Poznámka na okraj naší politické budoucnosti.

Politická odpovědnost mnoha vysoce postavených a stále aktivních politiků nebo představitelů státní správy z devadesátých let se jakoby vytratila, nebo se tiše tutlá a hledají se pro ni nové výmluvy. V závětří už nedočkavě větří a mobilizují se strany jako SPD, KSČM.

Babiš a jeho politický podnik či projekt ANO-Agrofert, vyberte si (vyjde to nastejno), otevřeně začíná vytrubovat a rozšiřovat své protiunijní a protiuprchlické výkřiky v obavě, že mu je přeberou jiné strany.

Volby do Senátu, komunální volby a blížící se volby do Evropské strany se tak mají stát pod touto ideovou vějičkou nesmiřitelnou rvačkou tradičních politických stran, které ještě nepochopily, že již běží o více. O polistopadovou demokracii a právní stát.

Prozřít jim nepomohly ani parlamentní volby v roce 2017, ale ani následující prezidentské volby. Naopak posílily pozici politického chaota a autoritáře Andreje Babiše a zvýšily ještě více ambice prezidenta Zemana, usilujícího o dosažení prezidentského systému, redukci Senátu a případně ještě většího rozdrobení parlamentního spektra politických stran, které by svou nestabilitou (byli a jsme jejími svědky od října 2017 až po dnešní dny) vyústily ve změnu ústavního pořádku.

Ukazuje se, že nadcházející troje volby mohou být šancí, doufejme, že ne poslední, aby tradiční politické strany, které se zaklínají demokracií, ji potvrdily společnými kandidátkami. Přestaly si hrát na svém partajním písečku a distancovaly se od těch, které se profilují jako protiunijní a protialianční.

Běží o to uhájit své místo v Evropské unii. Uchránit se před komunistickým dědictvím minulosti a jejími vazbami na komunální úrovni, které, jak se všeobecně traduje, jsou ryze pracovní a “neškodné“, přestože jejich oficiální představitelé o politické patro výše se po desetiletí netají svým nyní již otevřeným negativismem (nikoli konstruktivní reflexí) k Evropské unii a Nato.

Tiché, nevyřčené spojenectví prezidenta Zemana a oligarchy Babiše zesiluje protiunijní nálady. Útočí proti novinářům a svými animozitami neutralizuje vládní exekutivu jako sbor poslušných odborníků s partajními přihláškami v kapse. S cílem odvést pozornost od jejich politických her a ovládnout tuto zemi řízenou demokracií, v níž jim voliči poslouží jako užiteční idioti.

Před touto tendencí, jejíž důsledky jsou nevypočitatelné a zhoubné, jak konečně postupně vidíme kolem sebe, společné úsilí demokratických stran může uhájit polistopadovou demokracii a dát jí nové impulsy.

Demokratické strany čeká ovšem nelehká kritická sebereflexe při otvírání průchodů k právnímu státu, zaslepených financováním politických stran klientelismem, propojeným s organizovaným zločinem, jehož nitky mizejí ve stranických sekretariátech. Místo, aby byly vyšetřeny a souzeny, jsou rozmělněny v čase soudními průtahy, procesními a vyšetřovacími chybami, případně odloženy, promlčeny, amnestovány.

Kritické sebereflexi bychom se neměli vyhýbat ani my, běžní občané, přivyklí vnímat a přijímat politiku jako svinstvo. Ačkoli k němu nezřídka přispíváme svým nezájmem prosazovat elementární slušnost v osobním životě, na pracovištích a svém okolí. Také svou určitou pohodlností a nechutí se sami uzavíráme před touto každodenní demokracií, která začíná v rodině a pokračuje v každém společenství mimo ni, aby se nestala jen prázdnou, otřepanou frází.

Její tři pilíře: vzdělanostní výbava - nezbytná pro energii každé rozvíjející se společnosti, péče o duševní a fyzické zdraví jako součást kultury, kultury duchovně rozvíjené kritické svobody (ne pouze oné komercionalizované, pseudosvobodné “kultury“ zábavního průmyslu), jsou základy, o které bychom měli opřít další naši budoucnost.

Patří k ní dosud neodmyslitelně demokracie. Demokracie, v níž možná již v tomto století budou tyto pilíře postupně nabírat vrch nad vyčerpanou vizí šťastného života, založené na neomezeném růstu a propastně nerovnoměrně se rozevírajících nůžek blahobytu již tak vydrancované planety země a jejích obyvatel.

Napsáno pro facebook.