Minulou neděli bylo v Berlíně listopadově sychravo. Takový ten den, kdy by se člověk nejradši zavrtal do peřin s polívkou a nějakým seriálkem z HBO. Ale bylo 9. listopadu 2014, 25 let po pádu berlínské zdi, takže žádné válení nepřipadalo v úvahu. Celé město bylo na nohou. Natěšené chumly turistů i místních se postupně rozprostřely podél celé délky ‘nově postavené zdi‘ z osmi tisíců osvětlených balonků (některým nenechavcům se podařilo několik jich ukrást). Nejvíc rušno bylo kolem Potsdamer Platz a Brandenburské brány, kolem velkoplošných obrazovek, kde se promítaly staré záběry zdi. A měla dorazit i kancléřka Merklová, Michail Gorbačov a Peter Gabriel. Už od dopoledne se tam nedalo projet na kole, natož autem. Ale nikdo nemluvil o ničem jiném.

„Kde jste tak dlouho? Já už jsem to objel podél celé zdi na kole a je to super…" ozval se jeden berlínský kamarád, původně z východního Berlína a zapřísáhlý antikomunista.

Známá ze západního Berlína zase vzpomínala, jak se před 25 lety pokoušela svého pubertálního syna tahat zpátky dolů ze zdi, když se snažil jako všichni ostatní vylézt nahoru a ona se bála, že ho zastřelí. Ale i ona tehdy podlehla euforii a přihlásila se do promptně vyhlášeného programu – poskytování noclehu pro Východoberlíňany. Vzhledem k tomu, že žila sama se dvěma dětmi, nahlásila, že by měla zájem jen o ženy, protože se přece jenom trochu bála. K jejímu překvapení se jí však tehdy přede dveřmi objevili dva chlapíci, tak je aspoň pohostila šampanským a jídlem, popovídali si, a pak je zase poslala pryč.

My se mezitím vydali směrem k Mauerparku na pomezí berlínské čtvrti Mitte a Prenzlaubergu, kde se balonková zeď zatáčela z ulice Bernaustrasse mezi koncertní halu a tradiční nedělní bleší trh. Doprodrali jsme se tam až v podvečer a bílé balonky nám pěkně osvětlovaly cestu. V Mauerparku už byla hlava na hlavě, tma netma. Chumly lidí se tentokrát přelévaly mezi stánky s párky a svařákem, a obrazovkami s dokola běžícím dokumentem o zdi. Zaujalo to už i moji tříletou dceru: „Mami a co to je ta zeď a proč ji ti zlí páni postavili?“ Celý park se vlastně hemžil dětmi, ale i místními hipíky nebo důchodci, kteří se usadili ve čtvrtích kolem bývalé zdi (a z kterých se mimochodem staly jedny z nejlukrativnějších adres ve městě). Anebo přišli proto, že něco takového si nešlo nechat ujít bez ohledu na věk a adresu. Jakkoliv děti včetně mojí dcery rok 1989 nezažily – zeď jí připadala jako takový divný domeček bez dveří a oken – tak jsem z celého davu měla pocit až kýčovitého dojetí, pokory a zároveň síly. Že se všichni přišli poklonit památce události, která jim třeba tak moc jako mně změnila život.

V 7 večer mělo přijít veliké vyvrcholení – balónky ze zdi se měly postupně vypouštět a mělo to být asi bombastické. Nebylo. Byla pořád trochu mlha a celé vypouštění bylo vlastně divně načasované, takže to spíš vypadalo, že si občas někdo pustí někde nějaký balón, ale byly vidět jen ty nejbližší. Ale ono to bylo jedno. Nevím, jestli za to mohly ty svařáky, ale nějak se mi vůbec nechtělo tu neděli skončit. Měla jsem po dlouhé době pozitivní pocit, že jsem obklopená lidmi, kteří chápou svět podobně jako já. Tedy tak, že si váží toho, že zeď se zbourala a že komunismus tehdy před 25 lety padl. A upřímně mám někdy pocit, obzvlášť při čtení o českém politickém žabomyšení, že to snad některým ani nepřipadá jako změna k lepšímu a že by ty časy ‘za zdí‘ chtěli zpátky.

Ten večer jsme si ještě ze sentimentu sedli k noční večeři a vzpomínali. A moji berlínští známí se přirozeně ptali, jakou super akci vymysleli čeští politici na výročí naší Sametové v Praze, obzvlášť když jsem měla namířeno do Prahy. Tušila jsem, že to přijde a věděla, že jim nemám moc co říct. Že už pár dní projíždím české weby a čtu jenom o tom, jak se různí bývalí státníci vyjadřují k tomu, že to vlastně žádná revoluce nebyla, a že by režim stejně padl a že Havel dělal všechno špatně a co si o tom myslí bývalý generální tajemník. To ani nemluvím o tom, co v té době řešil náš současný president.

Hledala jsem dál, kam v Praze vyrazit, abych se mohla aspoň trochu cítit tak jako na tom berlínském blešáku. V Národním divadle bude veliký koncert, kde bude vystupovat John Cale z Velvet Underground (ani jeden z mých berlínských známých ho neznal, jakkoliv jsou to fanoušci Lou Reeda), bude se číst kniha o Havlovi, vydávat památní mince a premiér Sobotka (o kterém už teprve v Berlíně sotva někdo slyšel) bude debatovat se studenty….

Onu nedělní večeři 9. 11. jsem usínala s hodně smíšenými pocity. Jakkoliv jsem měla za to, že kdekoliv žiju, tak srdcem zůstává vždycky Čech, tak tentokrát jsem si tím nebyla úplně jista a vlastně jsem se poprvé cítila blíž Němcům. Třeba jen proto, že jsem se tak jako oni chtěla takhle důstojně a jako součást velikého davu poklonit tak úžasné události dějin, jakou listopad 1989 prostě byl.