Česká demokracie? Fraška bez konce.
Není totiž příliš velká naděje, že i po předčasných volbách nebudou občané již pokolikáté „legitimně odstaveni“, aby proti své vůli bezmocně přihlíželi zvůli. Zvůli, s níž se obcházejí a nedodržují zákony, rozcházejí činy se sliby a s propachtovanou poslaneckou morálkou a mandáty znásobenými a posichrovanými lény a pašaliky výkonné moci mizejí veřejné statky, nebo chcete-li peníze daňových poplatníků nejen této země, ale také Evropské unie.
Přitom jak se ukazuje, vládní aktéři této parlamentní frašky jakoby stále ještě neměli dost skandálů. S upšoukanou vychytralostí, nebetyčnou drzostí a arogancí trvají na své moci a obhajují neobhajitelné: diskreditaci a znedůvěryhodnění poslaneckých mandátů, které slíbili vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí při zachování Ústavy a zákonů České republiky. Jeden se chce udržet s pomocí boží, druhému stačí hluboká morální integrita opírající se o nic neříkající alibismus mlčení; a pan ministr spravedlnosti - obecně touto dobou spíše vnímaný jako ministr nespravedlivosti (viz kauza A.Torubarov) - by nejraději rozmetal to, co již bylo několikrát stranickou oligarchií rozmetáno, pardón, prověřeno, to jest orgány činné v trestním řízení, kterým se stalo to nejhorší, co se jim může přihodit v jejich profesní kariéře; totiž že narazily na narušitele zákonů, kteří jsou jejich nejvyšším garantem a kontrolním orgánem jejich dodržování.
Za této situace domáhat se pokračování vládní moci a nerespektovat jeden z demokratických institutů, kterým jsou předčasné parlamentní volby, znamená ohrožovat parlamentní demokracii. Prohlubovat její současnou krizi a vydávat jí všanc nepředvídatelným radikalizujícím náladám ve společnosti, které již nyní zatemňují pohled na demokratické instituty svým voláním
po jednoduchých řešeních, silné ruce a rovnostářské politice.
Rovněž se jeví, že i pan prezident v této frašce nevěří nikomu z parlamentních subjektů. A nejméně asi věří těm, v jejichž čele tuto republiku jako předseda vlády spravoval. Stejně jako nevěří, že sociální demokraté budou stranou, která začne nemachiavelisticky prosazovat princip dělby moci, zákon o střetu zájmů, návrh zákona o majetkovém přiznání ve svých vlastních řadách bez ohledu na to, zdali je to krátkodobě nepoškodí.
Z tohoto úhlu pohledu poslední roky ukazují, že se Česká republika stala pro většinu parlamentních stran „zemí neomezených možností“. A co je horším důsledkem dnešní politické krize, že toto pojetí projevu politiky jako kombinace machiavellismu a pragmatismu ovládlo nejen parlament a horní patra výkonné moci, ale nastěhovalo se do celé společnosti se všemi jeho zhoubnými novotvary jako jsou vzájemné okrádání se, cynismus, hyenismus, které se podepisují se na snížené sociální inteligenci celé společnosti.
Problém moderní západní společnosti a její demokracie (vedle absence filosoficko-etického rozměru k ekonomické globalizaci a exploataci naší planety) v podstatě zůstává stejný, neměnný po celou dobu jejího vývoje. Změnu, platnost a vývoj jejích vydobytých civilizačních hodnot, svobod a práv určují její vládnoucí špičky. Pokud ony selhávají, vede to k nedozírným následkům
a civilizačním konfliktům (viz z tohoto pohledu tragické 20. století pro celý Západ, včetně sovětského Východu a pokračující civilizační střety genocidního rozměru v 21. století).
Problém dnešní české demokracie není v absenci demokratických institutů, ale bohužel, v politické reprezentaci. Ta ve své většině demokracii nejenže nereprezentuje a nechrání, ale často zcela nepokrytě si ji zaměňuje s výsadami, obchodním podnikáním a také osobní mocenskou libovůlí vykládat a přizpůsobovat si ji účelově, ať již stranicky či oligarchicky.
Jedním z východisek při selhání demokraticky zvolených představitelů je důsledné uplatňování všech demokratických institutů, tedy i předčasných parlamentních voleb. Ty reflektují ztrátu důvěry společnosti a jako takové jsou důležitým předpokladem politické kultury parlamentní demokracie. A právě úroveň, hloubka a tradice této více než politické kultury nastavují pojistku proti uzurpaci moci ze strany exekutivy či prezidentského úřadu a nevyváženým autokratickým excesům.
Heřman Chromý