Na světě je sotva jiné místo, které by pro Němce bylo z historického hlediska důležitější, než je kouzelný barokní palác na pražské Malé Straně, jenž dříve patřil rodině Lobkoviců. Třicáté září 1989 je s tímto místem jednou pro vždy spojeno jako významné dějinné datum na cestě německého znovusjednocení.

V podvečer onoho dne přišel tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dieter Genscher do paláce, v němž sídlilo západoněmecké velvyslanectví, aby tisícům východoněmeckých uprchlíků zdržujících se v rozblácené zahradě ambasády oznámil: „Přišli jsme za vámi, abychom vám oznámili, že vaše vycestování dnes…“ zbytek věty zanikl v nepopsatelné nadšení davu dole.

Lidé se navzájem objímali, radost a pocit úlevy je zcela přemohly. Plakali štěstím i vyčerpáním. Po dlouhé týdny museli na velmi omezeném prostoru snášet katastrofální hygienické podmínky. Personál ambasády se o ně obětavě staral a oni se v duchu modlili a doufali, že na konci toho všeho je bude čekat cesta na svobodu. Ještě téhož večera odjížděly na Západ první vlaky s východními Němci.

Místo těchto dějinných událostí, které patří k těm nejpozoruhodnějším v moderních německých dějinách, je dodnes majetkem České republiky. Vláda v Praze teď ale dala zelenou jednáním, na jejichž základě by mohla Spolková republika velvyslanectví již záhy získat.

Umožnily to dvě věci: na jedné straně vzpomínka na to, že trabanty a wartburgy zanechané občany NDR v pražských uličkách se staly jiskrou, jež zažehla sametovou revoluci Čechů a Slováků. Nezapomenutelný je obrázek Pražanů, kteří přicházeli k plotu velvyslanectví, aby uprchlíkům nabídli čaj a či vlastnoručně upečený moučník. Na straně druhé je to pak šťastná shoda náhod, totiž že vláda v Praze nyní sama potřebuje nové velvyslanectví v Berlíně. Nad tím současným, nacházejícím se ve Wilhelmstrasse, visí nejenom z architektonického hlediska otazník.

Také z důvodů vysokých nákladů je současné řešení dlouhodobě neudržitelné. Praha by ráda opět měla velvyslanectví v berlínské Tiergarten, tam, kde stálo až do chvíle, kdy bylo za války zničeno. Německo je – alespoň podle toho, co se říká v kuloárech – ochotno toto přání Prahy splnit. A to navzdory skutečnosti, že by to pro Němce byl z finančního hlediska špatný obchod – palác Lobkoviců ospravedlňuje jakoukoli cenu.

Je to dostatečný důvod pro to, aby Němci české vládě co nejsrdečněji poděkovali, že po dlouhém vyjednávání nakonec souhlasila s jednáním. Je to gesto dobré vůle a já jsem plně přesvědčen, že na ně v Německu nikdo nikdy nezapomene.



Danke, Prag!

Es gibt kaum einen Ort auf der Welt, der den Deutschen aus historischer Sicht wichtiger ist, als das zauberhafte Barock-Palais auf der Prager Kleinseite, das einst der böhmischen Adelsfamilie Lobkovicz gehörte. Der 30. September 1989 an diesem Ort ist für immer ein geschichtsträchtiges Datum auf dem Weg zur deutschen Wiedervereinigung. Am frühen Abend jenes Tages kam der damalige deutsche Außenminister Hans-Dietrich Genscher in das Palais, in dem die westdeutsche Botschaft residierte, um tausenden DDR-Flüchtlingen im schlammigen Garten des Palastes Worte der Erlösung zu sagen: „Wir sind zu Ihnen gekommen, um Ihnen mitzuteilen, dass heute Ihre Ausreise…“ – der Rest der Worte ging in unbeschreiblichem Jubel unter. Die Menschen lagen sich in den Armen, von Freude und Erleichterung überwältigt, mit Tränen des Glücks und der Erschöpfung in den Augen. Wochenlang hatten sie erdrückende Enge und katastrophale hygienische Zustände ertragen, aufopferungsvoll betreut vom Botschaftspersonal, hatten gebangt und gehofft, dass am Ende ihr Weg in die Freiheit stehen würde. Am selben Abend noch fuhren erste Züge mit den Ostdeutschen in den Westen.

Der Ort des historischen Geschehens, das zu den wegweisendsten der jüngeren deutschen Geschichte gehört, ist bis heute Eigentum Tschechiens. Doch die Regierung in Prag hat jetzt grünes Licht für Verhandlungen gegeben: die Bundesrepublik könnte die Botschaft womöglich demnächst erwerben.

Zwei Dinge haben den Ausschlag dafür gegeben: zum einen die Erinnerung daran, dass die in den Prager Gassen seinerzeit für immer abgestellten Trabis und Wartburgs auch die Initialzündung für die „Samtrevolution“ der Tschechen und Slowaken gewesen sind. Unvergessen sind die Prager, die an den Zaun des Botschaftsgeländes kamen, um den Flüchtlingen aus der DDR Tee, Kaffee oder Selbstgebackenes zu bringen. Und zweitens ist da die glückliche Fügung, dass die Regierung in Prag selbst eine neue Botschaft in Berlin braucht. Die derzeitige in der Wilhelmstraße ist nicht nur aus architektonischer Sicht fragwürdig, sondern auch aus Kostengründen auf Dauer nicht haltbar. Prag möchte wieder im Berliner Tiergarten seine Botschaft unterhalten, dort, wo sie bis zur Zerstörung im Krieg gestanden hat. Deutschland ist – dem Vernehmen nach – bereit, diesem Prager Wunsch entgegen zu kommen. Auch wenn das für die Deutschen finanziell ein schlechtes Geschäft wäre – das Lobkovicz-Palais rechtfertigt jeden Preis.

Grund genug, sich als Deutscher bei der tschechischen Regierung sehr herzlich dafür zu bedanken, dass sie nach langem Tauziehen jetzt Verhandlungen zugestimmt hat. Das ist eine Geste des guten Willens, von der ich überzeugt bin, dass man sie in Deutschland nie vergessen wird.