Čeští politici v současné posthavlovské zahraniční politice (tj. politice ignorování místního přístupu k dodržování lidských práv) si oblíbili východní destinace a snaží se tam propagovat český byznys. Pozlátko zázračného východu však také často skrývá korupci a klientelismus a nemusí vůbec přinést kýžené ovoce.

Tahle prezidentská dcera se fakt vytáhla. Kdepak večírky s „překvapením“. Ve svých 42 letech si uzbecká princezna Gulnara Karimovová vybudovala v zemi, které už desetiletí železnou rukou vládne její otec Islam Karimov, v podstatě mafiánské seskupení držící kontrolu nad podnikáním v zemi. Pro Gulnařin „byznys“ pracovali manažeři, účetní i zaměstnanci průmyslových holdingů ovládaných státem.

Její partička úspěšně plundrovala státní majetky a inkasovala úplatky od ziskuchtivých západních investorů. Od švédského telekomunikačního gigantu TeliaSonera v roce 2007 na úplatcích údajně vytáhla až 358 milionů eur, uvedli švédští vyšetřovatelé. Podobný uzbecký vroubek má mít taky norský Telenor, jehož nyní vyšetřují holandské, švýcarské a americké orgány, jak ve své nedávné reportáži uvedlo Rádio Svobodná Evropa – Radio Liberty (RFE-RL). Kromě úplatků Karimovová také údajně „odklonila“ více než 60 obrazů a uměleckých předmětů z uzbeckých muzeí.

Loni však pohár trpělivosti přetekl. Karimovová je od loňského roku v domácím vězení a 60 členů její skupiny bylo podle zdrojů RFE-RL odsouzeno za finanční podvody. A za praní špinavých peněz ji údajně vyšetřují také švýcarské orgány.

Pohádka o uzbecké princezně sice nemá šťastný konec, ale její příběh nabízí fascinující pohled na to, jak se v této totalitní středoasijské zemi dělá byznys.

A právě o tamní podnikatelskou přízeň se donedávna ucházel prezident Miloš Zeman, který do Taškentu ještě loni na jaře plánoval jednu ze svých oblíbených misí. Z cesty pak potichu sešlo (není jasné, jestli s tím měl co dočinění protestní dopis Člověka v tísni o tom, jak Uzbekistán porušuje lidská práva).

Ale přišly další cesty, opět stejným směrem: do Kazachstánu, Tádžikistánu, do Číny a také za ruskými představiteli. A prezidentu Zemanovi v jeho východním nadšení přizvukují mnozí další státní úředníci v čele s ministrem průmyslu, rusofilem Janem Mládkem. Prý to není ani nic proti Václavu Havlovi nebo lidským právům, ale jde jenom o peníze (tedy vlastně o investice a podporu českých podnikatelů). Ale tím spíš bychom se před podobným východním hujerstvím měli mít na pozoru.

Tak třeba Kazachstán, ona země hospodářského zázraku, jak ji pan prezident při své návštěvě popsal. Už od roku 1991 jí vládne autokratický vůdce Nursultan Nazarbajev a byl to právě on, komu náš prezident při své návštěvě tak pochleboval. V prezidentských zápiscích z cest jsem však už nenašla, v čem přesně měl ten hospodářský zázrak spočívat. Kazaši měli holt štěstí na nerostné suroviny a dodnes polovina příjmů jejich státního rozpočtu pochází z výnosů z těžby ropy. To jim ale vzhledem k propadu cen nyní docela komplikuje život. Loni v únoru devalvovali svoji měnu a teď otevřeně mluví o nutnosti reforem a privatizaci (viz například tento text v Business New Europe).

A významnou součástí kazašského údajného zázraku jsou obchodní praktiky nápadně podobné těm v Uzbekistánu. V loňském žebříčku vnímání korupce Transparency International se země umístila na 126. místě (pro srovnání, Česká republika byla 53. z celkem 175 zemí, přičemž první je země s nejnižší úrovní vnímané korupce a poslední je s tou nejvyšší). A například německý týdeník Der Spiegel překřtil Nazarbajevovu říši na Corrupt-i-stan ().

Ve srovnání s Kazachstánem je nadšení pro Čínu jistě pochopitelnější. Vzhledem k současnému kolísavému stavu světové ekonomiky ani nejde nebýt v zemi, jejíž HDP loni rostl i přes zpomalení o více než 7 %. Ale pan prezident i další čeští čínonadšenci tak nějak zapomínají zmínit fakt, že málokomu se tam podaří uspět bez následků.

V žebříčku zemí, v nichž zahraniční investoři nejčastěji rozdávali úplatky, který sestavil server www.fcpablog.com na základě vyhlášených rozsudků amerických soudů či otevřeně vyšetřovaných případů (Američané jsou totiž ve vyšetřování zahraniční korupce zdaleka nejaktivnější a u veřejně obchodovaných firem se také probíhající vyšetřování občas zveřejní), se Čína umístila suverénně na prvním místě. Figurovala ve 40 případech. Následovala Brazílie s 10 případy (zatím jsem neslyšela, který z českých politiků tam má namířeno, ale cestu českým investicím už každopádně vyšlapal Zemanův předchůdce Václav Klaus) a Rusko s 9 zmíněnými případy.
Celý seznam vypadá následovně:
Čína – 40
Brazílie – 10
Rusko – 9
Libye, Indie – 7
Polsko, Mexico, Angola, Saudská Arábie, Jihoafrická republika a Itálie – 4
Argentina, Německo, Keňa, Rumunsko a Uzbekistán – 3
(Mimochodem Česko se v žebříčku zatím výrazně neumístilo, což nám ale určitě nedává důvod k nějakým oslavám.)

Čína navíc prochází vlastní radikální antikorupční očistou – jakkoliv politicky motivovanou – a nezůstává tam kámen na kameni. Každý den se objevují nové zprávy o dalším případu korupce (mým favoritem je nedávná informace, jak se místní policejní šéfové na hostině přecpávali přísně chráněným mlokem a pak zbili novináře, kteří je u toho vyfotili, a to všechno v době probíhající antikorupční kampaně v policejních složkách ).

V Číně okradli i Andreje Babiše. Jak řekl Hospodářským novinám v roce 2013, „v Číně nás totálně podvedli. Číňan, který pro nás dělal 17 let, nám přes zboží ukradl 10 milionů dolarů (asi 200 milionů korun) a za ty peníze si vedle nás postavil stejnou továrnu“.

Pomáhat českým podnikatelům do Číny je možná státotvorné – kdo by českým podnikům nepřál výdělek – ale jestli si to neuhlídal ani Babiš, tak to asi taková podnikatelská idylka nebude.

A to Čína, na rozdíl do Ruska, nezabrala kus území sousedního státu – tedy aspoň v současné době – nevede otevřený vojenský konflikt a nejsou na ní uvaleny s tím související sankce ze strany USA či EU, jejímž jsme členem. Obchodní potenciál této země je nyní značně omezen. Potácí se na hraně recese a pravděpodobnost významného růstu, a tudíž možných dalších zisků pro kohokoliv, je poměrně chabá.

Navíc rozebírat kvalitu podnikatelského prostředí v Rusku včetně místní korupce, podvodů, oligarchů, mafií by zabralo spoustu dlouhých blogů. Na žebříčku Transparency je Rusko na 136. příčce, ještě za Kazachstánem i Čínou (která je na 100. pozici). Navíc některé české vládní instituce už ruskou rošádu tuzemských firem v této zemi několik let vesele podporovaly a moc slavně to nedopadlo – například půjčky do Ruska představují největší část toxických (neboli téměř nesplatitelných) úvěrů České exportní banky.

Uspět v zemích východu v byznysu možná může v těch lepších případech přinést slušný rust a zisky, ale často to taky znamená najít společnou řeč s oligarchy napojenými na vládní struktury a zorientovat se v místním klientelismu, nepotismu a korupci. To zorientování se pak často vede k tomu, že místo lepší korporátní kultury, ke které nás už léta vede naše spojenectví se západem, jako například členství v Evropské unii, se pak naši podnikatelé mohou snižovat k praktikám, jež jsou na západě, ale i v Česku nezákonné. Nabízí se proto otázka, do jaké míry je tato sázka na východ opravdu tou vítěznou strategií.