Mazání příspěvků na facebooku trestný čin? Obsah ne?
Jejich obsah, který je na českém facebooku nezřídka porušením trestního zákoníku a v zásadním rozporu se svobodou projevu a je spíše její odstrašující karikaturou, je nechává lhostejnými.
Ochrana svobody projevu nebo útok na ni?
Podle mého soudu se za návrhem skrývá spíše chtěný než nechtěný cíl této navrhované právní úpravy. Už samotné doručení návrhu vládě poslancem Václavem Klausem jr. ještě více otevírá stavidla ne zrovna ojedinělé výše zmiňované virtuální realitě, k níž na facebooku dochází každodenně trestním obsahem při naplňování paragrafu 356 odstavec 1 „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků.“
Za smazání příspěvků podle tohoto poslaneckého návrhu je možný trest až tři roky odnětí svobody. Za jeho obsah podle stávajícího paragrafu 356 - Podněcování nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině trestního zákoníku, který je na facebooku den co den naplňován a justičními orgány přehlížen – představuje roky dva. Tuto smutnou virtuální realitu, bohužel, svými výroky a veřejnými projevy podněcují i někteří ústavní činitelé v čele s prezidentem a premiérem České republiky.
I bez toho, zdali a kdy návrh poslanců bude vládou projednán, se ukazuje, že se jedná s velkou pravděpodobností o signál, jak zesílit zejména před volbami do Evropského parlamentu na sociálních sítích antiuprchlickou, antiromskou, antiunijní a antialianční rétoriku se štvavým a nenávistným obsahem, která de iure znamená porušení zákona, ale de fatcto je obecně ignorována a trpěná.
Zasypávání příkopů
Jak se bránit před všemi těmito neustále probíhajícími útoky na sociálních sítích před jejími zjevnými i skrytými nepřáteli, kteří se diskusi vyhýbají osočováním, sektářstvím, uzavřenými skupinami a rozdělováním nebo rozbíjením skupin otevřených? Jak čelit na sítích ani ne tak těmto každodenním běžným půtkám jako těm zásadním negativním projevům, které je provázejí, jako jsou trollové, jejichž cílem jsou dezinformace a chaotické zpochybňování všeho s cílem vyvolat strach a nejistotu.
Z vlastní bublifukové zkušenosti vím, jak takovou facebookovou virtualitu nazývám, že pokud na autory takových příspěvků narazím, respektive většinou na jejich reakce, které jsou na hraně zákona, buď neodpovídám, nebo reaguji jen prostřednictvím messengeru či maily. Snažím se tak zamezit případné záplavě příspěvků, která není ani ne tak sebeprezentací autorů, jako snahou o rozbití jakékoli slušně vedené a věcné diskuse o podstatě a obsahu toho či onoho probíraného problému. Navíc zájem takovýchto autorů o diskusi, pokud ji vedeme přes messenger, většinou rychle opadne.
Vedle doložené argumentace, humor a nadsázka patří k projevům, kterými se u svých v drtivé většině neznámých bublifukářů pokouším o zjištění jejich přirozené sociální výbavy, která je autorům dezinformací a placených trollů většinou cizí. Onou sociální výbavou však nemyslím tituly vpřed a vzadu za jménem, ale upřímnost. A může být jakkoli hranatá, nemotorná, jadrná a peprná, vedená ale v tomto směru slušnými úmysly. Proto nemažu ani takové příspěvky, u nichž přirozená sociální výbava chybí a dominuje v nich spíše snaha vyostřovat své názory za každou cenu skrze osočování a urážení.
Třetím rokem procházím na sítích různými skupinami různou zkušeností, která mě kupodivu posouvá k sebereflexi. Ne k hanění a vysmívání se toho druhého, byť je to často nasnadě a kterému jsem se také nevyhnul. Myslím si, že sebereflexe je cesta, protože konfrontační postoj není a ani nemůže být projevem názorové jasnosti a vyhraněnosti. Ta se totiž skrývá za klidným vyjádřením, zbaveném osobních emocí, ale názorově
i pevným nesouhlasem s jiným názorem, nikoli však s autorem jako takovým.
Ověřil jsem si na tomto přístupu, že i tam, kde s jiným názorem nesouhlasím, navíc často ne zrovna s jeho vybranou formou, pravopisně a gramaticky nezvládnutou, si s autorem rozumím v řadě či desítkách důležitých životních drobností, jejichž veřejnost a diskutovanost není tak naléhavá, či dokonce zraňující, aby mezi námi vznikaly nepřekročitelné příkopy.
Prostor otevřený pro vzájemný přesah
Sociální sítě jsou totiž stále otevírajícím se prostorem pro takto vedené, nebo bych dokonce řekl, pokud to jde, o takto rozšířené, přesněji přesahující názorové výměny zcela na místě. Na jedné straně dávají tušit, že diskutujeme o nějakém problému, který je pro jednu z diskutujících stran něčím novým, nebo neinformovaným. Z druhé strany osobní přesah umožňuje chápat se v jiném pozitivním světle, než jen ve světle, představené bodovým reflektorem jiného názoru, s nímž jedna či druhá strana zásadně nesouhlasí.
Přirozeně, že přitom dochází ke zmatení jazyků, převrácení hodnot a obecných pojmů. To je vzhledem k šíři a záběru těchto sítí (navíc upravovaných a vymezovaných algoritmy kvůli komerčním cílům do různě strukturovaných skupin) téměř nevyhnutelný jev a s ním spojeným a nepředvídatelným rizikem. Zároveň ale také příležitost, jak se neuzavřít jen do ulity názorové protichůdnosti.
Jev, v němž, když se ztrácí věcný a původní obsah, a mění se proti vaší vůli v něco jiného, než k čemu měl obsah sdělovaného sloužit a hrozí onen masakr chaosu, v němž smysl diskuse je dávno pohřben, je nutné se takovému zmarňování, cílenému negativismu, nihilismu a vulgarismu bránit hodnotově opačnými přístupy. Ty sítě stále nevylučují a nepotlačují. Záleží spíše na nás, zdali je přijmeme jako prostředek, jak se bránit rozdělování a rozvíjet je jinakostí, než jim často nevědomě a bezelstně sloužit jako něčí nástroje.
Tato kultivace sociální sítě teprve čeká a budou jí muset projít nejen majitelé a správci sítí, ale jak jsem naznačil, především jejich uživatelé. Sáhnout si na kořínek vlastní osobnosti, pestrosti, trpělivosti, včetně toho osobního, individuálního, co v sobě skrýváme, a co pro druhé může být přitažlivé. A když přitažlivé, tak i oboustranně obohacující.
Psáno pro facebook.