Diskuse, která se rozvinula okolo Ústavu pro studium totalitních režimů a změn (dále jen Ústav), které v něm proběhly, je pokračujícím zápasem mezi ODS a ČSSD.

Posílená z něho vychází parlamentní Komunistická strana Čech a Moravy. Strana, o jejímž dalším bytí a nebytí se fatálně rozhodlo již v listopadu1989 a polistopadových měsících a následujících letech. Činnost Komunistické strany Československa v letech 1948 až 1989 byla sice označena za zločinnou, nikoli ale za zakázanou, jak tomu bylo v případě nacistické strany v Německu, kde byl otevřen složitý, desetiletí trvající proces denacifikace Spolkové republiky Německa. Stalo se tak po roce 1945 po skončení nejstrašnější války v dějinách lidstva.

Konec studené války v devadesátých letech neznamenal ve světě ale konec komunismu a jeho boje o moc, stejně jako neznamenal konec desítek pokračujících válek ve světě, genocid, etnických čistek a nekončícího utrpení a bídy stamiliónů lidí. Další působení československých komunistů bylo legitimizováno jejich účastí ve svobodných volbách v červnu 1990. Nemluvě o zachování veledůležité a podstatné materiální a finanční základny pro jejich další politickou existenci, včetně ponechání si staronového názvu, poznamenaného krvavým a protiprávním totalitním komunistickým režimem, který demokracii likvidoval po více než 40 let.

Tím byl položen a potvrzen faktický základ k dalšímu postupnému návratu a kariernímu vzestupu bývalých komunistů ve státní správě, justici, policii, armádě a dalších institucích a organizacích. Jistý mravní nihilismus prohloubili na obou křídlech bývalí komunisté Občanského fóra (OF), respektive Občanské demokratické strany (ODS), Občanského hnutí a dalších subjektů OF, později také České strany sociální demokracie (ČSSD). Mnozí z nich zaujali čelné ústavní pozice ve vládě, v parlamentu, justici a dalších ministerských resortech a institucích. Rukou nerozdílnou se pak nedokázali vypořádat s prorůstáním klientelistických struktur (často s podílem organizovaného zločinu) do výkonné moci, justice a policie. Dělo se tak, jak se čím dále více ukazuje, jak s jejich aktivní, tak pasivní účastí a narůstající nesplacenou politickou odpovědností vládnoucích a parlamentních stran, násobenou často bezostyšnou arogancí a ignorováním veřejného mínění.

Omluva českých komunistů ve světle tisíců obětí bývalé ČSR a ČSSR a miliónů (pravděpodobně desítek miliónů) nevinných obětí v Sovětském svazu, jejichž stalinistickou a později kágébáckou ideologii zaštiťovali a někteří z nich zaštiťují dodnes, neobstojí. Byla a stále je velkým mravním výsměchem nastupujícím generacím. To jest jako kdyby po roce 1945 Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP), označená Mezinárodním tribunálem vojenským tribunálem v Norimberku za zločineckou organizaci, se omluvila a pokračovala ve své činnosti pod svým původním názvem s vysvětlením, že tato strana pod vedením A. Hitlera vlastně nikdy nebyla tím, co deklarovala. Například nesplnila sociálně ekonomické cíle z jejich 25 bodového programu a naopak uvrhla Německo do největší historické a mravní katastrofy v jeho novodobých dějinách. To jen na okraj zavádějících diskusí, zdali doba od roku 1948 až 1989 byla totalitní, nebo jen státní socialistickou diktaturou.

Putinovské Rusko, diktátorský režim Lukašenka v Bělorusku, venezuelský petrodolarový socialismus nedávno zesnulého H.Cháveze, čínský kapitalismus pod vedením monopolu komunistické strany a řada dalších, včetně komunistických pohrobků bývalých sovětských republik v Asii mají jedno společné: dříve či později podle stupně ohrožení jejich moci tyto režimy nelítostně potlačují svobodu a jakékoli projevy demokracie a pluralismu. Jejich sociálně-ekonomický rozvoj končí s vyčerpaným přírodním bohatstvím či ve výbuchu zotročované lidské práce, rozpadající se infrastruktuře a v prázdných propagandistických rituálech vynucovanými policejními a vojenskými strukturami.

Jedna z hlavních příčin krize české demokracie, jak již jsem předeslal v blogu z 1. 4. 2013, spočívá v naprosté ignoraci respektování principu dělby moci. Tu si dnes parlamentní strany, zejména pak ODS a ČSSD, ale i TOP 09, rozdělují a propachtovávají mezi sebou, jako kdyby se jednalo o jejich vlastnictví a ne o veřejný prostor se službami, které jsou určené daňovým poplatníkům. Prostor, který je třeba kontrolovat a chránit, a ne si z něho vytvářet stranické pašaliky. Prostor, v němž a z něhož zmizely nezákonnou činností (často i na vrub, bohužel, hyenismu “lidí“) desítky či spíše stovky miliard korun. Jak se ukazuje, prostor určený službě a ochraně veřejnosti a průhledné správě státu, který má zaručovat fungování demokratického státu, je poškozen a ohrožen.

Sociální deficity, které padají mimo jiné také na vrub neprůhledného fungování, prohlubují krizi české demokracie. Více než demokratickou společnost připomíná společnost řízenou finanční oligarchií, v níž demokratické principy státu jsou příležitostným ubrouskem a ideologickou zástěrkou vládnoucích politických stran. Nejtíživěji dopadá na lidi na prvním místě nezaměstnanost. Pro čím dále více skupin obyvatelstva znamená nedůstojné a ponižující životní podmínky. Ta ovlivňuje i přístup ke zdravotní péči. Její komplexní služby si s rostoucí nezaměstnanosti a nejen kvůli ní může dovolit čím dále menší počet lidí, což se nejvíce dotýká těch, co ji nejvíce potřebují, dětí a seniorů.

V tomto směru ideologie a zejména stávající ekonomický program a cíle Komunistické strany Čech a Moravy jsou staronovým scénářem, který pro dnešní nezaměstnané a velkou část nespokojené, nostalgicky vzpomínající české společnosti představuje lákavé východisko. Jeho důsledky a dopady by se však vyjevily (tako jako konečně v minulosti) v celé své ekonomické nereálnosti a pseudodemokracii až později, v průběhu dalších let. Výchozí pozice KSČM je ale silná. Může stavět na tom, že se bude chtít vypořádat ne již s třídním nepřítelem, ale legitimně (viděno nejen z polistopadového vývoje, který legitimitu komunistů potvrdil) s těmi, kteří se v této zemi dopustili hospodářských deliktů velkého rozsahu, korupce a zneužití veřejné moci na všech stupních státu v exekutivě a samosprávě, justici, policii, armádě.

Zásada padni komu padni z logiky polistopadového vývoje dopadá především na její nejsilnější parlamentní politické strany ODS a ČSSD. Vyčkávací taktika parlamentní KSČM a její nezadávání si ani s ODS a ČSSD, posilování v městských, obecních a krajských strukturách samosprávy je nenápadná a dlouhodobě cílená. Očekávané vítězství ČSSD v příštích parlamentních volbách se nepromění v koaliční spolupráci, která by KSČM jen mohla zdiskreditovat, ale nanejvýš v tichou a často jen ad hoc podporu sociálních demokratů.

Z tohoto pohledu je (a měl by být) Ústav velice nepříjemnou překážkou, protože by měl důsledně odhalovat dosud neodkryté zločiny a pozadí komunistické nadvlády v novodobé československé historii a připomínat nebezpečí ideologie, které tato strana zasela do naší společnosti a potenciálně je dále v sobě nese. I proto tento Ústav vznikl a měl by být další cennou pojistkou proti tomu, aby se represivně a krvavě prosazovaný program komunistů po roce 1948 znovu neopakoval. Mimo jiné také proto, že i dnes sociální ideu svého programu oblékají parlamentní komunisté bezostyšně, jak již bylo výše a jinde nesčetněkrát řečeno, do krvavého a zločiny zatíženého názvu své strany.

Spory o název Ústavu a jeho vymezení, institucionální podobu a jeho administrativní a personální správu mají velice často, bohužel, jeden cíl: likvidaci této instituce případně její rozmělnění v akademické obci. Přitom není sporu o tom, že Ústav patří ze své podstaty historikům, rekrutující se ze všech úrovní jejich působení ve společnosti. Tedy i z akademické obce. A podobně respektovat oddělení odborné badatelské činnosti od administrativně ekonomické správy se státními prostředky, kterými Ústav disponuje. Politické strany by do obsazení Ústavu neměly zasahovat, stejně jako pracovníci odborného a provozního aparátu by neměli být členy politických stran, a pokud jsou, jejich členství by mělo být přerušeno. “Svoboda od politiky“, jedno z filosofických vymezení fungování demokratické společnosti Hannah Arendtové, by v případě tohoto Ústavu mělo platit dvojnásob.

Je nadějí jak pro budoucnost Ústavu, tak i naši společnost, že nová generace mladých historiků, nezatížených minulostí, věcně a důsledně odkrývající totalitní dobu nejen komunistického režimu po roce 1948, ale také pohnutou historii trvání československého státu, tady dnes kupodivu existuje, a to i přes obtížné podmínky často existenčního charakteru. Naplňuje mě to jistým optimismem, že zápas o křehké zdraví tak zkoušené a bohužel, i prodejné, české identity ve světě zprofanovaných hodnot spotřeby a růstu, má pokračovatele. A doufejme, i nové důstojné zastánce, kteří - chcete-li - skepticky, pochybovačně budou nastavovat zrcadlo i novým polistopadovým mýtům, vytvářející se například okolo osobnosti Václava Havla nebo oprašující tatíčkovský mýtus T. G. Masaryka a první republiky.


Heřman Chromý