné „předsevzetí“ naplnila dostatečně. A také, že vedle mnoha radostí zažila i velice krušné chvíle.

Píše se, že ji komunisti zavřeli, ale málokdo dodá, že to nebylo jen tak. Doma děti, a celá domácnost byla nejen sledovaná, ale i neustále buzerovaná uniformovanou i tajnou politickou policií (Státní bezpečnost – StB). Rodina i přátelé měli velké štěstí, že Němců byt v Ječné ulici se ještě před tím stal centrem setkávání lidí z disentu a undergroundu. Němcovi založili navzdory totalitnímu režimu pospolitost lidí z různých koutů společnosti, různého vzdělání, scházeli se u nich intelektuálové, dělníci, muzikanti, básníci i ochmelkové.

Když máte tak širokou rodinu, o velmi malé děti se vždy někdo postará. Bolestnější pro ni bylo, jak mi jednou říkala, spíše to, že s dětmi, rodinou a širokou rodinou nemohla být, než sám fakt, že se nemůže o děti starat.

Komunistický režim Danu nejen zavřel, ale po propuštění z kriminálu ji nepustil do žádného zaměstnání, kde by mohla dělat to, co ji naplňuje. Proto třeba uklízela či domovničila. Polistopadová „spravedlnost“ se s tím vypořádala originálně. Daně přisoudila důchod asi 4 tisíce korun, v době, kdy i patnáct tisíc bylo málo. Zatímco ti, kteří ji a její rodinu pronásledovali, estébáci a vysoce postavení bolševici vůbec, chrochtali ve svých vilách blahem, s důchodem mnohonásobně vyšším. Dana si na to nestěžovala, nesla takové křivdy stoicky. Brblali jsme kvůli tomu my, kamarádi a známí.

Někdy jsme se i přeli… no, „přeli“ asi není správné slovo, protože Dana se moc přít neuměla. Zkrátka jsme si vysvětlovali své postoje. Jednou mi nabídla podpis pod peticí proti trestu smrti, přičemž jako důvody pod ní se uváděla různá křesťanská moudra, především to, že nemáme právo vzít život druhým lidem, protože na to má právo jen Bůh. Odmítl jsem s tím, že křesťanské stereotypy nejsou má parketa a že jsem proti trestu smrti jen z toho důvodu, že může dojít k omylu a následně k justiční vraždě. Jinak jsem se oháněl svým oblíbeným biblickým rčením „oko za oko, zub za zub“. Dana odlišné názory brala a respektovala, maximálně mávla rukou a pokrčila rameny.

Byla psycholožkou, ale to nebylo to podstatné. Byla by psycholožkou, i kdyby neměla to vzdělání, uměla s lidmi jednat jako nikdo druhý. Nejvíc se to projevovalo při její práci s uprchlíky v Poradně pro uprchlíky Českého helsinského výboru (poradna později působila samostatně, vně helsinského výboru). Zde působila dlouhé roky, od první uprchlické vlny z Bosny a poté i z Kosova v první půli devadesátých let, přes čečenské a afghánské války až po lidi, kteří před válkou či autoritářskými režimy utíkali ze Sýrie nebo z afrických zemí.

Ale přicházeli k nám průběžně migranti z dalších asijských a afrických zemí a český stát se k nim vždy choval macešsky (kromě první, bosenské vlny, během ní se choval k uprchlíkům normálně). A Dana byla dobrý vyjednavač s lidmi z ministerstva vnitra, konkrétně z odboru pro uprchlíky, kde povětšinou dřepěli zarezlí čecháčkovští xenofobové, počínaje jeho šéfem Tomášem Haišmanem. Přímluvu potřebovalo mnoho uprchlíků, kteří na tom byli opravdu hodně špatně, především psychicky. V pomoci těmto lidem se samozřejmě obětavě činili všichni, kdo v poradně dělali, ale takovou tu jistotu a kotvu pro celou tu práci představovala právě Dana.

Jednou za čas se u jednoho ze zúčastněných (na přeskáčku) scházela parta, většinou křesťanská, ale i my jsme tam s mojí ženou Věrou chodívali, kde se znovu ukazovalo, jak Dana dokáže spojovat lidi a vytvářet mosty pro různorodé názory. Tam jsem ji poznal ještě blíže, než mi bylo dáno před tím. Dana byla moudrá, laskavá, vstřícná, respektující druhé, empatická, ale i praktická – věděla jak „na to“.

Poznal jsem v životě pár skutečných andělů převlečených za lidi, vesměs jde o ženy, a Dana k nim patřila a patří neoddělitelně. A andělové, to je moje, ty jsem měl vždycky moc rád.





Článek vyšel na Romea.cz.