K napsání této stati mě přivedla Jiřina Šiklová, a to těsně před svým úmrtím, které nikdo z nás opravdu nečekal. Dne 13. dubna 2021 oslavila naše organizace 29. výročí vzniku. Oslavili jsme to i přes mé chabé protesty, že si počkáme na to 30. ... atd.

Nejvíce tlačila na oslavu tohoto výročí naše PR Jitka, asi dle známého Demokritova výroku, že „život bez slavností je jak dlouhá cesta bez hospod“. Celou akci jsme pojali tak trochu výchovně – dali jí zastřešující název ROZKOŠ VE FILMU a pozvali na ni hned dvě výrazné osobnosti, které jsou s naší organizací a její propagací propojené, a to dokumentaristku Helenu Třeštíkovou a našeho guru i dobrou vílu Jiřinu. Chtěli jsme mladší generaci našich pracovnic a pracovníků seznámit nejen s filmy, které o nás byly natočeny, ale i s jejich tvůrkyní a jednou z hereček Jiřinou, která byla téměř při všem, co se v organizaci dělo: vánoční besídky, vzdělávací kurzy apod. Na této poslední oslavě mě Jiřina upozornila, že vlastně není pořádně zmapováno, jak to u nás vypadalo v 90. letech. Vzpomínala, jak k nim přijeli Američané a několikrát po sobě zvědavě okukovali její záchod, jak se divili, že ho vůbec má, atd. Já zase slíbila, že napíšu stať „o něčem jiném“ – a zde je!



Jak se šlape po Sametu?

Dne 23. 12. 1989 se na česko-německých hranicích setkali ministři zahraničí Československé (stále ještě) socialistické republiky Jiří Dienstbier s ministrem Německé spolkové republiky Hansem-Dietrichem Genscherem. V místě zvaném Hraničky nedaleko obce Nové Domky u Rozvadova společně přestřihli dráty, které dosud nevzhledně a o to víc nekompromisně rozdělovaly obě země. Dráty umístěné v dolní části plotu si úslužně lehaly do trávy a ty v horní polovině se jen ohnuly a zakývaly všem zúčastněným jakoby na rozloučenou. „Konečně pořádné Vánoce,“ vydechli si někteří obyvatelé Čech a Moravy; skoro se dalo říct, že to byla většina národa. No, nikdo to tenkrát nepočítal. Ale byli tu další občané, kteří celou situaci viděli jinak. Konečně pořádný prostor pro byznys. Nešlo o soukromé kupování západní elektroniky z české strany ani o „Einkaufen und tanken“ ze strany německé, pohyb na hranicích byl zcela podřízen pravidlům nelegálního obchodu. Prioritu v té době měly směrem do Německa hlavně náš levný a stále žádaný pervitin, a opačným směrem putovala kradená auta z Německa. Ta se u nás většinou moc neohřála a směřovala dále na východ, kde beze stopy zmizela. Bývalou ostře sledovanou hranici vcelku volně křižovala oběma směry auta; situace byla potenciálně nebezpečná, ale euforie převládala. Lidé přeskakovali z jedné strany hranice na druhou a vykřikovali Guten Tag! či Dobrý den! a upřímně se radovali z nabyté svobody. Někteří si uvědomovali nebezpečnost celé situace, ale nevědělo se, jak hranici střežit jinak než za pomoci drátů. Postupně se euforie vytrácela a začalo se víc sledovat, co se na té svobodné hranici vlastně děje. Situace začala být pro ilegální obchod čím dál nebezpečnější. Co s tím? Nabízelo se jedno trochu provizorní řešení: holky. Malý příklad: Byla jsem s ním na pokoji, ale vůbec si mě nevšímal. Do místnosti vstupovali a odcházeli celou noc různé osoby, se kterými se on bavil německy. Pořádně jsem na to neviděla, ale patrně jim vyplácel peníze. Ráno vyplatil i mně obvyklou taxu za celou noc a odjela jsem.

Tenkrát se holky, prostitutky či nověji sexuální pracovnice zdržovaly spíše v městských hotelích, kde nabízely své služby. Boom prostituce byl teprve před námi. Čekalo se nejen na zákazníky, ti už byli více méně připraveni, ale hlavně na podstatnou legislativní změnu, která by celý sexbyznys pomohla odstartovat. Ta přišla až zhruba o půl roku později. Ano, přibližně v polovině roku 1990 byl zrušen paragraf 203 Zákona o příživnictví. Jeho podstatou bylo, že každý občan ČSSR musel prokázat zákonný zdroj příjmů. V praxi to znamenalo mít v občanském průkazu razítko prokazující, že je osoba řádně zaměstnána. Na žádost policie byl občan povinen policistovi prokázat, zda příslušné razítko v občance má. Tresty za „příživu“ byly poměrně vysoké, pohybovaly se v rozmezí dvou a později dokonce i tří let. U žen to bývala jedna z nejčastějších trestných činností. Některé prostě oficiálně pracovat nechtěly, spíš si chtěly jen tak „vegetovat“ nebo jen zkusit dělat to, co je baví, jiné se snažily skloubit poskytování sexuálních služeb s pracovním poměrem, jenže to nebylo jednoduché. Byla to práce na celý úvazek, většinou v nočních hodinách. Nastoupit po ní přesně v šest nebo sedm do „řádného zaměstnání“ nebylo lehké, a tak část žen střídala pobyt ve vězení s poskytováním sexuálních služeb; ty chytřejší a šikovnější – většinou šlo o „hotelovky“ – si našly práci, kam místo nich chodil za příplatek pracovat někdo jiný. Nejčastěji šlo o práce úklidové. Bylo zajímavé vidět dámy, které si pro výplatu musely přijít osobně, čekat před „byťákem“, tj. Bytovým podnikem (instituce, která měla oficiálně možnost uklízečky zaměstnat) na svou „oficiální“, legální mzdu.

Po otevření hranic byl zájem o ženy z Východu velký a stále rostl. Provozovatelek sexuálních služeb byl však velký nedostatek. Ty „zavedené“ mívaly na počátku 90. let skutečně náramné příjmy a s nostalgií na toto období vzpomínají. V zemi však bylo potenciálně dost žen, které by toto řemeslo rády zkusily, a v nejednom případě k tomu byly pobízeny i ze strany svých partnerů, manželů a event. partnerek. Bály se však trestných důsledků prostituce, pokud by opustily své dosavadní zaměstnání. Zrušení paragrafu 203 zhruba v polovině 90. roku znamenalo skutečný průlom nejen do prostituce, ale i do ostatních činností. Osvobodilo od jha povinnosti být někde zaměstnán nejen sexuální pracovnice, ale i řadu jiných osob, kterým to umožnilo bez omezování využít svůj tvůrčí potenciál. Z řady lidí nejrůznějších povolání se tak později stávali živnostníci, podnikatelé apod. Živnostenský list si obstaral i nejeden partner či manžel sexuálních pracovnic. Žena, která pravidelně stávala v ulici Na Perštýně, přiznala: Manžel mě poslal, ať to zkusím. Když zjistil, kolik takto vydělávám, přestal sám pracovat a nutí mě, abych tu každý den stála.

Zpočátku to bylo skutečně jednoduché. Stačilo se postavit na známá místa a zákazník si vás našel. Žen, jež se chtěly takto živit, přibývalo. V sexbyznysu se začaly točit velké peníze. To nezůstalo bez povšimnutí drogových, ale i jiných klanů. Do svých tenat se snažili dostat ženy a dívky drogoví dealeři. Nešlo o klasickou drogovou prostituci, kdy žena nemá dostatek finančních prostředků a začne si na drogu vydělávat poskytováním sexuálních služeb. Dealeři pronikali mezi sexuální pracovnice (byly pro ně žádoucími subjekty, protože měly dostatečný přísun peněz) a nabízeli jim drogy, jako univerzální lék na všechno. Chceš zhubnout? Vem si herák! Nemáš náladu? Zahul si trávu. Už seš unavená? Šlehni si péčko. Tak nějak podobně zněly nabídky a doporučení dealerů. Mezitím se ale prostituce začala organizovat i zevnitř. Přece nebylo možno nechat ženy a dívky vydělávat takové spousty peněz! Navíc bylo třeba rozšiřovat, ale i obnovovat nabídku. Do sexbyznysu přicházely stále nové a nové ženy a dívky, ale ani tento nevysychající pramen nestačil uspokojovat rostoucí poptávku ze strany sexuálních turistů. Některé ženy do prostituce vstupovaly dobrovolně, jiné se staly obětí různých intrik a fíglů mafie, která se kolem prostituce začala organizovat. Pasák bezpečně poznal „dívku v nesnázích“, a tak se spolu domluvili. On mě prodá jinému pasákovi (nebo manažerovi, jak si později začali říkat; pozn. autorky), já uteču a pak si peníze rozdělíme. Nikdy neutekla. Odejít z ulice bez cizí pomoci nebo vnějšího zásahu nebylo snadné, resp. to bylo takřka nemožné. Pasák většinou zajišťoval ženám bydlení, později i jiný servis. Stanoviště už byla rozdělena a jen tak se někde postavit a začít šlapat nebylo jednoduché. Každá žena dělala tzv. pod někým. A kdo pod někým nedělal, toho ostatní pasáci tvrdě pronásledovali. Byla zneužívána i naivita některých dívek. Proč mu vlastně platíš? Protože stojím na jeho chodníku. To je jeho chodník? Ano, Rudy říkal, že to je jeho chodník. Tohle jistě tehdejší magistrátní úředníci ani primátor netušili, že notoricky známá Perlová ulice, kolem níž se rozprostírala největší pouliční prostituční scéna v Praze, patří Rudýnkovi. Zatímco v Praze bylo možné nalézt na ulicích ženy různých národností i odstínů pleti, v ostatních oblastech Československé socialistické, později České a slovenské federativní a nakonec jen České republiky působily na venkovních stanovištích (jak jsme posléze začaly ulice, silnice, parky i parkoviště souhrnně nazývat) převážně Romky. Byly levné, šikovné a předcházela je pověst, že mají teplejší vagíny. 1)

Postávání na ulici v obci, kde vás lidé znají, nebylo pro řadu žen únosné: měly děti, rodiny a v místě bydliště dobrou pověst. Nakonec ani všem zákazníkům nevyhovovalo anonymní prostředí ulice nebo silnice; chtěli i zábavu, občerstvení, pokec. Vznikaly sexkluby či noční kluby, napřed opatrně, a později, když se vidělo, že řada průkopníků úspěšně prošla úskalím československé legislativy, přibývalo erotických klubů opravdu jako hub po dešti. Někdy se objevily přímo v centru obcí, jindy spíše na jejím okraji nebo rovnou někde na samotě.

1) My jsme to později, až se organizace ROZKOŠ bez RIZIKA etablovala jako poskytovatel zdravotních a sociálních služeb, při vyšetřování žen a dívek na pohlavně přenosné choroby nezpozorovaly. Je ale pravdou, že měření vaginálních teplot nebylo centrem zájmu našich smluvních lékařů.

Navazování kontaktů se zahraničím

1. Evropský kongres prostituujících se osob (1. EUROPÄISCH PROSTITUIRERTENKONGRESS)

Jak je zřejmé z nadpisu, iniciativa vzešla z německé strany, spíše z její západní části. Německé sexuální pracovnice měly zájem a velmi se snažily stigmatizované ženy z Východu vtáhnout do boje za emancipaci prostitutek a potažmo i prostitutů (jak sami sebe tenkrát nazývali). Prostituce je práce, zaznívalo již 16. – 18. října 1991 na kongresu ve Frankfurtu. Povolání: Děvka. Tak nazvala tenkrát své vystoupení Cora Molley z organizace HWG (Ženy často měnící své sexuální partnery.)
Na programu byla další témata, která představila stigmatizovaným ženám z Východu, co znamená demokracie v praxi, jak lze demokratickými prostředky bojovat proti státním represím a vybojovat pro prostituci autonomní postavení ve společnosti.

Představila se dnes již neexistující holandská organizace Červená niť, ale byla zde i organizace NEI (Nezávislá erotická iniciativa), která na kongresu zastupovala tehdejší Českou a Slovenskou Federativní Republiku.
A hlavně byly jsme tu i my, já se dvěma skutečnými prostitutkami „z masa a kostí“, které už pár let poskytovaly své služby v Praze a Brně. Snažila jsem se i o zastoupení Slovenska, ale zůstalo jen u slibů, slovenská prostitutka nakonec nikam nejela. To, že byly české účastnice kongresu skutečně opravdové profesionálky, jsem si užila hned na letišti. Při vstupu do odletové haly se jen rozhlédly kolem sebe a prohlásily s mírnou lítostí v hlase: Tady by bylo práce! Muži kolem samozřejmě ihned zpozorněli. Já jsem se sice styděla, ale zároveň podprahově uvažovala, jak okamžitě odhadly, kdo by si dal říct, resp. kdo by byl ochoten za sex zaplatit. A totéž se dalo prohlásit i o těch mužích, poznali se prostě navzájem.
Proniknout do německého sexuálního trhu se jim skutečně podařilo na zpáteční cestě, když měly zůstat kvůli letovému spojení přes noc v hotelu, a náležitě toho využily.
Nicméně vraťme se ke konferenci.
Již tehdy se předpokládalo, že Evropou projde velká migrační vlna, během níž bude své uplatnění hledat řada žen-migrantek právě v sexbyznysu. Velký blok otázek a problémů představovalo Zdraví a sexuální práce. Na pohlavní nemoci včetně HIV/AIDS (šlo a stále jde o otázku pravidelných lékařských prohlídek) bylo nahlíženo jako na zdroj diskriminace a stigmatizace. (Již tehdy se předpokládalo, že pro poskytování sexuálních služeb bude nejlépe, pokud budou partneři o sobě předpokládat, že by mohli být nakaženi. Pravidelné prohlídky nic nezaručují, jen podporují chuť riskovat sexem bez ochrany.)
Probírala se další témata, jak na výzkumné, tak i na emocionální a praktické úrovni:
• Lidská důstojnost a výzkum
• Financování projektů pro sexuální pracovnice
• Právo na lásku. V některých zemích mají sexuální pracovnice problém vést soukromý život, mít partnera, děti, rodinu (finance získané z prostituce se nesmí/nesměly na tyto účely používat)
• Otázky pracovního práva
Na závěr se dopracovávala Charta práv prostitutek.

Vzniká organizace ROZKOŠ bez RIZIKA
Co ale bylo velmi důležité a inspirující pro nás, účastnice z postkomunistických zemí, byla zkušenost, že sexuální pracovnice ze Západu měly a mají ve svých zemích fungující organizace. Tak se i do našich hlav pomalu vloudila myšlenka, že by bylo dobré i v postkomunistických zemích (odkud nakonec sexuální pracovnice nejčastěji pocházely) založit organizace, které by lobovaly za práva prostitutek, hlídaly by např. dodržování pracovních podmínek, poskytovaly poradenské a event. i zdravotnické služby. To už byl jen krok k tomu, abychom 13. 4. 1992 já a obě účastnice kongresu (při ománkovém víně) založily organizaci ROZKOŠ bez RIZIKA. Předsedkyní se stala vysoká a atraktivní Brňanda, místopředsedkyní obdobně atraktivní Pražanda s hluboce posazenýma očima a vševědoucím pohledem, a mně zůstala role „holky pro všechno“ – tajemnice.
Se založením organizace byla spojena celá řada administrativních úkonů. Jen vymyslet název provázela spousta disputací. Hlavním kritériem bylo, aby se název líbil sexuálním pracovnicím, byl vtipný a vzbuzoval u nich dojem, že jsme na jejich straně. O tom, že jde hlavně o zdraví, bylo důležité přesvědčit hlavně „manažery“ sexuálních pracovnic, a to na všech úrovních, od majitelů a provozovatelů luxusních klubů až po pasáky na venkovních stanovištích. Určitě by nás stěží přijali a dovolili nám se ženami promluvit, pokud bychom je otevřeně chtěli zachránit před nemravným životem a zásadně tak ohrozit jejich vzkvétající živnost. Nejvíce problémů působil název ROZKOŠ bez RIZIKA tehdejším magistrátním úřednicím a možná i úředníkům, kteří si organizaci představovali jako nějaké sací čerpadlo, které bude ženy a dívky vysávat z bahna velkoměsta. Ale my jsme neustoupili a dobře jsme udělali, s nějakým sebeposvěcujícím názvem bychom při terénní práci příliš neuspěli. Podobně obtížný byl i výběr loga. Ze tří variant, které mi navrhla má kamarádka výtvarnice, předsedkyně bez váhání vybrala srdíčko. Měla jsem jiného favorita, ale láska je asi přece jen to nejdůležitější. Pak přišly na řadu ty ještě důležitější a zároveň nejnudnější úkoly. Např. vytvořit stanovy. To nebylo jednoduché, natož pak zábavné. Žádná z nás nebyla právnička, a tak se musela zhostit tohoto úkolu „holka pro všechno“ – tajemnice. Když si s něčím nevíte rady, musí vám vypomoci přátelé, od toho přece na světě jsou. Naše první stanovy vznikly nebo opravdu hodně čerpaly ze Stanov sdružení malých nemocnic. Nevěřili byste, kolik úkonů, pravidel, paragrafů a ustanovení je v každém spolku podobných: snad kromě poslání naší organizace se dalo použít skoro všechno. Měly jsme tedy vše potřebné k tomu, abychom se mohly zaregistrovat. Pak už jen ta červená niť, která se táhne každou organizací, a tou jsou peníze. Kde a od koho je sehnat? Kdo bude dávat na prostitutky? To si máme natisknout na tričko, koho podporujeme?, opáčili potenciální sponzoři. We support bad girls není totéž jako podporovat vozíčkáře či sportovní kluby. Zatím však počet žen v sexbyznysu rostl a dal se předpokládat i nárůst problémů s ním spojených. Za přispění zmiňované NEI organizace jsme vydaly publikaci SAFE SEX, kterou jsem z angličtiny přeložila dokonce já sama. Zkoušela jsem sice i profesionální zadání, ale na překlad jsme neměly peníze a ze zkušeností jiných kolegů jsme věděly, že v úředně zadaných překladech docházelo k poměrně závažným přehmatům, např. předkožka se překládala jako přední kůže. Tak jsme nakonec jazykem stručným a jadrným přeložily publikaci samy (předsedkyně a místopředsedkyně mi jako odborné poradkyně občas pomáhaly hledat vhodná slova). Zatímco zbývající členky Výboru oslovovaly své kolegyně v hotelích, kde po léta působily (International, Continental apod.) a předávaly jim prostředky prevence (zmiňovanou brožurku SAFE SEX, kondomy apod.), na mě zbyla ulice. Za doprovodu kolegy ze sjednoceného Německa jsem začínala v příhraniční oblasti v Chebu. Německá poznávací značka budila důvěru, podařilo se mi s leckým promluvit, ulice a silnice už zcela ovládly romské klany, jejichž představitelé a představitelky mi vysvětlovali, jak moc rádi by přispěli, ale přímo na nemocnice a vůbec na vše, co je potřeba. Jen ne žádné daně! Avšak mým největším zadostiučiněním bylo, když jsem viděla v Chebu jednu dívku, jak stojí v krátkém červeném kabátku pod pouliční lucernou a v kuželu dopadajícího světla si čte náš SAFE SEX. To mě zahřálo a dodalo síly; na vlastní oči jsem viděla, že jsme vykročili správným směrem.

Různé tváře obchodování se ženami

Zatímco poptávka po nových neokoukaných východních holkách rostla, ve skutečnosti jich byl na trhu zoufalý nedostatek. Navíc se často snažily ze svých působišť zmizet. Za pomoci ponejvíce zákazníků se spasitelskými sklony ze svého stanoviště jednoduše zdrhly, místo aby svým „manažerům“ vydělávaly peníze. Zmizet z prostituční scény bylo však čím dál složitější: majitelé klubů ženy dokonce přivazovaly k nábytku (nejčastěji ke stolu), a pasáci na ulicích a silnicích si zapisovali čísla aut zákazníků. Jak se může něco takového ve dvacátém, resp. na samém konci dvacátého století v civilizované zemi přihodit? Strašně jednoduše, až se toho člověk děsí. Podívejme se na jednotlivé typy přinucení k sexuálnímu styku za peníze a jak lehce se z toho vyvine nabídka a prodej žen a dívek.

1. Obchodování jako rodinný podnik
Největší zájem o sexuální služby se vyvinul v příhraničí s Německem a Rakouskem. Prezident sjednoceného Německa se snažil srovnat příjmy východních a západních Němců, čehož nezřídka využívali ti sponzorovaní právě k nákupu sexuálních služeb. Solidní otcové rodin jezdili na českou stranu „einkaufen und tanken“ a ušetřené peníze investovali nejen do svého povyražení či uspokojení variační potřeby erotiky, ale i do svých mimomanželských rodin. K vidění byl v příhraničí německý sponzor, patrně otec jednoho dítěte s poněkud světlejší pletí vychovávaného v rámci velké romské rodiny. Matka otce provázela všemi možnými stánky a prstem ukazovala, co všechno potřebuje malý Wilhem a potažmo celá její velká rodina. Ona je přece člověk a ne drahý pes, rozčiloval se zase jiný Němec, jehož vztah zašel tak daleko, že se chtěl s dívkou oženit. Nicméně rodina si stála na svém a požadovaní peníze nakonec dostala. Bývalí západní Němci byli více profesionálními zákazníky, ale na té východní straně měli Němci se svými city potíže. Zamilovávali se, zakládali stínové rodiny, chtěli se dokonce ženit a tím se se světu jako by omlouvali, že si sex či snad lásku kupují. Jedna z možností, jak do vývoje prostituční scény u nás zasáhnout, byla orientace policie na nezletilé. Mlaďounkou cikánečku chtěl každý, svěřovala se mi romská žena stojící v pražské Perlové ulici s tím, jak začínala. Dokonce v nóbl hotelu. Když přišli policajti, zavřel mě barman do skříně.

2. Porcování medvěda aneb Přeshraniční migrace
Těžiště prostituční scény se stále více přesouvá někam dovnitř – místo outdoor začíná převažovat indoor; do vesnických domů, chalup či dokonce bývalých mysliven osvětlených jako nějaký skanzen v Las Vegas, ale i do nových domů vybudovaných v tom „rozkošném“ postkomunistickém nebo také „podnikatelském baroku“ apod. Všechno svítilo, blikalo a svůdně mrkalo na kolemjdoucí či projíždějící zákazníky. Laserové paprsky kroužily po obloze, aby už z dálky upoutávaly pozornost všech, kdo mají chuť na sex a jsou ochotni za něj zaplatit. Trhákem pro podnikatele a podnikatelky v sexbyznysu byly hezké ženy z ještě chudších východních zemí, které se v Čechách snažily uživit své rodiny. Wir haben neue Mädchen, hlásaly nápisy na většině klubů v příhraničních oblastech. Dodávala je Mafie, ale všechno mělo svá pevná a tvrdá pravidla. Majitel či majitelka si nechávali polovinu z výdělku ženy a druhou dostávala Mafie. Byla to Mafie, kdo ženě platil, resp. doručoval peníze do země původu. Dle našich dat k nám přicházelo nejvíce žen ze Slovenska a Ukrajiny, avšak samotní majitelé nebo provozovatelé pocházeli odjinud. Kromě Čechů a Rusů to byla řada jiných národností, o jejichž existenci bylo pro nás lépe nevědět. V té době tvořily cizinky až 45 % žen v sexbyznysu u nás. Rumunky byly ponejvíce v jižních Čechách, Ukrajinky a Rusky v západních. Bulharky v pražských ulicích. Na ostatních územích jsme se setkávali většinou s Češkami (severní Morava), ale výjimky pro zpestření nabídky byly a jsou všude. Mám sex ráda, ale co je moc je moc, stěžovala si jedna Mongolka v brněnském erotickém klubu na přílišný zájem zákazníků.

3. Drogy a obchod
Drogy hrály a stále hrají svou roli v sexbyznysu, i když on sám má snahu se profilovat jinak.
3.1. Drogy jako past. S tou dívkou jsme tak trochu kamarádily. Jednou jsme spolu šly na diskotéku (svěřovala se mladá žena ze severní Moravy) a já se probrala až v Aši. Tam jsem prostě byla nucená šlapat. - Nikdo tě nepostrádal? - S matkou jsem moc nemluvila a nikoho jiného jsem neměla. - Šest let? - Ano, ptala se na policii, ale řekli jí, že už jsem dospělá. - Zkoušelas´ utéct? - Jasně, několikrát, ale vždy mě chytili a vrátili zpět. Jednou až u pokladny na nádraží.
3.2. Drogy jako platidlo. Tak to funguje stále, teď hlavně na venkovních stanovištích, ale byly i takové noční kluby, kde dávali holkám jenom fet. Prostě tam byly zavřené a místo slibovaného výdělku je krmili drogou. Do těchto klubů jsme se většinou nedostali, my nic nepotřebujeme, holky máme čistý apod. Pokud se tam člověk dostal, zarazil ho nepořádek: propálené čalounění na křesle, všude nedopalky z cigaret, špína. Byly i takové kluby, kde v drogách jeli všichni včetně majitele, ale většinou brzy skončili. Sexbyznys je poskytování sexuálních služeb za úplatu a nedá se to nijak obejít. Člověk si sám musí rozhodnout, co si za své vydělané peníze koupí. A má na to plné právo.
3.3. Sexbyznys jako kamufláž. Pokud člověk viděl během terénní práce, že k zadnímu vchodu nějakého nočního klubu stále přicházejí a odcházejí mladí kluci kolem 16 či 17 let, bylo jasné, že něco není v pořádku. Byla to prostě vařírna, tudíž pohyb lidí kolem nesměl být nápadný, proto se dům vydával za noční klub. Aby tak skutečně vypadal, měly by se ženy pravidelně testovat, být poučené atd., což byly důvody, proč jsme se do takových klubů občas dostali. Žádná hitparáda. Všechno bylo tak trochu obstarožní, jak nábytek, tak pracovnice, a bylo zřejmé, že za nimi se zákazníci zrovna nehrnou. Tyto kluby byly v hledáčku policie, nebylo jich moc a jejich život byl poněkud jepičí.

A v tomto stavu opouštíme 90. léta a vstupujeme do nového tisíciletí. Sexbyznys se stává stále více byznysem, kde je potřeba mít jasnou hlavu, umět počítat, nastavit si ve své práci hranice, plánovat a plnit si své cíle.