O čem se při letošních oslavách květnových událostí příliš nemluvilo, nediskutovalo a spíše zapomínalo...

O nesporně zajímavém, byť rozporuplném úhlu pohledu na mýtus sovětské propagandy, vyhýbající se historickému používaní termínu II. světová válka, píše nesmlouvavě Oleg Panfilov-1. Ve světle dnešní narůstající proruské orientace a její nedůtklivosti, která se také vyhýbá diskusi o podílu stalinistického režimu na obrovských lidských obětech Rudé armády a civilního obyvatelstva ve II. světové válce, není na škodu si znovu připomenout některé všeobecně známé údaje.
Známé tedy spíše západní veřejnosti než široké ruské společnosti vystavené masivní mediální oficiální ruské politice, která tak navazuje na nechvalně proslulou sovětskou propagandu. Stejně jako není od věci uvědomit si nad statí Olega Panfilova, jak ošidná jsou slova některých českých politiků, kteří mluví o snaze bagatelizovat utrpení a oběti padlých vojáků Rudé armády při osvobozování Československa od nacistického režimu, a nevidět přitom po více než 70 letech
od konce II. světové války širší souvislosti a paralely, které jsou dodnes živé a aktuální.

A to i v českých souvislostech, v nichž absentuje jasná politická vůle a “překvapení“ politici se schovávají za úředníky jako v případě povoleného průjezdu Prahou putinovské skupině Noční vlci, jednoho z propagandistických nástrojů ruské hybridní a mediální války. A ještě se přitom pokrytecky ohánějí památkou padlých sovětských vojáků, kterým se dotčená skupina přišla poklonit k památníku na Olšanské hřbitovy. Na této vlně se vedla podstatná část mediální diskuse, zatímco
o padlých vojácích Ruské osvobozenecké armády, takzvaných Vlasovců, kteří de facto zachránili Prahu před osudem Varšavy, nepadla oficiálně ani zmínka.
Oleg Panfilov, který se tabuizace některých stále zapovězených témat v sovětské , ale i dnešní ruské společnosti, dotýká, začíná svou stať roky 1939-1940.

Oleg Panfilov, který se tabuizace některých stále zapovězených témat v sovětské ale i dnešní ruské společnosti, dotýká, začíná svou stať roky 1939-1940.

Sovětsko-německé tanečky a banální příčina

V letech 1939-1940 nebylo možné naleznout země, jejichž spřátelené vztahy byly tehdy významnější než mezi Německem a Ruskem. Setkání, úsměvy, společné pochody, Molotov s Hitlerem, Molotov s Ribbentropem, Stalin s Ribbentropem, přípitky šampaňským-2, odpověď Stalina z 25. 12. 1939 na blahopřání ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa, v níž se píše “o přátelství Sovětského svazu a Německa zpečetěného krví, která pokládá základy, aby se stalo dlouhodobým a trvalým“, vše zveřejněno v novinách "Pravda"(ústřední deník ÚV KSSS).

Na zasedání v Berlíně, kam Vjačeslav Molotov přicestoval 12. 11. 1940, existovala pro jeho jednání směrnice s dlouhým výčtem zájmů SSSR od Indie až po Špicberky. Z ní vyplývá, že Kreml vážně zvažoval stát se světovou velmocí, nebo se jen chtěl pokusit vydírat Hitlera geografií svých zájmů. Molotova vítali Ribbentrop a polní maršál Keitel, čestná stráž a orchestr, který zahrál mezinárodní hymnu dělnického hnutí “Internacionálu“. V Kremlu už přemýšleli o tom, že Německo navrhne sovětské delegaci přistoupit k paktu politicko-vojenského uskupení Německa, Itálie a Japonska (27. 9. 1940). V seznamu zemí nebyly Polsko, Francie, Norsko, Dánsko, Finsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko. Sovětské vedení mlčky souhlasilo, že polovina Evropy zůstane pod německými bajonety. Výměnou za mlčení získal Stalin východní Polsko, oblast Vilniusu a Bessarabii. Přestože byla v platnosti Smlouva o neútočení mezi Polskem a Sovětským svazem z 25. 1. 1932, prolongovaná v roce 1934 do konce roku 1945.

Důvodem vysvětlující anexi, který ale nebyl tajnou součástí Smlouvy o neútočení mezi Polskem a Německem podepsanou 23. 8. 1939, byla banální příčina – smyšlenka. V nótě sovětské vlády ze 17. 9. 1939, která byla předána v Moskvě polskému velvyslanci v SSSR, bylo konstatováno: „Polský stát a jeho vláda fakticky přestaly existovat. Tím pádem skončily dohody o spolupráci mezi SSSR a Polskem. Polsko se stalo vhodným polem pro jakékoli druhy nehod a nečekaných překvapení, které by mohly představovat hrozbu pro Sovětský svaz. Proto – dosud neutrální - sovětská vláda nemůže více k těmto skutečnostem zaujímat neutrální postoj, stejně jako k bezbrannému postavení ukrajinského a běloruského obyvatelstva.“

Obdobným způsobem (o desítky let později) sovětské vedení poskytovalo “mezinárodní pomoc“ Afghánistánu, v Čečensku vytvářelo opozici vůči prezidentu Dudaevovi, podplácelo gruzínskou opozici proti Sakašvilimu, a budovalo “ruský svět“, aby s obdobnou smyšlenkou přitaženou za vlasy zabralo část Ukrajiny. Paralely se nejen opakují, táhnou za sebou krvavou stopu ruské říše více než sto let.

II. světová válka nebo jen Velká vlastenecká?

22. 6. 1941 komisař pro zahraniční záležitosti Vjačeslav Molotov přednesl projev, ve kterém již nezněla slova o "přátelství zpečetěném v krvi", ale o „klice krvežíznivých fašistických vládců Německa, kteří zotročili Francouze, Čechy, Poláky, Srby a další země Norsko, Belgii, Dánsko, Nizozemsko, Řecko a jiné národy.“ Jako kdyby ještě předtím v souvislosti s okupací Norska (9. 4. 1940) neexistoval další blahopřejný telegram Stalina Hitlerovi."

Ruské propagandě nekonvenuje, že by Rusko bylo jen částí II. světové války, stejně jako to nevyhovovalo sovětské propagandě. Proto přišla s Velkou vlasteneckou válkou, která začala 22. 6.1941 s prvními bombardováním Minska, Kyjeva a Sevastopolu a skončila 9. 5. 1945. S prvním datem lze souhlasit, protože brzy ráno 22. 6. 1941 německá vojska překročila hranice SSSR, druhé posloužilo jako ostudný casus. Pokud válka byla nazývána vlasteneckou, byla by musela skončit 26. 3. 1944, kdy během útočné operace druhého Ukrajinského frontu pod velením maršála Koněva došli vojáci až k řece Prut, kde obsadili území táhnoucí se 85 km podél hranic mezi SSSR a Rumunskem. Na druhé straně řeky ležela jiná, cizí vlast. Ale sovětská vojska pokračovala dál, obsazovala cizí území a zaváděla zde totalitní socialismus.

Stalin snil, že se stane vítězem. Ve skutečnosti sovětská armáda dosáhla na svém území zlomu ve válce zásluhou obrovské pomoci a dodávek zbraní, potravin, techniky a uniforem prostřednictvím programu Lend and Lease-3. Vojáci ruské propagandy dnes rádi popírají rozsah této pomoci, argumentujíce, že Sovětský svaz splatil dluhy, ale napsat, že poškozená technika nepodléhala ani vrácení, ani platbě, by jaksi neunesli. Za druhé - popřít samotnou pomoc je úplně hloupé. A tak se Putinova propaganda snaží oklamat obyvatelstvo, utajujíc dokumenty z let 1939 – 1941. Některé jsou dobře známé, ale velká část z nich je stále nezveřejněná a po převedení Státního archivu z příkazu Putina pod jeho administrativu, se o nich v blízké budoucnosti nedozvíme vůbec nic. Dnes je pro Putina důležitější zachovat smyšlenou ruskou interpretaci II. světové války a její propagandistický mýtus: “dědové bojovali“ - “nezapomeneme, neodpustíme“.

Přetrvávající tabu a čistky

Čtrnáct měsíců, od března 1944 do května 1945, sovětská armáda pokračovala v obsazování cizích zemí ve válce, kterou nepřestala nazývat Velkou vlasteneckou. Přestože druhá světová válka začala 1. září 1939, dva roky před Oтечественной, kdy byl Sovětský svaz po celou dobu spojencem Německa, pomáhal Hitlerovi vytvořit německou armádu, poskytoval mu své území pro německé vojenské základny jako odrazový můstek pro obsazení skandinávských zemí. Tato část druhé světové války byla vždy tabu – sovětští lidé o ní nevěděli nic, jinak by se objevilo mnoho dalších otázek o tom, jak se obě obě země dohodly o dělení Evropy, a proč Hitler doběhl Stalina.

Na podzim roku 1939 začalo Německo stavět vojenskou námořní základnu “Basic Nord“ na ostrově Kola nedaleko Murmanska. Z nejasných důvodů byla základna uzavřena v roce 1940, ale v Lipetsku a Kazani fungovaly v letech 1923 až 1926 školy pro letce a posádky tanků, v nichž byli připravování budoucí němečtí důstojníci. Rovněž také ve školách "Tomka" v Saratovské a Moskevské oblasti studovali němečtí specialisté na chemické zbraně. Školy byly uzavřené poté, co se Hitler dostal k moci, ale vyškolení specialisté již sloužili v německé armádě.

Tehdy v Sovětském svazu došlo k událostem, které podkopaly jeho obranyschopnost kvůli maniakálnímu strachu Stalina a jeho suity před Západem. Obrovské množství lidí, včetně inženýrů, konstruktérů, vojenských specialistů bylo uvrženo do GULAGů. Čistky postihly důstojnické kádry, z nichž většina získala profesionální vzdělání ještě před příchodem bolševiků. Od zatčení maršála Michaila Tuchavčeského a jeho procesu v roce 1936 až po masivní represe v roce 1941 jich bylo 503. Z toho tři maršálové, 20 velitelů armád, 5 velitelů vlajkových flotil, 153 velitelů divizí, 247 velitelů brigád a další byli uvězněni a odsouzeni, mnozí z nich zastřeleni. Rozsah represí byl monstrózní – zlikvidoval 65,6 % z celkového počtu velitelů Rudé armády. 13. 3. 1939 Lev Trockij napsal: "Stalin vyhladil výkvět velitelského štábu, nechal zastřelit, sesadit a deportovat asi 30 000 důstojníků.“

Podobnosti obou režimů a rozdíl, který zůstává

II. světová válka trvala od 1. 9. 1939 do 2. 9. 1945, Velká vlastenecká válka od 22. 6.1941 do 26. 3. 1944. Dalším jejím pokračováním bylo obsazování Evropy. V komentářích objasňující "Operaci Barbarossa," se hovořilo o rozdílné ideologii mezi oběma státy, ale ve skutečnosti byly naprosto stejné.

Stalin a Hitler se sobě podobali jako dvojčata. Oba se narodili v malých provinčních městech, oba v dětství byli poměrně talentovaní: jeden docela dobře maloval, druhý psal poezii. Potom se jejich cesty rozcházejí: jeden bojoval, druhý seděl ve vězení za loupeže. Oba trpěli touhou po moci a jako diktátoři jsou si naprosto podobní. Jediný rozdíl byl, že Hitler se dostal k moci prostřednictvím voleb, Stalin jako pokračovatel "Leninova díla". A potom opět vše vypadá stejně: státní propaganda, kult osobnosti, represe, vytvoření Čeky, NKVD a SS, stavění koncentračních táborů, které, pravda, se poprvé objevily v Rusku-4 v roce 1919. Po druhé světové válce sovětští odborníci ocenili “profesionalismus“ nacistických koncentračních táborů a dokonce zabrali jejich vybavení do táborů GULAGu. Nacisté vyhlazovali Židy a Romy, sovětští čekisté – národy Severního Kavkazu, sovětské Korejce, sovětské Němce, krymské Tatary-5.

Hitler a Stalin nebyli soupeři, byli nepřátelé, i když Molotov jel k Hitlerovi a Ribbentrop ke Stalinovi. Dokonce i tehdy, když německá a sovětská vojska pochodovala společně Brestem 22. 9. 1939, poté co společně “osvobodila“ Lvov. Pokud by se Rusové dozvěděli jen 5 % o tom, co se stalo před 70 až 80 lety, byl by to pro ně propagandistický šok, který Putin vůbec nepotřebuje. Mlčící masu potřebuje, která musí bezvýhradně věřit, že v "jakési" válce před jednasedmdesáti lety zvítězili “ruskie“ (Rusové), a ne “chochli“ (hanlivé a urážlivé označení Ukrajinců), “čurki“ (hanlivé a urážlivé označení pro více než 40 národností Kavkazu), “šikmoocí“ (hanlivé a urážlivé označení pro asijské národnosti), “gruzínští fašisté“ a jiní, kteří se přisáli k “ruské pobědě“ (vítězství).

Jeden rozdíl ale zůstává: Tehdy Němci zpívali Haydnovu píseň se slovy «Deutschland, Deutschland über alles» (Německo nadevše). V Rusku křičí: za "ruský svět" – dnes.

Přestože se to interpretuje vzletně - všude je za tím fašistická ideologie, deklarující převahu jednoho národa. Prostě, Hitler se jevil mazanější...



http://charter97.org/ru/news/2016/5/10/203619/
http://ru.krymr.com/content/article/27722536.html
Očima bez hranic

1-Oleg Panfilov, profesor státní univerzity Ilia (Tbilisi, Gruzie), zakladatel a ředitel moskevského Centra žurnalistiky extrémních poměrů (2000-2010)
2-(Stalinův přípitek Hitlerovi: „Já vím, jak německý národ miluje svého Vůdce. Je to velký člověk. Rád bych připil na jeho zdraví.“)
3-Zákon o půjčce a pronájmu přijatý Kongresem USA 11. 3. 1941
4-Ruská sovětská federativní socialistická republika
5-Deportace Korejských obyvatel na podzim roku 1937 se stala historicky první sovětskou deportací etnických skupin po občanské válce v Rusku. Deportovaným Korejcům byla násilně omezena lidská práva a svoboda, i když jejich postavení bylo výrazně lepší, než u jiných deportovaných národů, jako např. Němců, Kalmyků či krymských Tatarů.