Když se dva perou, třetí se směje.

V přímém přenosu jsme - nebo aspoň mnozí z nás - svědky reorganizace policie nebo plíživé reorientace české demokracie směrem na východ? Stále křehké a - častěji než by bylo žádoucí - nedůvěryhodné (a proto i zranitelné) prostředí a poměry v české policii naplňují představy o právním státu zatím více institucionálně než dlouhodobě funkčně. Mám za to, že za takového stavu zastřešení útvaru do rukou jedné osoby policejního ředitele v této situaci potenciálně ohrožuje, než zefektivňuje dlouhodobý a stále probíhající proces odkrývání a vyšetřování zjištěných škod; to jest také před soud za tím nepostavené pachatele za vytunelované, v horším případě zašantročené desítky miliard korun na pozadí nesčíslných konfliktů zájmů v rozporu se zákonem, počínaje parlamentem, pokračuje vládou a konče výkonnou mocí v některých krajích, řadě měst a obcí.

Četné případy propojení organizovaného zločinu s politickou mocí v posledních deseti až patnácti letech se zásadně podepsaly na důvěryhodnosti parlamentních stran, na nichž se podíleli jejich více či méně významní členové, nevyjímaje přitom i některé vrcholné představitele. Bohužel, při tomto poškozování a politickém znevěrohodňování a ovlivňování institutů právního státu sekundovaly mnohdy soudy svou bezradností, formálním alibismem, stejně jako mnozí státní zástupci, zavírající oči nad nedostatečností a neúplností spisů vyšetřujících orgánů české policie. A byly to podle mne především úniky informací, které mařily práci stovek poctivých, ale čím dále více znechucených špičkových, ale i řadových policistů, jejichž mnohé rozpracované případy končily sražením podpatků anebo odchodem z policie.

A kvůli nedůvěryhodnosti právě stávajících policejních špiček a jejich ohebnosti jít politikům na ruku, panu Šlachtovi věru nic jiného nezbývalo než odstoupit. Místo aby riskoval, že jeho práce jeho útvaru může vyšumět do ztracena nebo skončit odsouzením nastrčených bílých koňů, řadových úředníků, kteří podlehli přáním a pokušením svých stranicky přizpůsobivých náměstků, porušujíce přitom společně dikci zákona a prováděcí předpisy.

Nebývalá shoda prakticky všech vládních a opozičních parlamentních partají na reorganizaci policie a “umravnění“ útvaru vedeného panem Šlachtou, aby náhodou práce policistů tohoto útvaru neohrozila před nadcházející sérií voleb jejich strany, proto nepřekvapuje. Potvrzuje to i způsob, jakým byla reorganizace policie oznámena a představena partnerským složkám zákonné, výkonné a soudní moci. Nezávislost rozhodování policejního ředitele tu byla a je podle mne na posledním místě. Což konec konců potvrzuje postfestum mimořádné svolání bezpečnostní rady státu.

Stranou pozornosti zůstává i zdánlivě nesouvisející zahraničně politický faktor této reorganizace. Soudě podle posledních dvou letošních případů, v nichž bezpečnostní rada státu také jen přihlížela, jak "vycházíme vstříc" aliančnímu spojenci, nebo jak si představujeme vyklizenou pořádkovou demokracii při návštěvě generálního tajemníka prezidenta komunistické Číny. Policejní prezident, pan generál Tuhý se zejména toho druhého úkolu zhostil na prezidentskou jedničku s pochvalou, přestože se možná i on a s ním mnozí ústavní činitel nestačili divit, kým že by vlastně řízen a koho že vlastně řídil.

A pan prezident Zeman je na koni. Moderuje rozhádané politické špičky vládní koalice a dopřává si významného mlčení, poslušen přísloví: Když se dva perou, třetí se směje.

V časech, kdy už drahnou dobu nejen komunisté, ale pěkná řádka sociálních demokratů spolu s dalšími náhle zrozenými, předvolebně vlastenčícími poslanci z řad ODS, TOP 09, ANO, obou hřímajících Úsvitů zpochybňují členství ČR v EU a volají po referendu. V době, kdy v čackém boji na všech frontách daleko mimo hranice republiky se čím dále více vymezujeme proti miliardě a půl věřících muslimů než proti islamistickému terorismu. Jehož živnou půdou se ale na druhé straně velmi často stávají pseudodemokratické chamtivé, bezohledně expandující hospodářské a obchodní zájmy mnohých nadnárodních korporací.

Tím vším si - podle mne - musíme projít, abychom se dostali k nelehké a často nejednoznačné odpovědi, zdali ještě jdeme polistopadovou cestou, anebo z ní pomalu a jistě scházíme.

Osobně si myslím, že v dnešní informačně otevřené a kybernetizované společnosti bude politickým šachům nakonec odzvoněno. Nejen kvůli anachronismu politického myšlení takových zdatných politických machiavelistů jako je například pan prezident Zeman (šachy na rozdíl od politických šachů, které rozdělují společnost a manipulují jí, učí myšlení). Ale především proto, že navzdory politickým manipulacím a bleskovým rozhodnutím, mezi něž se řadí neškodně se jevící reorganizace policie, se na polistopadové cestě konečně také objevují nejen profesně zdatné, ale mravní a charakterní osobnosti nejen na poli vědy a techniky či v občanské společnosti, ale první vlaštovky ve státní správě, politice a dalších sférách společnosti.