Ne poprvé a ne naposledy si po roce 1989 pokládám otázku co s komunismem a jeho vlivem. Proč i po letech nachází v naší zemi živnou půdu a obhájce mezi mladými lidmi? Při hledání odpovědi jsem se soustředil především na kořeny komunismu, o nichž podle mého soudu stále málo víme. Kritika komunismu se, bohužel, omezuje buď na povrchové jevy, nebo sklouzne do antikomunistické rétoriky, která se často od té komunistické mnoho neliší. Jsem si vědom, že určitého zjednodušení se také dopouštím, když se pokouším nepřeberně obsáhlou materii o komunismu vměstnat do několika stránek. Nekomentuji, pokud je to možné, aktuální situaci českého komunismu. Mám totiž zato, že prameny, o které se opírám (viz odkazy, z nichž jsem čerpal), odhalují podstatu komunismu, a to i po více než padesáti letech, které jim neubraly nic z jejich jasnozřivosti a analytičnosti.

Víme vlastně, co byl a je komunismus?

Obecně je komunismus ruský výtvor, násilně přesazený do dějin evropské civilizace. Proto jsou jeho důsledky, které z něho vyplývají, tak tragické a nebezpečné. Jeho kořeny a praxe tkvějí v Rusku. Zde si komunismus vynutil po desítkách let teroru, propagandy a duchovní genocidy typ člověka, který byl schopen přijímat diktovaný ekonomicko-sociální rozvoj a komunistickou ideologii jako svůj vlastní zájem a sociální službu.

Základem komunismu je mýtus o proletariátu, který přinesl Marx. Marxismus však nepředstavuje jen vědu a politiku, ale také víru a náboženství. Jeho převažujícím východiskem není vědecké poznání, ale mesiášské, vykupitelské očekávání, které pochází z myšlenky, že proletariát osvobodí lidstvo. A právě ve jménu této idey proletariátu dochází k nastolení diktatury. Mesiášské diktatury, která nemá nic společného s vědeckým poznáním. Dělení světa na věřící věrné a nevěřící nevěrné, totalitarismus a fanatismus věřících, vyobcování a zastřelení kacířů. Víra vládnoucí nad poznáním.

Státní moc v rukou komunistů se mění v diktaturu, diktaturu jednoho světového názoru. Ale nejen v politickou a hospodářskou diktaturu, ale diktaturu intelektuální a duchovní, diktaturu nad svědomím a myšlením. Diktatura, která se neomezuje v prostředcích, ale využívá všechny prostředky k nastolení ideokracie a likvidaci teokracie.

Lenin byl teoretikem a praktikem revoluce, nikoli marxismu

Komunistickou revoluci uskutečnil Lenin ve jménu totalitárního marxismu, marxismu jako náboženství proletariátu v protikladu ke všemu, o čem Marx hovořil jako o rozvoji lidských společností. Mýtus o národě byl nahrazen mýtem o proletariátu. Došlo ke ztotožnění ruského národa s proletariátem ruského mesiášství a s proletářským mesiášstvím. Rolnictvo bylo prohlášeno za revoluční třídu, ačkoliv s ním sovětská vláda neustále bojovala, a to velmi krutě. Tak došlo k rusifikaci a orientalizaci marxismu.

Charakter Lenina předurčil i cosi z charakteru komunismu. Lenin mnoho četl a hodně se učil, ale veškeré své poznání zasvětil boji za totalitární světový názor, který byl nezbytný pro koncentraci moci. Dobré bylo pro něj jen to, co sloužilo revoluci a zlé, co jí překáželo. Obkroužen a zajat maximalisticky pojímanou revoluční ideou, ztratil bezprostřední smysl pro rozdíl mezi dobrem a zlem, připouštěje podvod, lež, násilí a krutost.

Lenin nebyl demokratem, požadoval organizaci shora, tj. organizaci nedemokratického a navíc diktátorského typu. Nevěřil v člověka, ale chtěl zorganizovat jeho život tak, aby se mu žilo lehčeji. Emoce a trauma spojené s uvězněním bratra Lenina v něm vypěstovaly cynický a lhostejný vztah k lidem. Ve filosofii a duchovní kultuře byl Lenin velmi zaostalý a elementární člověk. Spojoval v sobě sociální revoluci s duchovní reakčností.

Lenin nenáviděl skepticismus a byl absolutistou, který věřil v absolutní pravdu, kterou byl dialektický materialismus a jeho neotřesitelná a nezpochybnitelná víra v beztřídní společnost. Tuto pravdu však stvrzovalo ne poznání, ne myšlení, ale konfliktní revoluční vůle či potažmo její zvůle. Veškeré jeho myšlení bylo imperialistické a despotické. Vše přizpůsobil technice revolučního boje. Celé Rusko, všechen ruský lid se ukázal být podřízeným nejen diktatuře komunistické strany a jejímu ústřednímu orgánu, ale doktríně komunistického diktátora, jeho mysli a svědomí. Lenin odmítal svobodu uvnitř strany a toto odmítání se přeneslo na celé Rusko.

Člověk “nové epochy“

Lenin vyhlásil novou revoluční morálku, která odpovídala novému typu člověka a novým podmínkám, které oč byly méně humánní, ne-li antihumánní, o to více krutější. Tento typ člověka, který přinesla válka, prošel vojenskou a stranickou disciplinou. Tradice ruské kultury mu byly cizí. Byl to později člověk epochy ne pouze komunistické, ale fašistických převratů, vyzdvihující člověka jako vůdce mas s diktátorskou mocí, kterému odpovídali Mussolini a Hitler.

Stalin byl pak konečným typem takového diktátorství. Leninismus nebyl sice ještě fašismem, ale stalinismus se mu již velice podobal. Připravil člověka, který se podroboval vojenským metodám v organizaci života. Moc a síla mu vyhovovaly, proto byl schopný vzít na sebe metodicky řízené násilí. Bez tohoto převratu v duši národa by Lenin neuspěl uskutečnit svou revoluci.

Komunismus se tak stal pro Rusko a vnitřní pnutí ruského národa neodvratným osudem. Liberální myšlenky, idea práva a sociální reformy, se ukázaly utopickými. Naopak komunismus se jevil nejméně utopickým a nejvíce realistickým, protože odpovídal situaci Ruska v roce 1917, jeho odvěkým tradicím samoděržaví a hledání universální pravdy, pojímané maximalisticky v duchu ruských způsobů vládnutí spojeného s násilím.

Dvojaký charakter komunismu

Potíž v hodnocení komunismu spočívá v jeho dvojakém charakteru. Ruském a mezinárodním. Extrémem komunismu je, že vzešel z Ruska a že na Západě je cizorodým a neorganickým prvkem. To, že mu zde propadli lidé v mnoha zemích, jen potvrzuje moci chtivost jeho představitelů a šiřitelů. Nebezpeční nejsou totiž pouze oni, ale neuskutečnitelné programy, čekající na svou další historickou příležitost, jak se znovu chopit moci. Pokud možno nejlépe demokratickou cestou, kterou posléze ve jménu komunismu zlikvidují i s těmi, kteří je k moci vynesli a posloužili jim i jako komunističtí “užiteční idioti“.

Myšlenku sociální spravedlnosti, kterou se obhajuje komunismus, popírá ve skutečnosti realita doprovázená násilím, zločinem, krutostí a lží. Jevy, které byly evidentní mimo jiné i v zinscenovaných procesech, v nichž se všichni přiznávali v jedné a té samé formě a podobě.
Komunistické chápaní svobody se velice liší od běžného chápaní a přijímání svobody. Proto se komunisté tak rozčilují, když se jim vytýká, že v komunismu neexistuje svoboda. Svoboda na Západě umožňuje například každý týden svrhnout vládu a nic se přitom zásadně nemění. Zatímco v komunismu je život pohlcen ne usilováním o společenské bytí, ale bojem za změnu světa. Svoboda se přijímá ne jako svoboda volby, ale jako aktivní změna života uskutečňovaná ne individuem, ale sociálním člověkem poté, co volba byla učiněna a člověk je povinen jednat a konat v generálně předurčeném směru. Jen taková svoboda, svoboda kolektivní výstavby života, udávaná generální linií komunistické strany, se uznává za svobodu. Pojetí svobody se vztahuje ke kolektivnímu vědomí, nikoli osobnímu.

Každé politické koketování s komunismem je účelové, ať již je naše spoluúčast na něm více či méně vědomá či nevědomá. Pravda a lež se v komunistické ideologii prolínají. Komunismus není jen sociální jev, ale také duchovní fenomén. Myšlenka beztřídní pracující společnosti, v níž každý pracuje pro druhé a pro všechny, nepopírá Boha, duch a svobodu. Dokonce lze říci, že se tato idea více blíží křesťanství než idea, na níž stojí kapitalistická společnost. Tato myšlenka se však zaštiťuje lživým světonázorem, který popírá duchovní svobodu. Světonázor, jenž vyústil v tragédii, představující neslýchanou tyranii komunismu ve 20tém a jeho pohrobků ve století 21tém. Tragédii, jejíž viníci patří před soud.

Stejně jako stávající obhájci komunismu nemohou být donekonečna omlouváni a ospravedlňováni názorovou svobodou. Chopí-li se totiž komunistická politika moci, stává se natolik ortodoxní, že jakákoli úchylka od komunistického pojetí státu je stejně pronásledována, jako tomu bylo ve středověké křesťanské teokracii, v sovětské teokracii, hitlerovské třetí říši nebo v každém státě, který chtěl, či si činil a činí nároky, stát se totalitárním.

Všechno nebezpečí, ohraničenost a nepravda komunistické filosofie jsou spojené s podceněním a nepochopením osobnosti, která činí z komunismu nehumánní a nepřátelskou sílu namířenou proti člověku. Člověk zapojený do komunistické filosofie ztrácí rozlišovací schopnost a individualitu.

Komunismus a jeho současné důsledky

Recidiva komunismu resp. jeho důsledků přichází znovu z Moskvy a Kremlu. Jak ukazuje vývoj v Rusku, stávající moc se smíří spíše s obnovou státního kapitalismu než s duchovní svobodou. Jakkoli to zní paradoxně, po bolševismu, který se stal třetím projevem ruského velmocenství, ruského imperialismu (prvním bylo moskevské carství, druhým impérium Petra Velikého) usiluje současné Rusko pod vedením KGB a jeho bývalého pracovníka presidenta Putina o velmocenskou politiku, bohužel silně infikovanou předcházející komunistickou diktaturou.

Dnešní komunisté projevují velkou politickou ohebnost a pružnost a dokáží být velmi oportunističtí zvláště v mezinárodní politice. Komunismus je schopný ustupovat v hospodářské politice a poskytnout některé svobody v kultuře, umění a literatuře. Ano, i komunismus se mění a vyvíjí, nacionalizuje se, stává se více kulturním a jeho životní styl přebírá tržní spotřebitelské prvky. V čem se ale nezměnil a nemění, je jeho komunistický světonázor s jeho základní ideou beztřídní společnosti. Společnosti, jejíž budování provází neospravedlnitelné násilí, které i po druhé světové válce znamenalo milióny a milióny mrtvých a zotročených lidí v socialistickém táboře, Číně, Vietnamu, Severní Koreji, Kambodži, Latinské Americe, Africe, Afghánistánu.

Výzva křesťanskému světu a nesplněný dluh

Křesťansko a židovsko-křesťanské prameny komunismu mají pravdu, když kritizují kapitalismus jako protikřesťanský systém, který převrací člověka ve věc a zboží, podřizující se moci ekonomiky a financí. Zajišťuji-li chléb pro sebe, jde o materiální otázku. Jedná-li se o chléb pro mé bližní, pro všechny lidi, jde o duchovní, náboženskou otázku. V tomto ohledu komunismus představuje i určitou výzvu křesťanskému světu a zejména jeho nesplněnému dluhu v naplnění smyslu křesťanství: nekonečně nesmírné pozornosti ke každému jednotlivému člověku a jeho individuálnímu osudu.

Přítomnost komunismu po roce 1989 a jeho obhajoba českými komunisty v české společnosti a politickém životě, jak se ukazuje, ho vůbec nezbavila pachuti ještě nedávné komunistické totality se všemi jejími krvavými proměnami, oběťmi a strachem. Komunisté nejsou schopni pokusit se postavit se na nové základy, spojující českou sociální tradici a kulturu s evropskou kontinuitou. Nedokázali se totiž zříci lživé ideologie, jejíž hroby jsou rozseté po celém světě.

Neorganičnost a cizorodost českého komunismu spolu s nedostatečnou duševní hygienou jeho členů a pokleslým vědomím a sebevědomím některých vrstev společnosti, které komunismus nevyléčitelně poznamenal, přežívají a varují před pozůstatkem komunistické totality, která pro českou společnost bude asi ještě dlouho aktuální hrozbou. Každé více či méně zdařilé pokusy o vypořádání se s komunistickou minulostí (Zákon o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů, Zákon o protikomunistickém odboji) jsou proto tedy potřebné a důležité.

Totalitární podstata komunismu a jeho metody řízené společnosti ohrožují i dnes náš svět, stejně jako ideologie založené na podobném extrémním přístupu (neonacismus a neonacionalismus, antisemitismus, terorismus). Nebezpečí komunistické vize společnosti a nového komunistického člověka nespočívá totiž v ní samotné, to jest, že by se uskutečnilo neuskutečnitelné, ale v hrozbě, že tato vize směřuje k odlidštění a zmizení člověka a člověčenského společenství vůbec.







Prameny: Nikolaj Berďajev - “Duchovnye osnovy russkoj revoliucii, Istoki i smysl russkogo komunizma“¨(Moskva, 2006); “Carstvoto na ducha i carstvoto na kesaria“ (bulharské vydání, Sofie, 2002).