Úporné a žlučovité půtky českého politického života se střídají s nevázanými bulvárními popisy ještě více nevázanějšího života společenské smetánky. Odehrávají se na pozadí souběžně probíhajících mezinárodních konfliktů a nejrůznějších zvráceností, překonávající všechny dosud myslitelné meze. Navrch mají fenomény růstu a spotřeby a jejich globální až sakrální medializace.


Tyto modly takzvaného “úspěchu“ a “štěstí“ jsou celosvětově rozšířenými sdílenými hodnotami jedné globální světové vesnice. Lidská práva a svobody před těmito fenomény a kritérii ustupují do ústraní. V lepším případě se stáváme každodenními němými svědky nových a nových lidských obětí, v horším případě končíme s jejich oběťmi ve vězení.

Svět si po roce 1989 a po pádu Sovětského svazu a skončení studené války jen zdánlivě oddechl. Tehdejší bipolarita světa jakoby setřela a bagatelizovala fundamentální rozdíly mezi stávajícími civilizacemi, vycházejícími z úplně jiných náboženských a historických základů a tradic. Záhy se ukázalo, že kotel této umělé a jadernými zbraněmi udržované bipolarity skrýval další nesčetné konflikty, které byly navíc poznamenány na obou stranách Západu a Východu přežívajícími ideologickými schématy. Mezi jedno z nich patřilo i přesvědčení o univerzálnosti západních hodnot, ačkoliv řečeno s Huntingtonem hodnoty západní civilizace spočívají v jejich jedinečnosti nikoli univerzálnosti.

Historicky nepopíratelná sounáležitost každého národa, země a státu, jedinečnost každé civilizace a jejich zakotvenost v ní, daná geografickou, jazykovou, náboženskou a kulturní růzností, by měla být logicky určujícím a respektovaným principem ve světě. Ve světě, v němž, jak se zdá, však čím dále více vše pohlcující fenomény růstu a spotřeby směřují k násilí, historické ignoranci a sebezapomnění ve světě virtuální mediokracie. Lidské myšlení a vnímání se často smrskává do života jako myšlenkového videoklipu zhuštěného navíc do reklamní zkratky.

Tato sebe požírající se ideologie nejvíce ohrožuje západní hodnoty, pokud se o nich ještě dá uvažovat v jejich klasickém vymezení. Prostředky této ideologie se navíc staly zbraněmi v rukách zemí, které tak kompenzují historický deficit a vývojový anachronismus jejich civilizací.

Platí to jak pro Rusko stejně jako pro Čínu. Země, které nejsou sice již dřívějšími symboly nesvobody a krutého útlaku a bídy, ale stávající se víc a víc zkarikovanou podobou Západu než reprezentantem jedinečnosti vlastní civilizace. Nejvíce kritizovaná lidská práva a svobody jsou v jejich pojetí tragickou fraškou, která ve svých důsledcích představuje potenciální nebezpečí nepředvídatelných procesů spojených s revolučním násilím a ekonomickou diktaturou.

Jedním z východisek z této nekonečné rovnice nejsou jen obchodní a hospodářské kontakty, které končí ve slepých uličkách spotřeby a růstu, ale především otevřené a intenzivní vzájemné poznávání jednotlivých kultur, které jsou a mohou být jak klíčem k vzájemnému porozumění, tak poznání jedinečnosti, ale i oné nepředvídatelnosti procesů nastartovaných v blízké i dávné minulosti.

Neúčinnost mezinárodního práva a jeho institucí, odpovědnost za světovou bezpečnost a rizika spojená s intervenčními zásahy, ať již tolik dnes kritizovaných Spojených států amerických či dalších zemí, pak ukazují na odumření takových hodnot, jakými byly dříve náboženství, morálka, metafyzická reflexe světa. Duchovní principy a vzory, které historii lidstva provázely, zprofanovala a zglajchšaltovala ideologická schémata a dogmata.

Pro ideologii, která plní jen žaludky a činí si nárok manipulovat a vládnout našimi životy, je jedinečnost jednotlivých civilizací, jejich historie, filosofie a kultura, bohužel, jen prostředkem k umocnění vlastní moci. V případě nadnárodních ekonomik se tato jedinečnost nadužívá či spíše zneužívá pro posilování prodejního potenciálu a růst výrobních kapacit. Směšně nízká procenta ze státních rozpočtů určená školství, kultuře a zdravotnictví kontrastují s nepoměrem peněz vydělených na zbrojení a potvrzují více či méně probíhající krizi hodnot západní civilizace. Krizi, jež z lidského bytí činí čím dále více výrobní základnu a život člověka proměňuje v pouhý produkt.

Vraceje se na začátek této úvahy, tedy do českých vod, často stojatých a sebestředných, pociťuji bezradnost, jak do nich vstoupit a vstupovat-li vůbec, když našinec myslí často jen na svůj rybník a diví se, proč se ho snažíte přesvědčit, že jde o existenci moře.

Určitě by se nemělo zapomínat, čím jsme (rozuměj Českou republiku). V českých dobových pravolevých hrách a hrátkách na pozadí světových turbulencí a navzdory více než čtyřicetileté ztrátě možnosti svobodně se rozhodovat a vyjadřovat, bychom si právě proto měli být vědomi, odkud jsme přišli a kam patříme.

Ušetřili bychom si tím tak objevování Ameriky ve sporech a diskusích o naše vnitřní a vnější směřování a lamentace nad “americkými radary“ a “jejich Kosovem“, které často postrádají i bezprostřední nedávnou historickou a kulturní paměť. Ta nás ale stále přiřazuje k hodnotám západního křesťanství a civilizace. V nich tkví naše síla a identita, ale bohužel také naše slabost a vlažnost víry v tyto kořeny.

V opačném případě, tj. historické a kulturní popírání sebe sama, které nelze zúžit prosím na volbu mezi Západem a Východem, jak se tohoto zásadního posunu nebo obejití dopouští politická levice, ale také krajní pravice, vede k dalšímu k znicotnění a zbezvýznamnění vlastní historie a kultury.

Návrat k západní demokracii a právnímu státu po roce 1989 ztěžuje a ještě dlouho bude ztěžovat doznívání násilného a nesvobodného komunistického režimu. Morální rozkolísanost celé společnosti v letech totalitního směřování lidové demokracie a později socialismu bezesporu ovlivnilo mnichovské trauma. Za dnešní ignorací kořenů české historie a jejího místa ve světových dějinách, názorovou strnulostí či furiantstvím za každou cenu se také často skrývá charakterová nedostatečnost z let 1948 - 1989.

Nejen proto tedy kvůli zlotřilosti velmocenské politiky, ale také kvůli slabému historickému českému povědomí a sebevědomí a nedostatečné historické reflexi se Česká republika z vnějšího pohledu jeví sice zajímavou zemí, ale co do významu jen teritoriálním koloritem.

Minsk, květen 2008