Zamyšlení nad velkou částí “pomýlených“ obyvatel během komunistického režimu v letech 1948 – 1989 a jeho dnešními dozvuky.

Proces, který se v těch letech několikrát opakoval v celostátních kampaních a prověrkách za účasti prakticky všech zletilých obyvatelů československé populace. Ti, kteří vyjádřili jiné mínění například v procesu s Miladou Horákovou, než které bylo direktivně nařízeno z Moskvy, nebo ti, kteří při prověrkách v roce 1970 nesouhlasili s invazí vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968, byli pozavíráni, vyhozeni, nebo se přinejmenším museli rozloučit s jakýmkoli profesním postupem, a často i jejich děti s možností středoškolského a vysokoškolského vzdělání, pokud se neposypali popelem ponížených, nebo nepodepsali spolupráci s StB.

Paní Jana Sedláčková mi k prověrkám v roce 1970 napsala: „Ano, to můžu potvrdit, přesně případ mojí matky. Neposypala si hlavu popelem a tak jsme to odnesly i my děti. Byla to hnusná doba, proto nechápu, že někdo vypustí z úst, že za komunistů bylo líp. Máma to odnesla zdravím a zemřela ve 48 letech.“

Klobouk dolu před její maminkou.Takových vzácně charakterních a pravdivých lidí bylo tehdy málo. Často se například ve velkých podnicích po roce 1970 dali spočítat na prstech jedné či dvou ruk. A co mě po letech mrzí, že v propadlišti zapomnění kam zmizeli, zůstali i po listopadu 1989. Mezi nimi a lidmi z jejich pracovního a sousedského okolí mnohdy v oněch letech vztahy ochladly, omezily se na formální pozdravy a často ani na ty ne.

Neviditelná bariéra přerůstající v ghetto bez hranic. Za ní se tito lidé pro většinu ostatních ve společnosti stávali neviditelnými, přestože se každý den potkávali a odpovědí na jejich pozdravy byly ticho a hluchota, nebo že ti ´senzitivnější´raději přešli na druhou stranu ulice, aby se vám vyhnuli, když vás z dálky zahlédli. Političtí se v tomto ghettu octli po propuštění hned za branami vězení pod další všudypřítomnou kontrolou Státní bezpečnosti, která je sledovala. A nejen je, také jejich rodiny a děti. Ty obzvlášť těžce snášely nevraživost sousedů a posměch mezi spolužáky. Některé z nich to poznamenalo na celý život.

Co se občas dalo přehlédnout a utíkat před ghettem ve velkých městech do jejich anonymity, v těch menších nešlo. A paradoxně tohle pocitové ghetto jakoby v nás stále přežívá. Onen stud a také nové ploty: ´co my jsme s tím měli společného´ v myslích těch, kteří si je dodnes nechtějí přiznat, že byly spolu se strachem, včetně jich samotných cílenou součástí tehdejšího režimu.

Podprahová zloba z ponížení se po listopadu 1989 dvojnásobně vrhala na disidenty, když chybovali. ´Že nejsou přece nad lidmi, že nejsou svatí víc než my, kteří jsme mlčeli´. To ponížení tady přežívá bez síly podat si ruku, omluvit se. V malém městě se mi to ještě ani po iks desetiletích nestalo. Nevyhnalo mě, ale přece jsem z něho utekl, aby mě náhodou nepohřbilo zaživa.

Omlouvám se, že jsem tak osobní, a že tu připomínám něco, co je odbýváno mávnutím ruky nad morálkou a mravností, které nás dnes stejně dostihly s Babišem a jeho pokřiveným svědomím. Hlasy, které říkají, dejte nám pokoj s minulostí, chceme klid na práci, už je to všechno nenávratně pryč.

A ono není, jen se to mění v postupně hlubší a hlubší každodenní zapomínání, avšak zpětně přibližující a připomínající potupné každodenní kulisy totalitní minulosti. Co na tom, že skrze jiné kanály a mimikry se vynořují totalitní obrysy dnešní přítomnosti.

A děkuji za připomenutí, paní Jano.