Vždycky jsem byla pyšná na to, jací jsme my Češi sportovní národ. V zimě válcujeme alpské sjezdovky, v létě nikdo bez kola nedá ani ránu a těch běžců, kteří neustále Facebooku a světu sdělují, kolik toho zase dneska uběhli, taky rok od roku přibývá.

A ve sportovní činnosti se už léta blýskají také čeští politici. Za poslední dvě desetiletí se jim svojí pílí úspěšně podařilo zprofanovat tenis a o golfu to platí obdobně. Přesto se zdá, že i po těch letech sport neustále funguje jako skvělá výmluva na podezřelé obchodní či politické praktiky.


O oněch tajuplných jednáních ve VIP saloncích tenisových lóží a exotických golfových destinacích, kde o sport šlo až v poslední řadě, už toho bylo napsáno spoustu. Téměř nejde najít lobbistu, který by se aspoň jednomu z těch dvou sportů nevěnoval – skoro to dělá dojem, že bez golfového handicapu nebo přinejmenším bez slušeného backhandu se v českém světě, kde se velký byznys a velká politika potkávají častěji ve sportovní šatně, nedá vůbec pohybovat. V pomyslné české síni slávy českých ‚sportovců-politiků‘ se to hemží bývalými prezidenty, premiéry, ale i představiteli justice a velkopodnikateli (s výjimkou současného pana prezidenta a jeho disciplíny válení se na gumovém člunu na jezeře), obzvlášť těmi s politickými zájmy. S takovou pověstí, kterou si v Česku tenis a golf vydobyly, by jeden čekal, že už se s nimi radši nikdo moc chlubit nebude.

Ale když jsem během svátků zase po nějaké době dorazila do Prahy a pročítala český tisk, narazila jsem na čerstvé 'perličky' ze světa českého politicko-byznysového klání.

Luděk Sekyra, známý původně jako developer se v poslední době profiluje jako sponzor vládní KDU-ČSL a také horlivý přispěvatel odkazu Václava Havla. Téměř už se mu podařilo vytvořit dojem, že se přenesl přes svoji divokou privatizační minulost (výstižně popsanou Jaroslavem Kmentou v Kmotrech I. až III., včetně jeho kontaktů se zavražděným Františkem Mrázkem během ovládnutí IPS Praha) a hodlá se věnovat pouze konání dobrých skutků.

Ale když se ho Mladá fronta Dnes v předvánočním rozhovoru ptala na jeho četné kontakty s Romanem Janouškem, známým to tenisovým a golfovým sparingpartnerem pražských politiků, tak se nezmohl na nic jiného, než se zase klasicky vymluvit na sport: „My jsme se párkrát potkali na golfu… a prostě jsme si párkrát zahráli golf.“ A jak ještě dodal, když se zrovna nesoustředili na jamky, povídali si prý mimo jiné i o filosofii. Zajisté nepadla ani zmínka o byznysu, třeba o těch zakázkách, které Sekyra vyhrál od pražského magistrátu za éry exprimátora Pavla Béma (jako například Rohanský ostrov, jeden z nejlukrativnějších projektů v centrální Praze), jehož je sportovní talent Janoušek dobrým kamarádem.

A Bém se teprve blýsknul sportovním výkonem. Když jsem projížděla vánočním Prahou, jeho tvář se na mě usmívala (nebo vysmívala?) z každé výpadovky. A také noviny jej najednou byly zase plné. Vystoupil na himalájskou osmitisícovku K2 a sepsal o tom knihu, K2 - Královna hor. A na oslavu jejího vydání koncem loňského roku dokonce slanil žižkovskou televizní věž, uspořádal velikou tiskovku a mohl se tak po nějaké době zase hřát v záři reflektorů.

Ale vzhledem k jeho primátorské minulosti na mě působila ona náhlá publicita spíš hořce. Jako bychom tak měli zamést z hlavy všechny ty údajně zmanipulované zakázky a kontrakty pražské radnice, včetně nejslavnějších jako tunel Blanka či zakázka na jízdenku Opencard. Konec konců policie ani soudy to taky neřeší a vyšetřují Bémovy nástupce, kteří to všechno převzali po něm, tak proč to zbytečně vytahovat. V této souvislosti musím zmínit jednu výjimku, a sice soudce Petra Nováka, který jako jeden z mála nedávno otevřeně upozornil právě na fakt, že radní, kteří projekt Opencard schválili, obviněni nejsou, zatímco ti, co jej zdědili, čelí policejnímu stíhání, jak napsala Mladá fronta Dnes.

Taky je pěkné, že si Pavel Bém na svůj finančně náročný koníček a potřebnou publicitu dokázal vydělat i za své kariéry v politice a ve zdravotnictví, protože ony ty billboardy přece jenom něco stojí. Jak řekl v létě televizi Nova, pracuje nyní jako psychiatr a terapeut a podle obchodního rejstříku se zřejmě také významně věnuje charitě – je členem orgánů čtyř nadací a jednoho divadla. Když se ho novináři deníku E15 ptali, kdopak že mu vydání knihy zaplatí, tak se jen pochlubil, že vydavatelem je Empresa mediálního magnáta Jaromíra Soukupa, ale to mu asi skromnost nedala, aby to dál nějak rozpitvával.

U někoho, jež byl odposlouchán a posléze zveřejněn, jak se nechával ovlivňovat při rozhodování v magistrátních záležitostech – za což by se teoreticky mohla očekávat protislužba, třeba v podobě finanční či jiné odměny – by jeden snad čekal větší otevřenost, co se týče původu peněz a výdajů na billboardy. Ale když jde o krásu sportu, tak proč se v tom zbytečně šťourat….

Sport je skvělý způsob, jak si udržovat zdravé tělo a ducha a moc mě těší, že se mu v Čechách tak holdujeme. Jen mě mrzí, že se tak často zneužívá jako kulisa či zástěrka, jak zakamuflovat a očistit jinak neprůhledné kšefty nebo zamést pod koberec komplikovanou minulost.