“Nezávislá země“

Česká republika je znovu nezávislou zemí*, prohlásil pan/prezident** Zeman v čínské televizi. Občany na svých besídkách po krajích českých a moravských přesvědčuje o své neomylnosti, ujišťuje je v oprávněnosti jejich obav před islámem, natož před uprchlíky a ukazuje vládě, jak se dělá prezidentská politika. A nejen to, on ji a veřejnost také testuje, co všechno si může dovolit.

Vláda jako v případě skandálu s Alím Fajádem (kde je mu asi konec, pod jakým bezpečnostním kobercem?) je vždy nejméně o krok pozadu v roli přihlížejícího, který se snaží zastavit rozlévající se kaši. Tentokrát se jí stala čínská oficiální návštěva generálního tajemníka ÚV KS a prezidenta Číny v České republice. Ona dvojí funkce soudruha Xí Jìnpínga jakoby předznamenala a připomněla pamětníkům onu truchlivě šedivou atmosféru normalizačních let z doby vládnutí tehdejší generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR soudruha Gustáva Husáka (1969-1989).

Neškodné mimikry

Pan Zeman jako pamětník prokázal, že nezapomněl, jak se vítají soudruzi. Vlajkosláva, jako tehdejší symbol komunistické doby „Rudá záře nad Kladnem“***, se rozlila nad Prahou. Pod rudým závojem důstojného přijetí a obchodní vele-významnosti spolupráce s komunistickou Čínou byla učiněna v Praze na několik desítek hodin nevídaná bezpečnostní opatření. Mnohá historická místa Prahy, ale i dalších lokality (bylo jich napočítáno a zdokumentováno na 80), v nichž se pohyboval, nebo se potenciálně mohl nacházet čínský soudruh prezident, připomínala město duchů. Nezvykle pusté ticho přerušoval lomoz vrtulníků, monitorující pohyby pokojných občanů, kteří přišli vyjádřit svůj nesouhlas s anachronickou a nebezpečnou prezidentskou politikou.

Bohužel, na této obludné a ničím neodůvodněné monstrózní přehlídce síly, se podílela vláda. Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry se její představy o zajištění bezpečnosti kryly s představami pana Zemana. Na druhé straně rozsah bezpečnostních opatření byl ale takový, že s nimi musela být seznámena bezpečnostní rada státu. Nebo jen ministr vnitra Milan Chovanec? Parlament absentoval. Musel by se totiž nutně ptát vzhledem k rozsahu policejní akce, co je důvodem takových bezpečnostních manévrů a proti komu jsou namířené. Proti návštěvě komunistického prezidenta nebo proti občanům?

Odpověď již známe, včetně toho na čí straně musela stát policie České republiky, když “superkorektně“ přihlížela a přehlížela (nebo imitovala svou kompetenci), jak se v bezpečnostně uzavřeném a často neprodyšně střeženém prostoru objevovala auta, z nichž se čínským “turistům“ vydávali za policejní asistence vlajky Číny, které si nestačili přibalit do svých cestovních zavazadel.

Spokojený a nespokojený

Ano, senátor pan Veleba byl tvrdě nespokojený, že policie dopustila potřísnění čínských vlajek, přestože ty české ve vyklizeném prostoru těžko mohly někoho vítat a vyvolaly to, co vyvolaly. A není divu, že nejen u pamětníků vzbudily staronové pocity ponížení a jisté připomínky normalizační beznaděje. Možná, že touto tmou pod svícnem, kupodivu i česká policie dala najevo, co si myslí o tom, proti komu byla nasazena a zneužita.

A pan Zeman mohl být spokojen. V krátké době se mu již podruhé podařilo otestovat si vládu. Ujistil se s kým ano, a s kým pravděpodobně ne, přestože předseda vlády Bohumil Sobotka se tvářil, že je vše v naprostém pořádku a že pan prezident je vlastně také jen takový běžný, politikou a kompetencemi nezatížený občan, který má právo vyjádřit svůj názor. Jak s oblibou pan Zeman svou prezidentskou funkci a své neřízené a často i nezřízené výroky hájí.

I s veřejností mu to vyšlo. Těch několik stovek a možná i tisícovek nespokojených občanů mu zapadlo do jeho plánu. Čínská karta mu teď zase poslouží při jeho výjezdech, aby na ní pokračoval demonstrovat své blahosklonné blahorodí, trpělivě naslouchající hlasu sezvaného občanstva, bohužel, často se jen opájejícího vtíravou žoviálností jeho projevu a bonmotů.

Z lepšího konce

Z lepšího konce tato bombastická kulisa návštěvy obnažila prezidentskou politiku pana Zemana a její posedlou umanutost položit na lopatky ani ne tak tuto vládu, jako ČSSD za tiché asistence ne zrovna bezvýznamné části jejího členstva. A také kdo chtěl, dozvěděl se o Číně a o její přežívající komunistické podstatě možná víc, než věděl předtím. Dík za to patří, jak veřejnoprávním sdělovacím prostředkům – ČT24, tak i řadě nezávislých novinářů, sinologů a politologů.

Nic na tom nemění hlasy těch, kteří jejich fakta a reálný popis označili a označují – zjednodušeně řečeno – za strašení Východem a přeceňují onu obchodní rozpínavost hospodářské, ale také mocenské politiky komunistické Číny. Jejích 500 miliónů šťastnějších a často nic jiného si nepřipouštějících a neinformovaných nevědoucích Číňanů, kteří v diskusi o rozvoji Číny také figurovali, nezajímá oněch zbývajících 855 miliónů spoluobyvatelů, žijící často jen nebo snad za dva dolary denně. Stejně jako nevědí, nebo nechtějí vědět nic o táborech nucených prací, transplantačních centrech a jejich obětech. Nemluvě o Ujgurech, Tibeťanech, křesťanech, o jejichž útlaku, pronásledování a nezřídka i jejich likvidaci se v Číně oficiálně prostě nemluví a svědkové těchto skutečností často podléhají rovněž stíhaní.

Síla Havlovy politiky

Za samostatnou úvahu by stál argument, kterým se tyto hlasy odvolávají na obchodní spolupráci takových zemí jako jsou USA, Velká Británie, Francie, Německo a další západní, hospodářsky silné země. Síla Havlovy politiky tkvěla v preferování a zdůrazňování základních lidských práv a svobod právě ve vztahu k zemím, které je drakonicky porušují.

A nejen to. Kriticky reflektovala a nastavovala zrcadlo právě politice představitelů velkých zemí. Často spřažených s politickým establishmentem diktátorských či autoritativních zemí na pozadí svobodného podnikání a pronikání velkých koncernů do třetího světa a východního bloku zemí, spadajících do sféry vlivu bývalého Sovětského svazu. Politiky těchto hospodářsky vyspělých zemí přivádělo v úžas a uznalý obdiv, co že si to tak malá země, jakým bylo Československo a později Česká republika za Václava Havla, dovolovala. A čím si také vysloužila zaslouženou celosvětovou reputaci, kterou však rychle ztrácí, pokud ji ovšem již neztratila.

Jeden z největších mýtů, který se tehdy šířil a nevybíravě napadal Václava Havla, byl, že zásadně poškozuje české podnikatele. Nikdo však stejně jako dnes podnikatelům nebránil, aby se v zemích jako jsou Rusko, Čína a další, které přehodily z komunistické nebo reálně socialistické na tržní výhybku, aniž by v těchto zemích došlo k vytvoření demokratických pojistek a institucí, prosazovali.

Pochopitelně za patřičnou cenu, že se budou muset vypořádat s korupcí, respektive se na ní nejen podílet ve všech patrech státní administrativy a politického života, ale ještě ji stvrzovat účastí a politickými deklaracemi, stavějící tyto země do neutrálního, když ne už lepšího světla. Václav Havel tuto stafáž jak mohl, odmítal. Bylo to rovněž v situaci, kdy Čína a Rusko velice stály o obchodní spolupráci se západními vyspělými zeměmi. Zatímco v našem případě nám nezřídka dávaly jasně najevo, v lepším případě nepřímo, jakou přidanou politickou hodnotu musíme vyjádřit, pokud s nimi chceme obchodovat.

Prezidentský kormidelník

To však pan Zeman, zdatný, protřelý, pragmatický politický šíbr a machiavelista dobře ví, že na politice zmíněných zemí se na jejich směřování nic nezměnilo a měnit nebude. Zaráží a přivádí k úžasu, o jaké nezávislosti si však troufne, řekl bych s laskavým prominutím všech případných čtenářů, tak nestydatě mluvit. Velmi dobře ví, že v těchto časech se znovu rozhořela geopolitická válka se všemi jejími hybridními formami.

V nich mimochodem ruská propaganda a infiltrace v Evropě a zejména zemích bývalého východního bloku získává čím dále více navrch a čínská hospodářská síla oněch zmiňovaných 855 miliónů lidí spolu s čínskými formami obchodní pirátské spolupráce ve zdánlivě politickém závětří či stínu Ruska zdařile pokračuje. Zatím jen v obsazování evropského a světového trhu s politikou Ústředního výboru komunistické strany Číny v zádech.

Aktuální vládnoucí politické generaci ze sedmdesátých let, odchovaných v převážné většině v cynickém prostředí normalizační pokřivenosti a bezpáteřnosti jakoby unikalo, kam se Česká republika de facto začíná otáčet a do jakých stojatých a zrádných vod ji prezidentský kormidelník navrací. Jistěže ne do tvrdé totality z padesátých let, ale do onoho bezčasí, kdy svoboda měla přesně vykolíkovaný prostor jako v oněch dnech nedávné čínské návštěvy, dnes navíc s hrozícími mantinely autoritativní a oligarchické pseudodemokracie.

Tím spíše bychom měli reagovat na každou další lekci prezidentského kormidelníka, kterému jde už jen o politickou moc, ať to stojí, co to stojí. Členství v NATO, EU, co je to proti sebestředné touze dokazovat “nezávislost“ i za tuto cenu znevěrohodňování a zpochybnění těchto polistopadových ukazatelů našeho směřování.

Byla to tvrdá prezidentská lekce, za kterou si také trochu můžeme sami, přesvědčeni, že se vlastně nic neděje. Vždyť se přece nic nestalo. Všechno proběhlo “v pořádku“. Ale tak to nepozorovaně začíná. Než si člověk uvědomí, že už nemůže to, co dříve mohl, aniž by o tom musel s obavami přemýšlet.

Ale ještě stále můžeme, jestliže si včas vzpomeneme a uvědomíme, kdy a proč byly, bývají a musejí být někdy ulice plné, když nás z nich vyhánějí.



*http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/VIDEO-Milos-Zeman-promluvil-v-cinske-televizi-Uz-nejsme-v-podruci-USA-a-EU-428145

**Nehodící se škrtněte

***Rudá záře nad Kladnem román Antonína Zápotockého (druhý prezident v poúnorové historii komunistického Československa). Režisér Vladimír Vlček natočil v roce 1955 podle knihy stejnojmenný film.