Malé zamyšlení nad oceněním účastníků třetího odboje na Úřadě vlády 20. února 2018

Slavnostní ceremoniál vyznamenaných účastníků třetího odboje, který proběhl na Úřadě vlády, vyvolal určitou mediální pochybnost o vhodnosti místa v souvislosti s kontroverzní minulostí spolupracovníka StB Andreje Babiše, dnes premiéra české vlády v demisi. Možná, že Ministerstvo obrany mělo zvolit Konferenční sál Vojenského klubu Praha (prostory bývalého Ústředního domu armády), kde ceremoniály obvykle probíhaly.

Nevím, jaké okolnosti, ať už technického či jiného rázu, vedly ke změně místa. Přestože to považuji za okrajové, z ceremoniálu bych se za dané situace omluvil, vyznamenání bych však přijal. Nerozhodl a nerozhoduje o něm osobní vkus a libovůle a cílená, stále obtížněji odhadnutelná potměšilost prezidenta Zemana, které jsme u něho od roku 2013 každoročně svědky u části osob, navržených na udělení státních vyznamenání.

Ocenění účastníků třetího odboje je naopak výsledkem často několikaleté práce Etické komise České republiky, která se seznamuje s jejich činností proti komunistickému režimu, prověřuje jejich věrohodnost, trvání, dopad a význam. Často je pro ni samotnou nezmapovanou skutečností protikomunistického odporu, utajovanou a zamlčovanou zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech před širokou veřejností.

Stejně tak tomu bylo u odbojových skupin z první poloviny padesátých let, jejichž činnost, včetně lokální skupin, zmapoval Václav Veber v knize Třetí odboj ČSR v letech 1948 - 1953 (vydavatel Univerzita Pardubice, 2014!!!). Přispěl tak významně k demýtizaci budovatelských padesátých let a takzvané dodnes proklamované ´nerozborné jednoty lidu pod vedením KSČ´.

O protikomunistickém odboji se po listopadu 1989 vědělo jen to málo, které do té doby s patřičnou propagandistickou lží medializovali komunisté. Ať už to bylo v případě skupiny Mašínů, faráře Toufara nebo v inscenovaných politických procesech s Miladou Horákovou, představiteli katolické církve, řadovými faráři, mnichy a jeptiškami jednotlivých řádů a také s komunistickými předáky. Komunisté jimi utvrzovali svou moc, propagandisticky je dále využívali, aby si tak opatřovali, či spíše vynucovali masově organizovanou podporu a souhlas celé společnosti.

Že tato komunistická “jednota“ měla i v tehdejší době své trhliny a odpůrce, kteří se proti ní a její represivní mašinérii stavěli, široká veřejnost dodnes stále málo ví, stejně jako o ní existuje mlhavé a často konfuzní, neuspořádané povědomí v samotné vzdělávací soustavě. V ní samotné tkví mimo jiné podstata a význam třetího odboje a odporu proti komunistickému režimu, aby se neopakoval v jiné podobě a ideologických prostředcích technologie moci.

Osobně musím přiznat, že ač jsem se na něm podílel svým odporem, jeho hodnotu a význam pro dnešek jsem těsně po listopadu 1989 nedokázal plně pochopit. Jeho celostní poznání a zmapování bylo po listopadu 1989 již od samého počátku zpochybňované. Dodnes mu není věnovaná a zabezpečena taková mediální a zejména širší soustavná materiální podpora, která by zločinnost komunistického režimu a jeho nebezpečný potenciál a arzenál prostředků doložila v celé jeho dokumentační šíři, zatím pomalu zpracovávané z výše naznačených důvodů. V představě široké veřejnosti se protikomunistická činnost koncentrovala do několika jeho symbolicky nejočividnějších událostí a osobností, které k nim patřily, a s nimiž byl a je listopad 1989 bezprostředně spojovaný a do jisté míry se tím pádem stává banalizovaný.