„A uvědomuješ si, že pozitivně motivuješ lidi k dobrovolnictví na Hluboši a vůbec nevíš, jak to celé dopadne? Je ti jasné, že se do tebe jednoho dne začnou někteří jedinci navážet, že podporuješ komerční subjekt, který zámek koupil?

Jasně, jako Revenium jste se rozhodli Hluboši pomoci navrátit život. Ale i tak. Chápeš, že veřejnost podobným dobrovolnickým aktivitám nevěří a hledá za tím nějaký skrytý byznys, podvod… ? Lidi jsou plni kauz alá Čapí hnízdo, pak jsou tu nejrůznější psedonávraty k historii, ve kterých zahučely velké granty a dotační peníze? Ale je fakt, že přesně za tyhle tvoje počiny tě miluju. Ty jsi takový můj dobrovolnický blázínek. Už když byly povodně a ty jsi všechno hodila za hlavu jen proto, abys mohla jet pomáhat lidem, pak Parkinsoniáda a další akce...“. „Já vím…“, odpovídám manželovi. Ale prostě mne to na Hluboš tak táhne. Vždyť víš. Já jsem prostě taková. A už mne nezměníš…“.

„Haničko, víš. Když pro nás komunisti ve čtyřicátém osmém přišli, bylo téměř osm večer. Bydleli jsme hned vedle zámku. Já, o rok starší sestra Míla, naše dvouletá dvojčata, tatínek, který dělal na Hluboši hlavního správce, maminka. Dovolili nám zabalit si jeden kufr a odvezli nás kilometry daleko na samotu v lese. Bez elektřiny, voda byla téměř kilometr od nás. Dojeli jsme tam hodně po půlnoci. Anuška s Jaruškou brečely. Byly hodně malé. Nechápaly, co se děje. A mně skončilo dětství. Dětství na Hluboši, kde jsem se ve třicátém čtvrtém narodila. S Hankou, dcerou Kolaříkových, kteří zámek, lesy a všechno kolem vlastnili, jsme byly nejlepší kamarádky. Častokrát jsem s ní spala v pokoji na zámku. Hrály jsme si spolu. A dokonce jsem občas mohla být s ní, když se jí věnovala její osobní vychovatelka. Takový černý závoj na vlasech nosila, víš?“. Toto mi ještě před tím, než zámek Hluboš koupil můj známý, se kterým se znám mnoho mnoho let, říkala babička.
Když mi Jirka říkal, že koupil zámek Hluboš, aniž by tušil o naší rodinné vazbě na něj, hned se mi vybavily babičky vzpomínky. A tak nějak jsem cítila, že bych měla pomoci vrátit na Hluboš u Příbrami život. Na zámek, který byl také prvním sídlem Tomáše G. Masaryka. A opravdu sním o tom, že se zámek za pár let promění mimo jiné i ve fungující sociální podnik. A v místo, kde budou lidé s postižením nejen pracovat, ale užívat i celou jeho krásu.

Jednou za měsíc proto s kolegy z Revenia pořádáme na Hluboši dobrovolnické dny. Protože byl zámek dlouhé roky uzavřen, za slavné vlády jedné strany v něm působilo zemědělské, truhlářské a automechanické učiliště, z hlavního přijímacího sálu se stala tělocvična, z horního patra kabinety a učebny, ve kterých se učni učili, jak správně obkládat stěny a pokládat linoleum a parkety, je třeba ho totálně vyklidit. Z nádherného anglického parku je nyní džungle… tedy díky Jirkovi a dobrovolníkům, kteří nám od jara pomáhají, už ne tak velká. Co můžeme dobrovolníkům vyjma dobrého pocitu z fyzické práce nabídnou? Skvělé svačinky a pivo, neboť Jirka je mimo jiné spolumajitelem minipivovaru. Ale i díky létu, přespání ve vlastním stanu v zámecké zahradě. Vím, není toho mnoho. Ale třeba po světě chodí více podobných bláznů jako jsem já, moji kolegové v Reveniu a několik dalších nadšenců z Hluboše a různých koutů republiky, kteří se k nám postupně přidávají. Další dobrovolnický den nás čeká teď v sobotu. A také v srpnu sobotu těsně před mým svátkem