Vláda premiéra Nečase znovu posunula hranice únosnosti, za které lze zajít: spojit se s politickým a mravním dnem a propadnout jím a obhajovat se přitom prosazováním reformní politiky a nově posbíranou většinovou parlamentní legimitou.

Ta v poslanecké sněmovně již mnohokráte ukázala, jak hluboko zakrněly a zbytněly její kořeny a zájmy v prvoplánovém uvažování: „... co je doma, to se počítá“ a „škoda každé malé domů“, kterou poslanecký mandát a s ním spojené placené funkce v nejrůznějších komisích a podkomisích nabízí a bohužel, nadužívá.

Legitimita za tuto cenu je a byla již opakovaně devalvována v nesčetných nízkých a až nechutně trapných skandálech v průběhu posledních dvou let. Vláda svým bezbřehým a sebepopírajícím se a mravně upadlým pragmatismem tak vytváří podhoubí, které spěje ke stavu, kdy její reformy budou smeteny škrtem jiné vládnoucí garnitury. Současná vláda již před rokem promarnila příležitost, aby svým odstoupením věcnost a nezbytnost předkládaných reforem vyvrátili či potvrdili její političtí rivalové, v našem případě ČSSD. Je dost možné, že oněch 100 tisíc lidí, které nyní v Praze požadovalo demisi vlády premiéra Nečase, by volalo po demisi ČSSD.

Nelze se ubránit dojmu, že ani parlamentní opozice, ani odbory nestojí o občany, spíše jen zase o svou “polívčičku“. K dobru odborů lze připsat, že nabídly nespokojeným občanům síť a legitimitu jejich organizace. Zkratkovitá, bezperspektivní a často nedomyšlená vystoupení odborových předáků ale ukazují, že stín řízené socialistické politiky a ekonomiky (rozděluj a panuj) současné odbory nepřekročily. Arogantní až despotický mráz zavanul z vystoupení parlamentní opozice při posledním hlasování o důvěře vládě premiéra Nečase. Nerad to říkám, ale připomínalo to ze strany některých poslanců ČSSD rudé kruté křiklouny po roce 1945, zalykající se touhou po moci a chuti ukázat svou “spravedlnost“
(jako kdyby jim samojediným již sněmovna patřila).

I komunisté byli tentokrát měkčí, předhánějící se s prominutím, v lejnových metaforách; ačkoliv by se místo toho měli od roku 1990 každý den omlouvat i svým dožívajícím často poctivým prostým členům, které podvedli a podvádějí dál svým staronovým názvem, protože holt stará značka přinášela a přináší hlasy, přestože tragédie a krev nevinných obětí z ní nikdo a nikdy nesmyje, i kdyby se ikskrát nevešla do závorky jednoho z paragrafů trestního zákona.

Ve vzácné shodě ani Odborové svazy, ani ČSSD a komunisté v Parlamentě, se nechopili legitimní příležitosti, aby vyzvali své poslance k opuštění Parlamentu a projevili tak, že jsou na straně občanů a nechali Nečasovu vládu, ať si vládne ve své neuvěřitelně zdeklasované legitimitě a arogantní libovůli. Bohužel, i vládní opozice ukazuje, že je jí bližší košile než kabát a její nefunkční alibismus je v podstatě jinou formou ignorace demokracie a jejího veřejného potenciálu.

Přitom je neustále na čem pracovat, aby se z demokracie nestala demokratura, v níž volební síla mandátu občana platí jen omezeně. Nemluvě o místě demokracie v dnešním světě, která se ze své prorůstové fikce ala perpetum mobile, s nímž expandovala (a často vtrhla) do jiných civilizací, musí rychle vracet odkud přišla, aby uhájila trosky svých civilizačních hodnot, které pohltil nadnárodní kapitál, ropa a probíhající válka o trhy s milióny nevinných obětí.

Pro malé země v Evropě jako je Česká republika znějí předchozí řádky odtažitě, neaktuálně a pro mnohé jedince jsou jen bla bla, které hladové nenasytí a nemocné neuzdraví. Chaos, který teď tak často pociťujeme, je ale jenom zdánlivý a účelový a plyne z toho, že česká politika nemá, nebo nedokáže prosadit po vstupu do EU a NATO perspektivu, která by oslovila celou společnost a získala si její podporu.

Školství (jedna z možných perspektiv) nezbytné pro budoucí potenciál malých zemí a našich dětí, tedy i České republiky, dostává opakovaně na frak. Vzdělanostní politika, hazardující s klesající prestiží učitelského poslání, se nám vrací v růstu bezskrupulózně myslících a jednajících jedinců, kteří extrémními a rasově národními projevy ohrožují naši budoucnost, identitu a nezávislost země.

Obdobné je to i se zdravotnictvím. Zasluhují si naši rodiče důstojné stáří anebo tržní přístup? Jistě, kde na to vzít, slyším ze všech stran. Ale v této souvislosti jeden paradox za mnoho dalších. Trvale udržitelný rozvoj, co to znamená mimo jiné: chrlit donekonečna rychlostní modely aut navzdory silničním limitům, hromadit falešné značkové oblečení ušité levnou otrockou pracovní silou.

Mnozí z Vás by jistě uvedli celou řadu dalších příkladů, které v této souvislosti vnímáme okrajově, stejně jako okrajově se jimi zabývají programy politických stran. Témata, přesahující volební mandát, nejsou pro ně nosná a voličsky přitažlivá a politické strany se dostávají zcela do područí konzumní společnosti, spotřebitelské “svobody“ a kupčící morálky.

Neklesám na mysli, že českou politiku ovládli partajní šíbři a nedospělci. Povětšinou děti rodičů generace z dob normalizace, která se řídila heslem, kdo nekrade, okrádá rodinu, a dvojí morálkou, něco jiného si myslet a něco jiného říkat před zglajchšaltovanou veřejností. Dovedli tuto pseudomorálku v trhové demokracii k dokonalosti, která vyráží dech, s jakou lehkostí lze krást a zároveň bojovat proti korupci a ještě si vypomáhat falešným antikomunismem.

Soudím, že generace dětí po roce 1989 je naštěstí ve své většině přece jenom jiná. Možná víc potetovaná než lze pochopit. Jsou životně a profesně daleko vybavenější než mnozí z nás z dederonové, džínové a pivní generace. Odtud také pramení jejich skepse k naší nedávné zpolitizované minulosti a pragmatický přístup k vlastní nepřevídatelné budoucnosti. A hlavně vnímají svobodu s lehkou samozřejmostí, kterou si ani neuvědomují, s otevřeností a sebevědomím, (o kterém se nám za komunistů jen zdálo), kteréžto vlastnosti jak doufám, by si tuto svobodu nenechaly nejen vzít, ani ji znetvořit jiným vnuceným způsobem přežívání.

Myslím si, že jsme jim i s touto dnešní vládou a jejími a našimi vylomeninami ukradení. Budoucnost a naději, kterou představují, nelze zastavit. A to je dobře, pro ně i pro nás.



Heřman Chromý