AIDS v Zimbabwe – mizející generace
Co člověka při prvním setkání s africkým kontinentem překvapí, je mládí. Oproti stárnoucí Evropě je to opravdová změna. Všude kolem Vás se míhají jen mladí lidé, občas střídáni lidmi ještě mladšími. Pokud opustíte bezpečné zóny pro bílé návštěvníky, jako jsou hotely a luxusní kempy, a vstoupíte do opravdového života na ulici, přidají se k nim ještě děti. Stáří je zde spíše výjimkou vyhrazenou pro bělochy, kteří se nestačili ze Zimbabwe včas vystěhovat a teď už na to nemají ani prostředky ani sílu.
Chybí však střední generace, lidé přes 35 či 40 let, opora většiny fungujících ekonomik - kdepak ti jsou, kam se poděli? Odpověď je prostá – zemřeli.
Věku 35 let se v Zimbabwe nedožije ani polovina žen a o něco více mužů. Kromě nedávného hladomoru a epidemie cholery je v Zimbabwe hlavním zabijákem už po řadu let AIDS. Jak to, že se s tím nic nedělá, kdo za to může, co se zanedbalo?
1. Zdraví versus politika
Zimbabwe a jeho prezident Mugabe jsou trnem v oku většině západních zemí. Je sice stejný diktátor jako většina totalitních vůdců, kteří po svém zvolení zrušili v zemi všechny demokratické principy, které je dostaly nahoru, ale Mugabe víc „zlobí“. Odplatou jsou embarga na dovážené zboží včetně léků a pohonných hmot, tenčící se zahraniční podpora a v případě České republiky vyloučení Zimbabwe z prioritních zemí podporovaných z rozpočtu Ministerstva zahraničních věcí.
Stanovení vůdce Hnutí za demokratickou změnu Morgana Tsvangirai předsedou vlády sice vedlo k relativní stabilizaci ekonomiky, především zavedení amerického dolaru jako platidla v zemi, nicméně se nezaměstnanost v zemi stále pohybuje na hranici 90 % a 85 % obyvatel má příjem menší než dva americké dolary denně.
Co se za takové situace ze státního rozpočtu odkrojilo? Především výdaje na prevenci. Přestaly se tisknout brožurky, ze záchodů ve veřejných budovách zmizely kondomy.
Finanční prioritou vlády se stala léčba HIV pozitivních. Umožnil to dovoz generik – finančně dostupných léků na HIV (antiretrovirových preparátů), které jsou vyráběny jinde, než kde byly vyvinuty. Jsou to kopie původních léků, ovšem bez toho, aby bylo firmám, které na tyto léky mají patent, zaplaceno. Ceny jsou nesrovnatelné. Roční léčba značkovými preparáty se pohybuje mezi 15 až 20 tisíci dolary, kdežto u generik je to kolem 150 dolarů. Nabídnutí léčby HIV pro každého je jistě politicky efektnější než prevence se svými pochybnými a obtížně měřitelnými výsledky. Do Zimbabwe se začala dovážet generika, a to hlavně z Indie.
Prevenci vystřídala časná detekce. Kdo se včas nechal vyšetřit a zjistila se u něj HIV pozitivita, měl nárok na léčbu. HIV pozitivita se v jistém smyslu odtajnila, lidé se nechávali testovat a za svůj nelehký „coming out“ požadovali léčbu. Avšak v chudé zemi, kde čtvrtina obyvatel je HIV pozitivní (2,5 až 3 miliony) brzy začaly finanční prostředky docházet.
2. Imperativ plodnosti versus strach ze sexu
Afričanovým bohatstvím jsou děti. Zimbabwe je v tomto směru zdrženlivější a průměrný počet dětí se dlouhodobě udržuje na čtyřech potomcích oproti třeba 7 až 8 v Ugandě. I tak se hodnota hlavně ženy měří tím, kolik povila dětí. Nezkušené dívky se vdávají a spolu s panenstvím obětují manželství i vlastní život. Ty opatrné váhají, bojí se a mají k tomu pádný důvod, ale když se překulí třicítka, pomalu slevují. Přejí si mít aspoň dítě, jehož prostřednictvím by si zavázaly eventuálně i jeho otce. Už nechtějí být svému muži jen tou jedinou ženou na celém světě, ale třeba druhou nebo třetí manželkou, jak to v Zimbabwe dovoluje tradiční náboženství.
Je obecně známo, že bohatí nebo aspoň ne zcela chudí muži mají pro ženy větší přitažlivost než upřímní chuďasové. Samozřejmě toho využívají, jenže zapomínají, že peníze jim sice otevírají klíny mnoha žen, ale před AIDS je ochrání jenom kondom. Na ten většinou při nákupech zapomínají. A tak místo kýženého potomka předají své vyvolené virus HIV. Takže nakonec onemocní AIDS a zemře i ta opatrná.
S Patricií jsme se v Zimbabwe seznámily v roce 2004. Vedla menší penzion, kde jsem bydlela a byla právě v tom kritickém věku – něco přes 30 let. Jednoho dne za mnou přišla, že nemůže otěhotnět. Měla přítele, kvůli kterému zhubla 30 kilo. Mně se zdál rovnou podezřelý – fešácký černošský obchodník, jenž měl jistě v každém „přístavu“ tu svou. Moc se nám do toho s kolegyní dr. Mášovou nechtělo, nakonec jsme jí diagnostikovaly HIV pozitivitu. Její reakce nás překvapila a v mnohém potěšila. Změnila od základu svůj život, začala investovat do sebe, pořídila si nový účes, hezké oblečení, kupovala si zdravou stravu.
Duchovní útěchu nacházela v bibli, informace o svém onemocnění obdržela od nás. Když jsem se s ní loučila, předala jsem jí kontakt do nemocnice, předem domluvila návštěvu, dala jí 20 dolarů na tzv. všimné. Nicméně, když jsem se do Zimbabwe po 5 letech vrátila, byla už 2 roky mrtvá. Susanne, její nástupkyně, mi vyprávěla o jejím konci. Svou nemoc až do konce Patricia popírala, penzion nechtěla opustit, a i když už byla trvale připoutána na lůžko, do nemocnice se odmítala nechat převézt. Nakonec zemřela v bytě své matky, která se o ni až do jejího konce starala.
3. Chybí nová partnerská strategie
Jak to tedy udělat, abychom měly manžela a děti a neumřely na AIDS? To jsou časté otazníky, vznášející se nad životem zimbabwských žen. Hlavním problémem je skutečnost, že v partnerském vztahu jsou dva a člověk se stoprocentně často nemůže spolehnout ani sám na sebe. Snažíme se jim vysvětlit, jak na to.V tom dobrém případě má účinná strategie tři fáze:
1. Oba partneři se nechají vyšetřit na HIV. Výsledky jsou negativní.
2. Další tři měsíce abstinují nebo souloží – ale pouze spolu a s kondomem.
3. Znovu se nechají vyšetřit na HIV, výsledky jsou opět negativní.
Pokud všechna výše uvedená doporučení partneři dodrželi, je možno začít s nechráněným sexem a mít děti. Ostatní strategie ponecháváme stranou, HIV pozitivních dětí se v Zimbabwe stále rodí kolem 15 %, sirotků do 15 let je více než jeden milion.
Co na to my Češi?
Upřímně řečeno – nic moc. S myšlenkou pomoci této zemi jsem začala koketovat již minulém tisíciletí. Ale až v roce 2003 se pomalu začalo blýskat na lepší časy. Projekt LABAM – pojízdná klinika (LABoratory & AMbulance), nezávislá na elektrickém proudu a schopná pracovat kdykoliv a kdekoliv – byl konečně doporučen a podpořen Ministerstvem zdravotnictví ČR. Přijeli experti ze Zimbabwe (většinou z partnerské organizace GWAPA: Gweru Women AIDS Prevention Association ) – projekt jsme společně dořešili a mohlo se začít s budováním pojízdné kliniky.
Avšak nic neprobíhalo hladce. I když projekt LABAM byl vládním úkolem, jeho financování doslova skřípalo. Střídání ministrů zdravotnictví provázené personálními změnami podvazovalo jakoukoliv, natož nějakou nadrámcovou aktivitu. Nakonec se přece jen podařilo kliniku dobudovat, převézt v kontejneru do Zimbabwe a tam ji slavnostně předat partnerské organizaci. Hned jsme jim společně s dr. Mášovou předvedly, co všechno klinika umí, jaká onemocnění je možno hned na místě určit atd. Ale jaké bylo naše zděšení, když téměř jedinou chorobou, kterou jsme diagnostikovaly, bylo AIDS. Takové růžovoučké vagíny, žádný výtok, nikde nic, a ona má AIDS, stýskala si dr. Mášová až příliš často (celkem 33krát).
V Zimbabwe jsme za necelý týden vyšetřili celkem 184 osob a z toho 48 (včetně mužů) bylo HIV pozitivních. Samozřejmě jsem chtěla v projektu pokračovat a upřímně řečeno jsem si ani nedovedla představit jinou možnost, než že se tam příští rok vrátím podívat se, jak projekt pokračuje. O projektu LABAM se dokonce měl točit i dokument pro Českou televizi, vše bylo zařízeno, domluveno, zajištěno – ale osud zamíchal karty jinak. Přišly další personální změny na Ministerstvu zdravotnictví a vylívaly se vaničky – i s děcky. I to naše se ocitlo v nemilosti, resp. na dlažbě. A tak jsem čekala, psala projekty, žádosti až k panu knížeti , který, jak je známo, má Afriku rád, ale bezúspěšně. Ani z fondů EU, jež vypadaly tak slibně, nakonec na zahraniční projekt v Zimbabwe nekápla ani koruna. Tak mě nakonec podpořila má vlastní organizace Rozkoš bez rizika, kterou jsem před 18 lety založila, a zbytek jsem si doplatila za svého. Musela jsme tam jet, už jsem to prostě nemohla vydržet.
Nebudu se rozepisovat o tom, jak se mi podařilo do Zimbabwe převézt všechny ty dary, dárky a dárečky, léky, testovací soupravy, prostě všechno to, co jsem tam vezla. Ale podařilo, protože – jak řekla má přítelkyně, africká spisovatelka Virginie Phiri: Když děláme dobré skutky, někdo tam nahoře nás ochraňuje.
Pak jen pár dní v Harare, jednání s naší konzulkou paní Zuzanou Beranovou a hned nato zajet do Gweru, podívat se, jak LABAM vypadá a zda vůbec funguje. Dlužno říct, že i zimbabwští se snažili a pojízdná klinika získala v roce 2007 druhou cenu na Hospodářské výstavě. Není to jen tak bezvýznamná událost, výstavu denně navštívilo více jak 40 000 návštěvníků. Ale ani po tomto úspěchu se pojízdné klinice nedostalo patřičného uznání a podpory. Hladomor v dalším roce přinesl jiné priority, a tak jediným tenkým pramínkem peněz zůstala i nadále podpora od australských farmářů.
V sobotu při slavnostním předání všech těch darů a dárečků jsem kliniku konečně viděla – po pěti letech. Jak vypadala? Zimbabwané mají většinou pocit, že co se na povrchu hezky leskne, je v pořádku – ale uvnitř nebylo. Tak jsem si během dalších dnů připadala jako princ v pohádce o Šípkové Růžence. Ale království se nakonec rozhýbalo a než se na nás z ambasády přijeli podívat, leskla se pojízdná klinika i uvnitř jako nová, resp. skoro jako nová – některé vady na kráse se cíděním a leštěním už prostě odstranit nedaly. Zopakovali jsme po pěti letech akci AIDS Week i 5 dnů jsme spolu s celým týmem vyšetřovali v různých částech Midlandu dobrovolné zájemce o testování.
Výsledky testování – ze 197 bylo 61 HIV pozitivních – mi vymazaly z hlavy veškeré iluze o tom, že se situace s HIV v Zimbabwe zlepšila. Postiženy jsou hlavně ženy – HIV pozitivních byla skoro polovina (43 %). Přicházely i děti a to bylo hodně těžké. Jednou jsem to dokonce chtěla vzdát, to když jsme testovali 19měsíčního chlapce. Na to nemáš, už je na všechno pozdě, vrať se domů, to všechno mi říkal můj vnitřní hlas. Ale mise mi neskončila, chlapeček byl negativní. I když na mě takto nepřátelsky vzhlížel, přesto jsem se považovala za tu nejlepší sudičku, která mu přišla do cesty. To 7letý Peter dopadl podstatně hůř.
Mnohým LABAM zachránil, resp. prodloužil život tím, že se jeho prostřednictvím včas zjistila HIV pozitivita a zahájila se léčba.
Na jedné straně mě to skutečně potěšilo, nicméně se mi stále vynořovala v hlavě otázka: Ale je to opravdu to, co jsi chtěla? Přišla jsi dělat do Zimbabwe hlavně prevenci, a ne včas zjišťovat, že je někdo HIV pozitivní. Pak jsem si řekla: Dobře, třetina testovaných je sice HIV pozitivních ale dvě třetiny nejsou – je pro ně cesta, co s nimi dál? Začala jsem si všímat dalších údajů o testovaných a vypozorovala zajímavou souvislost: ti, co se už alespoň jednou před tím nechali testovat na HIV a jejich výsledek byl negativní, byli (až na jeden případ) stále HIV negativní. Vzpomínáte si na mě, naposled jsem byl testovaný před pěti lety u vás – tady v ambulanci – a vidíte, byl jsem negativní a jsem stále negativní, řekl mi mladý muž, evidentně čekající na pochvalu. Dočkal se. Nebyl to jen on, komu se podařilo zachovat si svou negativitu.
Situace v prostituční scéně je v celé jižní Africe hodně špatná. Většina žen, resp. skoro všechny ženy v sexbyznysu jsou HIV pozitivní. Např. i tato kráska.
Ale našly se mezi sexuálními pracovnicemi i dvě či tři HIV negativní. Měly společný znak – nechaly se v minulosti testovat na HIV. Testování je jakýmsi milníkem v životě člověka, pokud jej bez úrazu mine, většinou pokračuje v cestě, ale dává si více pozor. Chrání si svou negativitu – dar, který mu byl tímto dán, resp. potvrzen. Je pořád lepší se AIDS vyhnout než se složitě a nákladně léčit – avšak nevyléčit. Ale i další věc jsem si uvědomila: celá moje poslední cesta do Zimbabwe stála i s malým odbočením do Namibie kolem 100 000 korun. Dnes vím, že kdybych ji bývala vykonala každým rokem a jen na pouhý týden probudila to začarované království, mohlo by dnes v Zimbabwe zůstat pár stovek mladých lidí naživu.
Poděkování všem těm, co mě podpořili, na cestu přispěli a drželi mi palce. Zejména pak: své rodině, organizacím Rozkoš bez rizika a SWANu a české ambasádě v Harare.
Chybí však střední generace, lidé přes 35 či 40 let, opora většiny fungujících ekonomik - kdepak ti jsou, kam se poděli? Odpověď je prostá – zemřeli.
Věku 35 let se v Zimbabwe nedožije ani polovina žen a o něco více mužů. Kromě nedávného hladomoru a epidemie cholery je v Zimbabwe hlavním zabijákem už po řadu let AIDS. Jak to, že se s tím nic nedělá, kdo za to může, co se zanedbalo?
1. Zdraví versus politika
Zimbabwe a jeho prezident Mugabe jsou trnem v oku většině západních zemí. Je sice stejný diktátor jako většina totalitních vůdců, kteří po svém zvolení zrušili v zemi všechny demokratické principy, které je dostaly nahoru, ale Mugabe víc „zlobí“. Odplatou jsou embarga na dovážené zboží včetně léků a pohonných hmot, tenčící se zahraniční podpora a v případě České republiky vyloučení Zimbabwe z prioritních zemí podporovaných z rozpočtu Ministerstva zahraničních věcí.
Stanovení vůdce Hnutí za demokratickou změnu Morgana Tsvangirai předsedou vlády sice vedlo k relativní stabilizaci ekonomiky, především zavedení amerického dolaru jako platidla v zemi, nicméně se nezaměstnanost v zemi stále pohybuje na hranici 90 % a 85 % obyvatel má příjem menší než dva americké dolary denně.
Co se za takové situace ze státního rozpočtu odkrojilo? Především výdaje na prevenci. Přestaly se tisknout brožurky, ze záchodů ve veřejných budovách zmizely kondomy.
Finanční prioritou vlády se stala léčba HIV pozitivních. Umožnil to dovoz generik – finančně dostupných léků na HIV (antiretrovirových preparátů), které jsou vyráběny jinde, než kde byly vyvinuty. Jsou to kopie původních léků, ovšem bez toho, aby bylo firmám, které na tyto léky mají patent, zaplaceno. Ceny jsou nesrovnatelné. Roční léčba značkovými preparáty se pohybuje mezi 15 až 20 tisíci dolary, kdežto u generik je to kolem 150 dolarů. Nabídnutí léčby HIV pro každého je jistě politicky efektnější než prevence se svými pochybnými a obtížně měřitelnými výsledky. Do Zimbabwe se začala dovážet generika, a to hlavně z Indie.
Prevenci vystřídala časná detekce. Kdo se včas nechal vyšetřit a zjistila se u něj HIV pozitivita, měl nárok na léčbu. HIV pozitivita se v jistém smyslu odtajnila, lidé se nechávali testovat a za svůj nelehký „coming out“ požadovali léčbu. Avšak v chudé zemi, kde čtvrtina obyvatel je HIV pozitivní (2,5 až 3 miliony) brzy začaly finanční prostředky docházet.
Zimbabwee
2. Imperativ plodnosti versus strach ze sexu
Afričanovým bohatstvím jsou děti. Zimbabwe je v tomto směru zdrženlivější a průměrný počet dětí se dlouhodobě udržuje na čtyřech potomcích oproti třeba 7 až 8 v Ugandě. I tak se hodnota hlavně ženy měří tím, kolik povila dětí. Nezkušené dívky se vdávají a spolu s panenstvím obětují manželství i vlastní život. Ty opatrné váhají, bojí se a mají k tomu pádný důvod, ale když se překulí třicítka, pomalu slevují. Přejí si mít aspoň dítě, jehož prostřednictvím by si zavázaly eventuálně i jeho otce. Už nechtějí být svému muži jen tou jedinou ženou na celém světě, ale třeba druhou nebo třetí manželkou, jak to v Zimbabwe dovoluje tradiční náboženství.
Je obecně známo, že bohatí nebo aspoň ne zcela chudí muži mají pro ženy větší přitažlivost než upřímní chuďasové. Samozřejmě toho využívají, jenže zapomínají, že peníze jim sice otevírají klíny mnoha žen, ale před AIDS je ochrání jenom kondom. Na ten většinou při nákupech zapomínají. A tak místo kýženého potomka předají své vyvolené virus HIV. Takže nakonec onemocní AIDS a zemře i ta opatrná.
S Patricií jsme se v Zimbabwe seznámily v roce 2004. Vedla menší penzion, kde jsem bydlela a byla právě v tom kritickém věku – něco přes 30 let. Jednoho dne za mnou přišla, že nemůže otěhotnět. Měla přítele, kvůli kterému zhubla 30 kilo. Mně se zdál rovnou podezřelý – fešácký černošský obchodník, jenž měl jistě v každém „přístavu“ tu svou. Moc se nám do toho s kolegyní dr. Mášovou nechtělo, nakonec jsme jí diagnostikovaly HIV pozitivitu. Její reakce nás překvapila a v mnohém potěšila. Změnila od základu svůj život, začala investovat do sebe, pořídila si nový účes, hezké oblečení, kupovala si zdravou stravu.
zim
Duchovní útěchu nacházela v bibli, informace o svém onemocnění obdržela od nás. Když jsem se s ní loučila, předala jsem jí kontakt do nemocnice, předem domluvila návštěvu, dala jí 20 dolarů na tzv. všimné. Nicméně, když jsem se do Zimbabwe po 5 letech vrátila, byla už 2 roky mrtvá. Susanne, její nástupkyně, mi vyprávěla o jejím konci. Svou nemoc až do konce Patricia popírala, penzion nechtěla opustit, a i když už byla trvale připoutána na lůžko, do nemocnice se odmítala nechat převézt. Nakonec zemřela v bytě své matky, která se o ni až do jejího konce starala.
3. Chybí nová partnerská strategie
Jak to tedy udělat, abychom měly manžela a děti a neumřely na AIDS? To jsou časté otazníky, vznášející se nad životem zimbabwských žen. Hlavním problémem je skutečnost, že v partnerském vztahu jsou dva a člověk se stoprocentně často nemůže spolehnout ani sám na sebe. Snažíme se jim vysvětlit, jak na to.V tom dobrém případě má účinná strategie tři fáze:
1. Oba partneři se nechají vyšetřit na HIV. Výsledky jsou negativní.
2. Další tři měsíce abstinují nebo souloží – ale pouze spolu a s kondomem.
3. Znovu se nechají vyšetřit na HIV, výsledky jsou opět negativní.
Pokud všechna výše uvedená doporučení partneři dodrželi, je možno začít s nechráněným sexem a mít děti. Ostatní strategie ponecháváme stranou, HIV pozitivních dětí se v Zimbabwe stále rodí kolem 15 %, sirotků do 15 let je více než jeden milion.
Co na to my Češi?
Upřímně řečeno – nic moc. S myšlenkou pomoci této zemi jsem začala koketovat již minulém tisíciletí. Ale až v roce 2003 se pomalu začalo blýskat na lepší časy. Projekt LABAM – pojízdná klinika (LABoratory & AMbulance), nezávislá na elektrickém proudu a schopná pracovat kdykoliv a kdekoliv – byl konečně doporučen a podpořen Ministerstvem zdravotnictví ČR. Přijeli experti ze Zimbabwe (většinou z partnerské organizace GWAPA: Gweru Women AIDS Prevention Association ) – projekt jsme společně dořešili a mohlo se začít s budováním pojízdné kliniky.
Avšak nic neprobíhalo hladce. I když projekt LABAM byl vládním úkolem, jeho financování doslova skřípalo. Střídání ministrů zdravotnictví provázené personálními změnami podvazovalo jakoukoliv, natož nějakou nadrámcovou aktivitu. Nakonec se přece jen podařilo kliniku dobudovat, převézt v kontejneru do Zimbabwe a tam ji slavnostně předat partnerské organizaci. Hned jsme jim společně s dr. Mášovou předvedly, co všechno klinika umí, jaká onemocnění je možno hned na místě určit atd. Ale jaké bylo naše zděšení, když téměř jedinou chorobou, kterou jsme diagnostikovaly, bylo AIDS. Takové růžovoučké vagíny, žádný výtok, nikde nic, a ona má AIDS, stýskala si dr. Mášová až příliš často (celkem 33krát).
V Zimbabwe jsme za necelý týden vyšetřili celkem 184 osob a z toho 48 (včetně mužů) bylo HIV pozitivních. Samozřejmě jsem chtěla v projektu pokračovat a upřímně řečeno jsem si ani nedovedla představit jinou možnost, než že se tam příští rok vrátím podívat se, jak projekt pokračuje. O projektu LABAM se dokonce měl točit i dokument pro Českou televizi, vše bylo zařízeno, domluveno, zajištěno – ale osud zamíchal karty jinak. Přišly další personální změny na Ministerstvu zdravotnictví a vylívaly se vaničky – i s děcky. I to naše se ocitlo v nemilosti, resp. na dlažbě. A tak jsem čekala, psala projekty, žádosti až k panu knížeti , který, jak je známo, má Afriku rád, ale bezúspěšně. Ani z fondů EU, jež vypadaly tak slibně, nakonec na zahraniční projekt v Zimbabwe nekápla ani koruna. Tak mě nakonec podpořila má vlastní organizace Rozkoš bez rizika, kterou jsem před 18 lety založila, a zbytek jsem si doplatila za svého. Musela jsme tam jet, už jsem to prostě nemohla vydržet.
Nebudu se rozepisovat o tom, jak se mi podařilo do Zimbabwe převézt všechny ty dary, dárky a dárečky, léky, testovací soupravy, prostě všechno to, co jsem tam vezla. Ale podařilo, protože – jak řekla má přítelkyně, africká spisovatelka Virginie Phiri: Když děláme dobré skutky, někdo tam nahoře nás ochraňuje.
zimm
Pak jen pár dní v Harare, jednání s naší konzulkou paní Zuzanou Beranovou a hned nato zajet do Gweru, podívat se, jak LABAM vypadá a zda vůbec funguje. Dlužno říct, že i zimbabwští se snažili a pojízdná klinika získala v roce 2007 druhou cenu na Hospodářské výstavě. Není to jen tak bezvýznamná událost, výstavu denně navštívilo více jak 40 000 návštěvníků. Ale ani po tomto úspěchu se pojízdné klinice nedostalo patřičného uznání a podpory. Hladomor v dalším roce přinesl jiné priority, a tak jediným tenkým pramínkem peněz zůstala i nadále podpora od australských farmářů.
V sobotu při slavnostním předání všech těch darů a dárečků jsem kliniku konečně viděla – po pěti letech. Jak vypadala? Zimbabwané mají většinou pocit, že co se na povrchu hezky leskne, je v pořádku – ale uvnitř nebylo. Tak jsem si během dalších dnů připadala jako princ v pohádce o Šípkové Růžence. Ale království se nakonec rozhýbalo a než se na nás z ambasády přijeli podívat, leskla se pojízdná klinika i uvnitř jako nová, resp. skoro jako nová – některé vady na kráse se cíděním a leštěním už prostě odstranit nedaly. Zopakovali jsme po pěti letech akci AIDS Week i 5 dnů jsme spolu s celým týmem vyšetřovali v různých částech Midlandu dobrovolné zájemce o testování.
Nas tym
Výsledky testování – ze 197 bylo 61 HIV pozitivních – mi vymazaly z hlavy veškeré iluze o tom, že se situace s HIV v Zimbabwe zlepšila. Postiženy jsou hlavně ženy – HIV pozitivních byla skoro polovina (43 %). Přicházely i děti a to bylo hodně těžké. Jednou jsem to dokonce chtěla vzdát, to když jsme testovali 19měsíčního chlapce. Na to nemáš, už je na všechno pozdě, vrať se domů, to všechno mi říkal můj vnitřní hlas. Ale mise mi neskončila, chlapeček byl negativní. I když na mě takto nepřátelsky vzhlížel, přesto jsem se považovala za tu nejlepší sudičku, která mu přišla do cesty. To 7letý Peter dopadl podstatně hůř.
Chlapec
Mnohým LABAM zachránil, resp. prodloužil život tím, že se jeho prostřednictvím včas zjistila HIV pozitivita a zahájila se léčba.
zimbab
Na jedné straně mě to skutečně potěšilo, nicméně se mi stále vynořovala v hlavě otázka: Ale je to opravdu to, co jsi chtěla? Přišla jsi dělat do Zimbabwe hlavně prevenci, a ne včas zjišťovat, že je někdo HIV pozitivní. Pak jsem si řekla: Dobře, třetina testovaných je sice HIV pozitivních ale dvě třetiny nejsou – je pro ně cesta, co s nimi dál? Začala jsem si všímat dalších údajů o testovaných a vypozorovala zajímavou souvislost: ti, co se už alespoň jednou před tím nechali testovat na HIV a jejich výsledek byl negativní, byli (až na jeden případ) stále HIV negativní. Vzpomínáte si na mě, naposled jsem byl testovaný před pěti lety u vás – tady v ambulanci – a vidíte, byl jsem negativní a jsem stále negativní, řekl mi mladý muž, evidentně čekající na pochvalu. Dočkal se. Nebyl to jen on, komu se podařilo zachovat si svou negativitu.
Situace v prostituční scéně je v celé jižní Africe hodně špatná. Většina žen, resp. skoro všechny ženy v sexbyznysu jsou HIV pozitivní. Např. i tato kráska.
zimbabwe
Ale našly se mezi sexuálními pracovnicemi i dvě či tři HIV negativní. Měly společný znak – nechaly se v minulosti testovat na HIV. Testování je jakýmsi milníkem v životě člověka, pokud jej bez úrazu mine, většinou pokračuje v cestě, ale dává si více pozor. Chrání si svou negativitu – dar, který mu byl tímto dán, resp. potvrzen. Je pořád lepší se AIDS vyhnout než se složitě a nákladně léčit – avšak nevyléčit. Ale i další věc jsem si uvědomila: celá moje poslední cesta do Zimbabwe stála i s malým odbočením do Namibie kolem 100 000 korun. Dnes vím, že kdybych ji bývala vykonala každým rokem a jen na pouhý týden probudila to začarované království, mohlo by dnes v Zimbabwe zůstat pár stovek mladých lidí naživu.
zimmm
Poděkování všem těm, co mě podpořili, na cestu přispěli a drželi mi palce. Zejména pak: své rodině, organizacím Rozkoš bez rizika a SWANu a české ambasádě v Harare.