Věci veřejné přinesly do české politiky opravdu cosi „mimořádného“. I v současné krizi ale Česku nejvíce škodí jeho sebestřednost

Co si má dnes volič Věcí veřejných počít? Měl by proklínat den, kdy za volební plentou zaškrtl Radka Johna, Víta Bártu a spol.? V dobré, možná i naivní víře, že VV jsou konečně tou správnou platformou, která by pořádně zatočila se zavedenými pražskými partajemi…

Radek John na předvolebních shromážděních hovořil o tom, že Věci veřejné se od ostatních českých politických stran, alias dinosaurů, liší. Přitáhl tím hlavně protestní voliče, kterým už dlouho docházela trpělivost s tradičním partajničením. Že nové politické uskupení mělo poněkud neobvyklé zásady, nebylo pro tyto voliče podstatné. Vůdce strany John se v televizi osvědčil jako politický agitátor. Sotva by se našel někdo jiný, kdo by působil na voliče přesvědčivěji jako bojovník proti přebujelé korupci.

Na nové straně se mnohé jevilo jako žádoucí. Každý poslanec si třikrát rozmyslí, než opustí stranu a parlamentní klub, pokud mu hrozí vysoká pokuta. Konečně strana, která zamezí nehoráznému přeběhlictví v české politice, pomyslel si člověk. Až později se ukázalo, že VV jsou skutečně něčím originálním.

Peníze na prvním místě
Získávat a posilovat moc není v politice samo o sobě něco zavrženíhodného. Kdo v sobě nepociťuje žádný mocenský instinkt, měl by si raději hledat jiné zaměstnání. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se trefně vyjádřil, když řekl, že Vít Bárta nechal hloupě zapsat to, co si ostatní jen myslí.

Otázka je, jaké prostředky se pro získání moci používají. Sledování politických konkurentů a kupování si loajality vlastních spolustraníků jistě nepatří mezi ty správné. Pokud si skutečný šéf VV Bárta i po demisi na ministerské křeslo myslí, že může stranu vést, svědčí to o tom, že stále ani v náznaku nepochopil, do jaké míry se v této zemi navždy diskvalifikoval pro jakoukoli politickou funkci. Zdá se, že pro Bártu má v životě trvale nejvyšší cenu jediná věc: peníze, za které se dá koupit vše a každý. Zjevně si dobře zapamatoval poučku, kterou svému národu vštěpoval otec reforem a dnešní prezident Václav Klaus – že neexistují žádné špinavé peníze.

Při četbě novinových článků s detailním popisem toho, jak Bárta postrkoval stranickými šachovými figurkami ve svojí hře sem a tam, zůstává rozum stát. A jak byl ve vleku obav, že někdo z vlastní firmy může pochybovat o jeho neomylnosti, nebo mu chce dokonce odporovat. Co je to prosím za šílený nápad, napojovat na telefon detektor lži, aby se zjistilo, jestli člověk na druhé straně vůbec mluví pravdu? Velikášství bok po boku s komplexem méněcennosti, toť opravdu zničující kombinace.

Prohrané reformy
Nezáleží na tom, zda si za pět nebo za deset let ještě vůbec někdo na VV vzpomene. Snad si ale bude pamatovat, že v roce 2010 poprvé v Poslanecké sněmovně zasedla spolehlivá občanská většina, která mohla prosadit potřebné reformy, a že tuto šanci lehkovážně prohrála. Neboť to je skutečné drama, které se zde v tuto chvíli odehrává. Protože věci se nemají tak, že Česká republika je požehnaným ostrovem, na kterém létají občanům pečení holubi do huby. Musí se toho spoustu udělat, potřeba reforem je obrovská. Až dosud si ale vláda vysloužila spíše nechvalné titulky, jako například při snížení už tak hanebně nízkých státních příspěvků pro ty nejslabší, tedy pro lidi se zdravotním postižením.

Posílený Hrad
Premiér Petr Nečas se znovu ocitl v nepohodlné pozici. Když loni vyšla najevo první špionážní aféra VV, zavřel kvůli udržení koalice obě oči. Nyní už podle vlastních slov neváhal ani sekundu, aby přijal Bártovu nabídku k demisi. Konečně také projevil důslednost, když se následně domáhal odstoupení dalších ministrů za Věci veřejné.
Jak ale dál? S TOP 09 si to Nečas rozházel kvůli nedbalosti Alexandra Vondry v době českého předsednictví EU. Už jednou musel hledat podporu u prezidenta Klause, který se tak dostal do role s mnohem větším vlivem, než mu určuje ústava. A možnost předvést se zase jednou jako velký zachránce si Klaus nenechal ujít. To by mu jeho ego prostě nedovolilo. Nečas se tak znovu ocitl v situaci, kdy ve svém vlastním krámu nedokáže udržet pořádek bez cizí pomoci. Žádná skvělá vyhlídka.

Nejčistší variantou by jistě byly nové volby. Ty chce ale málokdo. Nejen proto, že po supervolebním roce 2010 jsou stranické pokladny prázdné. Strany otálejí hlavně kvůli nejistému volebnímu výsledku. Je téměř jisté, že Věci veřejné by po předčasných volbách přestaly existovat. Zůstává ale zcela nejasné, kam by se přesunuly voličské hlasy, které naposledy VV získaly. S největší pravděpodobností by je mohla získat TOP 09.

Zahleděni do sebe
V současné zapeklité situaci je potom smutný hlavně fakt, že se česká politika v první řadě opět zabývá sama sebou. A s určitostí lze říci, že to ještě dlouhou dobu potrvá. V očích ostatních evropských států se tak ČR sama vylučuje ze hry coby respektovaný partner.

Koneckonců to není nic nového. Tato země v Evropské unii málokdy prosadila něco vlastního. Raději odstoupí stranou a říká „ne“, jako naposledy při dohodě o záchranném valu pro euro. Máme-li věřit průzkumům, které signalizují stále silnější odmítání EU a evropské měny, jsou namístě vážné obavy. Přitom od ostatních evropských zemí se dá opravdu přiučit lecčemus smysluplnému, například demokratickému vládnutí a spravování věcí veřejných ku prospěchu občanů, nikoli churavé politické třídy. Mimochodem pro řadu zahraničních investorů je to důležitý aspekt při jejich rozhodování.

Magazin EURO, 18.4.11




Was mag heute in einem Wähler der VV vorgehen? Verflucht er den Tag, an dem er in der Wahlkabine sein Kreuz bei Radek John, Vit Barta und Co. gemacht hat? In dem guten, vielleicht auch etwas naiven Glauben, dass VV endlich die geeignete Plattform ist, um die etablierten Prager Parteien mal so richtig aufzumischen. Als sich Radek John mit seiner Partei vor den Wahlen zum Parlament öffentlich unter freiem Himmel in Prag präsentierte, sprach er davon, dass VV anders sei als die anderen Parteien, die Dinosaurier der tschechischen Politik. Das zog vor allem Protestwähler an, die schon lange genug von den gestandenen Parteien des Landes hatten.

Dass diese neue politische Gruppierung etwas seltsame Grundsätze zu haben schien, fiel für diese Wähler nicht weiter ins Gewicht. Parteichef John hatte sich im Fernsehen als Aufklärer bewährt, kaum einer konnte für viele Wähler besser geeignet sein, mit der wuchernden Korruption aufzuräumen, als gerade er. Manches erschien an der neuen Partei regelrecht wünschenswert zu sein. Wer als Abgeordneter mit hohen Geldstrafen rechnen muss, wenn er seiner Partei und Fraktion von der Fahne geht, überlegt sich das dreimal. Endlich eine Partei, die das unsägliche Überläufertum in der tschechischen Politik beendet, dachte man. Dass diese VV aber derart anders ist als das, was sich herkömmlich so in der Parteienpolitik tummelt, kam erst später heraus.

An sich ist es ja nicht verwerflich, sondern eher die Grundaufgabe in der Politik, Macht zu bekommen und auszuüben. Wer in sich keinerlei Machtinstinkt spürt, sollte sich besser einen anderen Job suchen. Außenminister Karel Schwarzenberg hat es treffend formuliert, als er sagte, Vit Barta habe dummerweise schriftlich hinterlassen, was alle anderen nur denken. Die Frage ist, welche Mittel man einsetzt, um Macht und damit politische Gestaltungsmöglichkeiten zu bekommen. Die Überwachung politischer Konkurrenten und das Erkaufen von Loyalität der eigenen Parteifreunde gehören eindeutig nicht dazu. Dass der eigentliche Parteichef Barta auch nach seiner Demission als Minister meint, die Partei führen zu können, zeigt, dass er bislang nicht einmal ansatzweise gemerkt hat, wie sehr er sich für jedwede politische Funktion in diesem Land für immer disqualifiziert hat. Für Barta scheint es nur eine konstante Größe im Leben zu geben: Geld, mit dem man alles und jeden kaufen kann. Barta hat die Lektion gut gelernt, die der Vater aller Reformen und heutige Staatspräsident Vaclav Klaus seinen Landsleuten beizubringen versuchte, wonach es kein schmutziges Geld gebe.

Es verschlägt einem regelrecht die Sprache bei der Lektüre der Zeitungsartikel, in denen detailliert geschildert wird, wie Barta die Schachfiguren der Partei in seinem Spiel hin- und herrückte. Und wie er von der Angst getrieben wurde, dass jemand aus dieser seiner Firma Zweifel an seiner Unfehlbarkeit anmelden und ihm vielleicht sogar widersprechen könnte. Was bitte ist das für eine seltsame Idee, einen Lügendetektor mit dem Telefon zu verkoppeln, um herauszufinden, ob der Gesprächspartner am anderen Ende auch ja die Wahrheit sagt? Größenwahn gepaart mit Minderwertigkeitskomplexen – eine in der Tat unheilige Mischung.

Es ist gleichgültig, ob man sich in fünf oder zehn Jahren noch an die VV erinnern wird. Erinnern wird man sich vielleicht, dass da im Jahre 2010 zum ersten Mal eine satte bürgerliche Mehrheit im Abgeordnetenhaus saß, die dringend erforderliche Reformen hätte durchsetzen können. Und die diese Chance auf abenteuerliche Weise verspielt hat. Denn das ist das eigentliche Drama, das sich hier derzeit abspielt. Denn es ist ja nicht so, dass die Tschechische Republik eine Insel der Glücksseligen ist, in der den Bürgern die gebratenen Tauben nur so in den Mund fliegen. Ein Land, das den europäischen Nachbarn meilenweit voraus wäre, sieht man vielleicht vom wundersamen Eifer ab, auch künftig auf die Atomenergie zu setzen, während in Japan immer noch der Super-GAU droht. Es gibt wahrlich genügend zu tun und einen gewaltigen Reformbedarf. Bis jetzt macht die Regierung vor allem damit Schlagzeilen, dass sie die ohnehin beschämend mageren staatlichen Zuwendungen für die Schwächsten der Gesellschaft zusammenkürzte – die Behinderten.

In der ungemütlichsten Lage befindet sich jetzt einmal mehr Ministerpräsident Petr Necas. Um die Koalition zu erhalten, drückte er beide Augen zu, als die ersten Spitzelaktionen der ABL herauskamen. Jetzt zögerte er nach eigenen Worten keine Sekunde, um das Rücktrittsangebot Bartas anzunehmen. Und Necas legt nach, fordert den Kopf weiterer VV-Minister. Das ist endlich konsequent. Nur, und jetzt kommt die wichtigste Frage: wie dann weiter? Mit seinem zweiten Koalitionspartner liegt er wegen der Schlampigkeiten Alexandr Vondras in der Zeit der tschechischen EU-Ratspräsidentschaft über Kreuz. Schon einmal musste Necas um Unterstützung bei Präsident Klaus nachsuchen, der damit eine Rolle einnimmt, die ihn viel mächtiger macht, als es die Verfassung vorsieht. Wenngleich Klaus‘ Geheimvertrag mit den zerstrittenen Koalitionspartnern um den Jahreswechsel herum nichts weiter war als heiße Luft. Aber die Chance, sich einmal mehr als der große Retter zu präsentieren, wird Klaus nicht ungenutzt verstreichen lassen. Das würde ihm schon das eigene Ego verbieten. Necas wird damit wieder als jemand dastehen, der seinen eigenen Laden ohne fremde Hilfe nicht in Ordnung halten kann. Keine Aussicht, die sonderlich erstrebenswert wäre. Necas könnte- wenn alles gut läuft -, vielleicht mit ein paar Überläufern aus der zerstrittenen VV eine knappe Mehrheit im Abgeordnetenhaus bewahren. Aber ob das am Ende für eine Konstellation ausreicht, die bis zu regulären Wahlen zu einem neuen Abgeordnetenhaus Bestand haben kann, muss stark bezweifelt werden.

Die sauberste Variante wären sicher Neuwahlen. Doch die will kaum jemand. Nicht nur, weil die Parteien nach dem Superwahljahr 2010 kein Geld in den Kassen haben. Es ist der unsichere Ausgang solcher Wahlen, der die Parteien zögern lässt. Dass die VV nach diesen Wahlen nicht mehr existieren wird, scheint zwar klar zu sein. Völlig unklar hingegen ist, wohin die Stimmen wandern werden, die zuletzt der VV zugute kamen. Am ehesten könnte von denen vielleicht TOP 09 profitieren.

Das Schlimme an der derzeit völlig verfahrenen Situation ist, dass sich die tschechische Politik mal wieder in erster Linie mit sich selbst befasst. Und das mit Sicherheit noch über längere Zeit. Damit nimmt sie sich aber zugleich auch als ernst zu nehmender Partner für die übrigen europäischen Staaten selbst aus dem Spiel. Aber das ist ja nichts Neues. Speziell in der Europäischen Union hat sich das Land selten genug mit eigenen Beiträgen hervorgetan. Lieber blockt man ab und sagt Nein, wie zuletzt bei der Mitarbeit an der Euro-Rettung. Glaubt man den Umfragen, die eine immer stärkere Ablehnung der EU und des Euro signalisieren, muss man wirklich Sorgen bekommen. Die Tschechen scheinen sich wieder einmal selbst genug zu sein. Dabei könnte man von anderen europäischen Nachbarn tatsächlich manchmal etwas Sinnvolles lernen – Demokratie und die Kunst, einen Staat im Interesse seiner Bürger und nicht der maroden politischen Klasse zu lenken, beispielsweise. Nebenbei bemerkt ist das für viele ausländische Investoren ein wichtiger Punkt bei ihren Investitionsentscheidungen.