Prezidentskou amnestií z 1. 1. 2013 a jejím demokracii destabilizujícím článkem 2 vyvstala v celé nahotě úloha a nezastupitelnost českého parlamentu, který by měl být legitimním zdrojem k nápravě věcí veřejných a posílení vzájemné celospolečenské a institucionální důvěry.

Nehledě na jeho zle pošramocenou pověst ve společnosti, význam parlamentních nástrojů a jejich uplatňování jsou oním pomyslným lanem či světlem v tunelu, které mohou ohrožovanou, podkopávanou a bagatelizovanou demokracii v české společnosti odvést z cesty k právní a nihilistické propasti, kam ji dosavadní některé výkony a pojetí institutů prezidenta a vlády zavádějí.

O tento krok se pokusil český Parlament svým mimořádným zasedáním (17. 1. 2013) o vyslovení nedůvěry české vládě, a budiž to významně přičteno a podtrženo k dobru opozice poslanců sociálně demokratických, komunistických a poslanců věcí veřejných. Jejich motivy nemohly být sice jiné než politické. Na druhé straně tyto motivy reflektovaly a respektovaly dlouhodobě silnou vlnu kritiky a přetrvávající hluboké rozhořčení drtivé většiny lidí ve společnosti, kteří v demokracii představují autentický zdroj moci. Vláda se vzedmutou vlnou projevů občanské nespokojenosti i tentokráte a již poněkolikáté pohrdla a naložila s ním po svém, když „vztah mezi zástupci a voliči proměnila ve vztah mezi prodejci a kupujícími“*. Se sobě vlastní a opakovanou politickou demagogií obhajovala svůj mandát prázdnou skořápkou demokracie.

Zákonodárci hlasovali nejen o dalším pokusu změnit dnešní klientelisticko-oligarchickou tvář české demokracie, ale mimo jiné také o tom, zdali naslouchají a slouží občanům – lidem, anebo pro ně lidé - občané znamenají právě onu prázdnou skořápku demokracie. Bylo to hlasování také o budoucnosti české demokracie, včetně hlasů, které se zdržely či se mu jiným způsobem, spekulace vyvolávající, vyhnuly.

Hlasování o to paradoxnější, že legitimitu parlamentní demokracie a její pramen moci - občany hájili a chránili v daný moment sociální demokraté a komunisté. Ti, kteří demokracii v novodobé československé historii ruku v ruce na dlouhá desetiletí předtím pohřbili; a s nimi také poslanci strany Věci veřejné. Strana, která se na dnešním posledním stavu – stupňujícím se úpadku a znevažování demokracie, nemalou měrou podílela. Z pohledu politické odpovědnosti se však tyto se hlasy staly a stávají nepřehlédnutelnými. Na rozdíl od hlasů poslanců, kteří - volně řečeno s Machiavellim - se rozhodli milovat víc sebe než svět, který představují voliči.

O konzistentnosti a důslednosti opozičních hlasů si není možné dělat ale žádné velké iluze. Po listopadu 1989 existuje mezi vládnoucími stranami a opozicí již více než dvacet let vzácná shoda o dělbě moci, respektive o jejím naprostém nerespektování prakticky na všech stupních státu a jeho institucí a organizací. V nejednom případě princip moci postavený na hlavu vyústil v chaos a bezmocnost lidí, místo aby jim zaručoval ochranu před administrativní zvůlí všeho druhu. V každodenní praxi zejména na vyšších stupních řízení a organizace státu představuje dnešní dělba moci zjednodušeně řečeno boj o koryta, vážně poškozující veřejnoprávní a mezilidské vztahy, boj, který s demokracií nemá nic společného.

Mnozí ústavní činitelé jako ministři a zároveň jako poslanci představují a vykonávají souběžně výkonnou a parlamentní moc. To, co po listopadu 1989 šlo trpět snad jen po prvních parlamentních volbách s odkazem na nedostatek zkušenosti s fungováním dělby moci, dnes přerostlo do obřích rozměrů. Výkonná, parlamentní a soudní moc jsou zaplevelené nepřehledným mixem členů ze stranických špiček a sekretariátů. Držitelé moci obklopeni svými kohortami obchodují s úzkými stranickými, lobbistickými, klientelistickými zájmy prakticky na všech stupních jednotlivých složek moci. Vytvářejí účelová ad hoc seskupení, která přerůstají ve struktury protizákonně působící či vážně narušující pravomoci veřejných činitelů; výjimkou nejsou ani vazby na organizovaný zločin.

A po zásadní aspoň základní nápravě tohoto stavu není vidu ani slechu jak v parlamentě, tak ve vládě. Zákonná úprava, která spočívá ve vymezení činností, kompetencí a funkcí v jednotlivých složkách moci: co může vykonávat ministr a co poslanec, kdo může být státním úředníkem, soudcem, a čeho se musí přitom vzdát. Stejně tak kam až mohou jít, zasahovat a působit tržní, podnikatelské subjekty, a co musí při své činnosti omezit nebo pozastavit, aby mohly vykonávat výkonnou či parlamentní moc. Zejména pak vyloučit souběh výkonné a parlamentní moci. Odkládaný služební zákon je v tomto směru, bohužel, bezzubý. A dlouholeté debaty se nedostaly zatím dál než k poslanecké imunitě.

Státní správa se již dlouhá léta ocitá v úloze trapných submisivních poskoků a vykonavatelů příkazů čerstvě dosazovaných náměstků, ředitelů apod., prodloužených paží stranických sekretariátů. Soudy, státní zastupitelství, policie čelí nekalým rejdům vysoce postavených stranických rychlokvašek, rekrutujících se z velice slabé členské základny.

Schází široké a hlubší společensko-právní vědomí spolu se sociálně mravním rozměrem. Vytěsňují je a pohlcují sebe požírající se praktiky tržní ideologie. Spíše než zásadní změnu tohoto neblaze se vyvíjejícího stavu veřejných věcí lze očekávat excesy, které si vynutí bezradná a bezmocná společnost, ať již v podobě majetkových přiznání či jiných objektivně těžko uskutečnitelných kontrolních a mnohdy i populistických nástrojů. Ty mohou rychle přerůst v nekontrolovatelné a účelové konfiskace a další místní uzurpace a koncentrace moci, plynoucí mimo jiné také z nezvládnutého a postupně degradovaného principu dělby moci.

Zásadní proměnu dosavadního neblahého stavu české demokracie nelze očekávat, a ani si ji slibovat od obou prezidentských kandidátů při vší úctě k jejich nesporným kvalitám a s přihlédnutím k omezeným kompetencím prezidentské funkce. Navíc každý z dvojice kandidátů svým způsobem více či méně prohospodařil v nedávném období svůj politický potenciál, včetně nezpochybnitelné důvěryhodnosti v očích široké veřejnosti, aby se o něj mohl opřít a ne se snažit vymanit se z politické odpovědnosti a méně čitelných vazeb, ať již z objektivních či jiných horších nebo dokonce neomluvitelných důvodů.

Na jejich adresu a adresu České republiky, jejímiž prezidenty se chtějí stát, je nutno objektivně dodat, že se tato krize demokracie týká celé Evropy, zemí Evropské Unie dvojnásob. Slova F. Zakarii z knihy o Budoucnosti svobody se, bohužel, potvrzují: „Instituce a postoje, které na Západě udržovaly liberálně demokratický kapitalismus, se vytvářely celá staletí. K jejich likvidaci stačí jen pár desetiletí, a jsou-li jednou strženy, jen těžko se budou obnovovat. Sledujeme tu zkázu, aniž jsme schopni ji skutečně zastavit. Bylo by to totiž nedemokratické.“**

Uvažuje-li se tedy o volbě nového prezidenta jako o volbě mezi dvěma zly, je rovněž objektivně připustit, že i neúčast ve volbách je volbou, respektive jednou z demokratických alternativ, jak vyjádřit nespokojenost se současným stavem demokracie a její vládnoucí garniturou, ignorující právě své voliče.

Jsou tu ale i jiné pohledy, které v souvislosti s obrazem české demokracie nelze přehlížet. Dalek od všech konspirativních, zednářských a jiných pseudoteorií o spiknutí, která se vyrojila a spojují se s rozpadem Sovětského svazu a pádem železné opony, máme tu před sebou ruský autoritářský režim prezidenta Putina, bývalého pracovníka KGB, divoce se rozvíjející se kapitalistickou Čínu s ústředním výborem komunistické strany Číny v čele. KGB alias FBS i ve staronovém hávu neztrácí přehled a kontrolu nad loutkovou demokracií Dumy, politikou „umravňující“ neposlušné oligarchy sofistikovanými, avšak osvědčenými metodami z dob stalinismu. Čím více je slyšet Rusko, tím méně víme, co se tam skutečně děje. Stejně jako jsou velkým otazníkem životy a poměry, v nichž se vynacházejí desítky či stamilióny (?) Číňanů, představující levnou pracovní sílu.

A boj o moc, trhy a převahu ve světě nebo územní vliv v nejbližším teritoriu, zbaven staré těžkopádné ideologie, vyzbrojen kapitálem, levnou pracovní silou a stále ještě nevyčerpanými přírodními surovinovými zdroji, pokračuje. Kdo by si z Evropy, natož z malých státečků nezadal, když i pro velké evropské mocnosti jsou krátkodobé zájmy přednější než hodnoty, které se rodily sice po staletí, ale na burzách mají nulovou kotaci. To jsou otázky podle mého soudu stejně zásadní jak pro velké státy EU, tak pro malé státy jako jsou Česká republika, Slovensko a další. Tím spíše, že na palubě kapitalismu jsou vedle sebe bývalé nesmiřitelné mocnosti, ačkoliv z podpalubí jsou slyšet hlasy o jeho konci.

Přehodnocení dosavadních ekonomických priorit a zkomercionalizovaných hodnot, v jejichž vleku se ocitá EU a celý Západ, kapitulující před diktátem hospodářského růstu a spekulativní, nevyváženou a bohužel, bezskrupulózní brutální produkcí, je jedním z přehlížených východisek, jak se od technokracie, mediokracie a vlády moci peněz posunout blíž k demokracii.


Heřman Chromý




*Hannah Arendtová, O revoluci, str. 274, 1962
** Fareed Zakaria, O budoucnosti svobody, str. 238, 2003