Euroskepticismus se očividně prohloubil. Jaké jsou příčiny a nemíří EU k zániku? (Z rozhovoru pro Parlamentní listy - otázku položil Jan Rychetský).

Proces zaměřený na ekonomiku a obchod

Samotná Evropská unie vyšla a formovala se z ekonomických a obchodních cílů Evropského sdružení uhlí a oceli (1952) na principu supranacionality, respektive nadnárodní spolupráce upřednostňující nadnárodní právo před národním. Politický proces rozšiřování Evropské unie (EU) po roce 1989 a rozpadu Sovětského svazu byl a zůstává pro řadu nově vzniklých národních států toužebně očekávanou stanicí prosperitya svobodného podnikání na jedné straně a novým ekonomickým prostorem pro tradiční a vyspělé hospodářství států Západní Evropy na straně druhé.

Tento proces zaměřený především na ekonomicko-obchodní cíle skrýval a stále v sobě skrývá těžko předvídatelné konflikty. Ty pramení z napětí mezi respektováním nadnárodního práva, smluvně sice ošetřeného, ale de facto nepřetržitě atakovaného národními zájmy jednotlivých států. Národnostní zájmy jednotlivých členských států jsou nezřídka a zejména v případě mnohých současných politických představitelů postsovětských zemí určujícími faktory stranické politiky bez ohledu na evropské unijní závazky.

Demokracie sama proti sobě

Na evropsko-unijních zasedáních ministrů či předsedů vlád proti vší logice a v rozporu s nadnárodním právem EU, s nímž členské státy vstupovaly do Evropské unie, se obhajují úzké mocenské a často anachronicky a populisticky prosazované nacionalistické zájmy politických stran, které vizi EU nikdy nepřijaly za svou. Do Evropského parlamentu jsou dnes jednotlivými členskými zeměmi absurdně voleni politici, mezi jejichž programové cíle patří rozbití EU. Činí tak v rozporu s přijatou nadnárodní legitimitou a rozkládají EU na základě legitimity, s níž byli zvoleni do Evropského parlamentu. Mají plná ústa demokracie, kterou zaštiťují nikoli jen legitimní kritické názory, ale také destruktivní záměr a cíl rozbít EU.

Je to demokracie postavená sama proti sobě. Neschopná rozlišit, co je ještě demokracie a co je její destrukce, jejíž kořeny jsou úzce a osobně utilitární. Kde populismus se vydává za pragmatická rozhodnutí, svoboda projevu automaticky za právo jednat bez legitimity. Nebo s legitimitou přímé demokracie, která jedinečnost a jednoznačnou neuchopitelnost fenoménu, jímž integrační proces Evropy bezesporu je, řeší numerickou silou, kde ano, či ne představují de facto popření samotného fenoménu tohoto procesu.

Všechny tyto znaky, které zde popisuji v sobě nese Brexit. Pyrrhovo vítězství, bohužel, proces demokratizace EU ohrožuje stejně a podle mne více než dosavadní arogance některých představitelů Evropského parlamentu (EP) a Evropské komise. Šokuje ne to, že jedna ze stran v referendu utrpěla vítězství, ale že obě dvě strany pro a proti Brexitu připustily referendum, aniž by právně, ekonomicky a politicky ošetřily možnost vystoupení z EU v Lisabonské smlouvě. Logicky by po tomto neuvěřitelném selhání poslanců EP a jejich politické odpovědnosti měly po Brexitu následovat ve všech členských zemích nové volby do EP.

Krok zpět

Tím se podle mne otevřelo pole pro další útoky na EU, na její integrační podstatu a vizi. O to nebezpečnější, že za národními zájmy obhajující a vyzývající k dalším výstupům z EU se skrývají radikální nacionalisté, komunisté snící navíc o stejném vystoupení z NATO, o rasistickém podhoubí jednotlivých nacionalistických stran v zemích EU nemluvě. Zamýšlené zúžení dosavadního integračního procesu jen na ekonomický prostor představuje krok zpět. Krok namířený v zásadě proti vizi propojujícího a sbližujícího se světa. A zároveň pokračování současného světa lokálních válek, ať již imperiálně motivovaných z Ruska a nábožensky z Třetího světa. Ale bohužel rovněž financovanými hospodářsky a kapitálově působícími nadnárodními uskupeními ze Západní Evropy a USA, často bezohledně expandujícími do třetích zemí a exploatující je
v základním rozporu s proklamacemi politických špiček a hlav států a uzavřených mezinárodních závazků.

Stále se rozevírající nůžky majetkové a kapitálové nerovnosti, té kapitálové navíc mnohdy svázané s financováním voleb a nezřídka organizovaným zločinem, dnes již vysoce sofistikovaným, ovládajícím často nejen média, ale také demokratické instituce, jsou a budou přetrvávající překážkou nejen evropské integrační vize, ale i té celoplanetární. Ta se zdá být téměř nedostupná, protože její bezpečnostní základ je dnes a denně podminováván obchodem se zbraněmi zaměřeným především na vysoce výbušné prostředí sociálně sužovaného a nábožensky podněcovaného a radikalizovaného rozvojového světa.

Období imperiálních parlamentních demokracií

Uvědomuji si, že dvojrozměrně pojatá realita dnešního politického a hospodářského světa téměř vylučuje úvahy tohoto typu. Ty jsou navíc odbývané výroky typu „demokracie je nejlepší ze všech špatných způsobů vládnutí“, přestože jen potvrzují mediálně zkratkovité myšlení. A nabízí se proto otázka, kdo bude hodnověrně a s přesahem do budoucnosti hájit v příštích letech a desetiletí demokracii? Když její idea spojovat a stmelovat stávající národy, státy a pronásledované etnické menšiny v jedno barevné, mnohovrstevnaté, bezkonfliktní a bezpečné evropské a snad ještě i v tomto století celoplanetární soustátí, má znovu projít zatěžkávací zkouškou imperiální ideologie, náboženského vymezování se, stavění dalších plotů s novými lokálními vojenskými konflikty a válkami.

Fascinující technologický rozvoj, ohromující síla informační revoluce pronikající naši planetu skrz naskrz i s jejími vedlejšími destrukčními a dezinformačními projevy, včetně rozšiřující se sociopatie uvnitř dnešní moderní společnosti, ukazují netušené civilizační možnosti a sílu vizionářského myšlení. A nejde mi o to, že volební programové většinou “čtyřletky“ západoevropských demokratických stran musí většinou respektovat i hokynářský charakter demokracie. Ale o to, že étos vizionářského myšlení, kterého jsme užaslými svědky v překotně rychlé a proměňující se kvalitě a možnostech života lidí v 21. století, se bohužel, často stejným tempem, vytrácí z politiky. Za řečnickými pulty stojí nezřídka jen výmluvní hokynáři, kteří nás přesvědčují o správnosti politických programů prosazovaných jazykem osočování, překřikování, pomluv a vzájemné ignorace a tak dále a tak podobně.

V jednom ovšem mají svou pravdu, potvrzující své místo v integračním procesu, aby se vizionářský tmel myšlenky spojující a sbližující národy nestal jen prázdnou pravdou “provždy“. Tedy pravdou, ignorující onu hokynářskou, ale existující, jsoucí, každodenně žitou sofistikou euroskeptiků, nastavující integračnímu procesu nelítostný, často pokřivený a zdeformovaný odraz zrcadla. I ona je totiž součástí integračního procesu, v němž mne dnešní euroskeptici připomínají Sirény, ne tak ovšem zpěvné jako v Homérově Odysei, když se Odysseus vracel z Trojské války.

Nastává období, které francouzský filosof Alain Badiou v knize Manifest za filosofii a jiné texty z roku 1989 a 1992 (v ČR vydáno v roce 2014), nazývá filosofématem katastrofy. A myslí jím „umírněnou a záludnou podobu civilizovaného člověka imperiálních parlamentních demokracií.“ Kde... „v této podobě je extaticky vysloveno „místo (Západ), jehož jméno je zde posvěceno jakožto jediné (Trh, Demokracie) a teror se zde obrací proti tomu, co je a co by nemuselo být, proti zbídačené planetě, proti vzdálené vzpouře, proti ne-západnímu, proti přistěhovaleckému nomádovi, kterého žene radikální opuštěnost ke zbohatlým metropolím.“

Chci doufat a věřit, že i touto odbočkou, která nás čeká a kterou si musíme projít, se integrační proces nezastaví, posune nás dopředu k celoplanetární filosofii a nestane se pohřbem demokracie a Evropy.