Člověk má rád jednoduchá a jasná řešení, o kterých nemusí až tak moc přemýšlet – stačí, se jen správně rozhodnout. Tak je tomu i v případě prostituce, kdy se občanu nabízí řešení fenoménu prostituce v podobě dichotonie typu: jsi pro nebo proti regulaci či legalizaci prostituce? Samozřejmě proč ne, přinese to peníze do státní poklady, vymýtí se pohlavně přenosné infekce atd. Ale to, že se může někomu ublížit a epidemiologická situace dokonce i zhoršit, to vypadá jako nějaká fantasmagorie, a přesto tomu tak může být.

Proto je dobré, i když to vyžaduje námahu, zajímat se, jak předkládaný Návrh Zákona o regulaci prostituce vlastně vypadá, jak se fenomén prostituce řeší jinde a jaké zkušenosti s uplatňováním zákona o regiulaci prostituce mají v jiných zemích, kde funguje už více než 10 let. Nabízíme zde několik základních pravidel.

V každé prostituční scéně existují tři základní subjekty:
1. sexuální pracovnice a pracovníci, tedy ti. kdo sexuální služby poskytují;
2. jejich zákazníci a zákaznice;
3. tzv. třetí strana, což jsou ti, kteří nějakým způsobem do vztahu zákazník a poskytovatel či poiskytovatelka sexuální služby vstupují: majitelé a provozovatelé sexklubů, pasáci, pokojské, ochranka, vyhazovači, taxikáři apod.

Všech uvedených subjektů se zákony o regulaci či legalizace prostituce v menší či větší míře dotýkají.
Jak?
Mohou je a jejich činnost legalizovat, regulovat, penalizovat či kriminalizovat. A někdy je skutečně velmi těžké posoudit, zda se v případě navrhovaného paragrafu jedná o legalizaci, penalizaci či kriminalizaci, či zda dobře míněná regulace v konečném důsledku nepříspěje ke kriminalizaci zúčastněných osob.Opakované pokuty udělovaqné osobám ve finanční nouzi, či těm, které jsou k prostituci nuceny atd.

Podle vztahu právního řádu ke všem zúčastněným subjektům (sexuální pracovnice, zákazníci, třetí strana) se nám svět značně rozděluje:

• Na jedné – liberální straně – máme Nový Zéland, který spolu s některými australskými provinciemi respektuje a upravuje činnost všech zúčastněných stran. V řadě zemí se uznává právo ženy či muže poskytovat sexuální služby, ale pouze pokud pracuje sám či sama. V okamžiku, kdy pracuje s někým, jeden z nich je pasák a kořistí ze sexuální práce toho druhého. Na Novém Zélandě je tomu jinak, teprve až od výše než 6 osob společně nabízejících sexuální služby jde o sexklub nebo nevěstinec. To v praxi znamená, že pokud dva tři mladí muži (nebo ženy) nabízejí v bytě jednoho z nich (spolu s ním) sexuální služby, nejde z jeho či její strany o kořistění – tato osoba není pasákem ani manažerem, jak by se jí to mohlo stát v jiných zemích, i např. u nás. Tento zákon nediskriminuje rodinné příslušníky (děti, manžely žijící z peněz vydělaných poskytováním sexuálních služeb – Dánsko). Uznává se, že třetí strana zajišťuje hygienu a bezpečnost pracovního prostředí, vede podnik, investuje do reklamy atd., a za to ji právem náleží přiměřená odměna (nikoliv však 80 nebo 90 % výdělku). Sexuální pracovníci a pracovnice mají z vlastní registrace výhody v podobě běžných i nadstandardních pojistek, důchodového a sociálního zabezpečení a mohou se sami rozhodnout, zda se chtějí registrovat. Mohou pracovat doma (Nový Zéland, Německo, některé části Austrálie) nebo v obcích, bez toho, aby jim pro práci byly určeny zóny. Na zákazníky se vztahují běžné zákony regulující sexuální chování občanů (zákaz sexu s nezletilými, vědomého rozšiřování pohlavně přenosných infekcí). Pokud si však zákazník bez dohody se sexuálním pracovníkem nebo pracovnicí sundá kondom, je to považováno za fyzické napadení (Nový Zéland). Policie zde bez závažného důvodu nesmí vstoupit do klubu. Sexuální práce je vládou považována za povolání a jde jen o to, aby osoba sexuální služby dobrovolně prodávala, jiná si je od ní dobrovolně kupovala a vše se odehrávalo v bezpečném a čistém prostředí. Avšak ani Nolvý Zéland není zcela ideální zemí pro poskytování sexuálních služeb v případě migrantů – ti na poskytování sexuálních služeb pracovní vízum neobdrží, a pokud budou poskytovat sexuální služby na turistické vizum, budou ze země vykázáni. V Německu se tolerují jako sexuální pracovnice a pracovníci občané a občanky EU.

• Většina zemí se nachází někde uprostřed tohoto spektra. Sexuální práce je sice dekriminalizována, ale podléhá řadě pravidel: sexuální pracovníci a pracovnice musí mít u sebe průkaz, kde mají výslovně napsáno „prostitut/ka“.. Musí pravidelně docházet na lékařské prohlídky a nesmějí pracovat, pokud jsou HIV pozitivní (Lotyšsko). V některých amerických státech, pokud je žena za prostituci uvězněna a zjistí se u ní HIV- pozitivita, přidá se jí pár let pobytu ve vězení. V Nevadě, jediném americkém státě, kde je prostituce legalizována, má žena či muž zákaz vstupu do některých měst nebo čtvrtí. Často tyto osoby nesmějí opustit pozemek patřící k nevěstinci. Většinou jsou jim vykázány zóny, kde mohou pracovat, což nesmí být v blízkosti kostelů a škol. V Brazílii jsou vysloužilé sexuální pracovnice tzv. pod penzí, ale mají označení retired sexworker (sexuální pracovnice v důchodu) napsáno v kartičce pojištěnce. Majitelé nevěstinců, pokud chtějí získat povolení jej provozovat, mají přesně předepsáno, kolik musí mít objekt koupelen či nouzových východů (Německo).

• Když postoupíme ke druhé straně spektra, dostáváme se stále více na území penalizace a kriminalizace všeho, co souvisí se sexbyznysem. Pod feministickým tlakem (nejen) se vyvinul švédský či skandinávský přístup diskriminující zákazníky (zatím ne příliš zákaznice, jsou ojedinělé). V každé ženě poskytující sexuální služby tam vidí oběť obchodování a v muži neodbytného samce, jenž využívá její neutěšené situace. Muž může být pokutován a mít následně závažné problémy se zveřejněním svého placeného sexuálního styku (Anglie, Korea, Jihoafrická republika, Švédsko, Kanada, USA, Norsko). I když může jít a jde o oběti obchodobání a vynucenou prostituci,ve skutečnosti tomu zdaleka není ve všech případech. Samozřejmě, že oěti obchodování existují, mezi sexuálními pracovnicemi jsou žeyn a dívky, které jsou v sexbyznysu proti své vůli, ale minimálně polovina sexuálních pracovnic a pracovníků si takto vydělávat chce – samozřejmě za slušných ekonomických a pracovních podmínek. A tak se mužům nabízejí kartáčky na zuby zavěšené na řetízku kolem krku (kamufláž nabídky sexuálních služeb ve Finsku), ovšem prostituční scéna nemizí, jen jde do ilegality, brutality, zdravotních a dalších rizik.Kriminalizace prosakuje nakonec všude: kriminalizováni jsou nejen majitelé bordelů ale i recepční a pokojské, které zde pracují, rodinní příslušníci a partneři sexuálních pracovníků a pracovnic.

• Tak se ocitáme zcela na druhé straně spektra, kde je zakázáno prostě všechno, co nějak s prostitucí souvisí. Příkladem nám může být Albánie, kde je vše zakázáno, ovšem zákazníci nejsou těmi, které policie nejčastěji pronásleduje. Sexuální pracovníci – povětšinou transexuálové – jsou v dosti zuboženém stavu, ve věčném strachu před policií, skrývají se po parcích. Ocitají se vlastně minimálně ve dvojím stigmatu, když jsou transexuálové, což je v Albánii také zakázáno, a ještě k tomu prostituti – a někteří z nich i Romové;

Druhým okruhem otázek snad ještě složitějších, je vztah mezi legalizací a regulací a penalizací a kriminalizací. Je až s podivem, jak lehce může přecházet jedno v druhé a jak se mohou názory různých osob lišit. Pokud budou udělované pokuty dosahovat opakovaně výše 50 000,- Kč, jak daleko je penalizace od kriminálu? A jak velký korupční prostor se tímto otevírá? A to nebereme v úvahu skupinu žen a mužů, která vůbec svými vlastními prostředky nemůže disponovat – osoby obchodované, nucené k poskytování sexuálních služeb – nucené stát na ulicích a nabízet se. I to je možné ve 20. století. .

V našem Návrhu Zákona o regulaci prostituce je plno velmi sporných bodů. To, co by hned mohlo odstranit stigmatizační nátěr, jsou použité termíny. Například:

• změnit slovník a např. § 13 nepoužívat Průkaz k provozování prostituce, ale Oprávnění (certifikát) k poskytování sexuálních služeb a pokud už nutně musí být Průkaz, tak Průkaz provozovatele/lky sexuálních služeb;
• zredukovat byrokracii a stigmatizaci – určitě nebude jednoduché jít si o Průkaz požádat, takže oprávnění na jeden rok je zbytečná administrativa; z pohledu společnosti je důležitý zdravotní stavsexuálních pracovnic a praconíků, ale i to je zavádějící, podporuje to vynucování si nechráněného sexu;
• sexuální pracovník či pracovnicde by měl/a mit možnost si zvolit, zda chce či nechce být registrována, a registrace by neměla být přinucením, ale konkurenční výhodou;
• Zákon by měl poskytovat další práva ženám – třeba právo neuzavřít transakci se zákazníkem, vymáhání nezplacených pohledávek, trestání zdravotního ohrožení atd.

Pokud chceme mít dobrý nediskrtiminující a funkční Zákon, je na něm ještě hodně práce.

PhDr. Hana Malinová, CSc.
V článku byly využity materiály poskytnuté organizacemi SWAN a TAMPEP.