K příspěvku skupiny My a Ukrajina*, reagující na slova Stanislava Grospiče v Událostech ČT 24, 7. 2. 2019.

Tohoto pravověrného komunistu (1964) brežněvovsko-husákovského ražení s leninostalinismem v podvědomí měl v jeho nastartované kariéře zbrzdit listopad 1989. Stal se pravý opak, a je to on, kdo spolu s dalšími soudruhy a soudružkami Filipem, Konečnou, Semelovou, Skálou, Ondráčkem, Valentou, Grebeníčkem, kteří se stávají za vlády premiéra Andreje Babiše výraznou brzdou již tak rozkymácené bárky české demokracie, stahované spodními proudy právě k onomu dnu stalinistického opěvování putinovského impéria.

Motto listopadových dnů v roce 1989: - Nejsme jako oni - bylo jednou největších ideových chyb polistopadové politiky, kvůli níž českoslovenští komunisté mohli dále jako organizace existovat i materiálně, aniž by se věcně a materializovaně posoudila jejich jednak individuální vina za spáchané jednotlivé zločiny a jednak za nedozírné hospodářské škody, které napáchali jako zločinecká organizace. Místo konající spravedlnosti, individuální odpovědnosti a pocitu viny, co všechno svou totalitní politikou způsobily, ať vědomě či nevědomě, jim nakonec zůstaly objekty pro jejich další činnost, rychle založená eseróčka a politická práva demokracie, k níž se sice hlásili, přestože ji celou svou zločineckou minulostí popřely a snažily a snaží se ji i nadále nejen bagatelizovat, relativizovat, ale co víc obhajovat.

Toto motto tehdy prošlo také nebo hlavně proto, že se za ním neoddiskutovatelně skrýval podíl statisíců či spíše miliónů lidí, kteří se zločinecké komunistické politice museli ze strachu a existenčně podřídit, ale kteří ji aktivně podporovali, profitovali z ní, nebo dokonce se stávali ochotnými nástroji i těch nejhorších komunistických zločinů.

Proto se tak snadno ujalo a dodnes nevím, kdo ho vlastně vymyslel. Skrývalo totiž v sobě také odpuštění. Odpuštění pro všechny. I pro ty, co zabíjeli a kradli.

Často mi toto motto nedá spát a pronásleduje mě: jak to že jsem nekřičel, neburcoval?!!

Nemusel jsem se přece bát, když jsem se nakonec dokázal nebát i před listopadem 89. Určité chabé, neuspokojivé, avšak stále znepokojující vysvětlení nacházím ve vlastní výbavě, zasažené a dopadající po více než 40 let pokřivenou optikou komunistické ideologie nejen na mne. Svým zjednodušujícím nepodloženým, falešným, potěmkinovským optimismem komunistické ideologie na myšlení miliónů lidí. Nesmiřitelně rozdělující svět, společnost na uvědomělé občany a nepřátele, státy a země na válčící strany dobra a zla, kde lidé v drtivé většině toužili a stále touží důstojně a klidně v pokoji žít.

Nepochopil jsem tehdy, že bez spravedlnosti a odpovědnosti nemůže být odpuštění. Že odpuštění není odplata, ani nové 'vítězné' šibenice. Že to je neustálý probíhající proces o spravedlivý smysl, podstatu, význam a nezřídka také i důslednou obnovu oněch znásilňovaných, přeonačovaných slov a překrucovaných obecných pojmů jako jsou dobro a zlo, za kterými obtížně hledejme, ale neobcházejme, spravedlnost právního státu, řídícího se zásadou pěstovanou, ale i popíranou od nepaměti: padni komu padni.

Toto prosté rozhraní bylo po listopadu 89 velkoryse opomenuto, pak účelově vykládáno, zneužito a vymyto ze svědomí mnohých z nás tak 'dokonale', že z viníků a stále ještě nepojmenovaných zločinců se stávají - nebo již stali - žalobci a z odpuštění mravní marasmus, křik, chaos a často pomatené hledání nových viníků.

Václav Havel toto dosud fatální pochybení na sklonku svého života přiznal. Budiž mu odpuštěno.

Na nás je, tak to vidím, abychom toto pochybení uznali, pochopili a hlavně nepřipouštěli, aby nám nadále mátlo mysl a zrak. Aby nás plíživě znovu neobklopovao komunistický svět argumentace, vylučující postupně jakoukoli věcnou diskusi, argumentaci a odpovědi na ni, včetně plynoucí z ní odpovědnosti, ať už na jakémkoli stupni státní hierarchie a politiky, či stupni společnosti.

I zde hledejme odpověď, kde začíná spravedlnost, právní stát, i ono zpropadené motto: Nejsme jako oni, abychom nakonec neskončili jako oni v jejich nynější ukřivděné, stále ale pokřivené představě 'spravedlivých spasitelů' zlého a nespravedlivého světa všech ostatních, dříve či později procitajících a nechápajících, proč musí nakonec v komunistickém světě žít, a vracet se ke staronové a nechvalně pověstné komunistické ideototalitě, kterou by rádi vydávali za demokracii.

Na počátku prvních polistopadových měsíců v roce 1989, pokud si dobře vzpomínám, bil na poplach dodnes tolik vysmívaný a v lecčems po tolika letech kontroverzní Petr Cibulka. Ukazuje se, že to nebyl poplach planý, ale že je stále aktuální.

Proto i dnes po 29 letech jsou důležité, byť zatím ojediněle zaznívající hlasy z parlamentní půdy, Senátu, jejichž síla a význam se bez podpory všech obdobně uvažujících a vystupujících občanských skupin, iniciativ a jejich podpory neobejde. Nezapomínejme proto jejich připravovanou ústavní žalobu podpořit všemi demokratickými prostředky, které nám dosud dává a umožňuje Listina základních práv a svobod.

Psáno pro facebook.

*Facebooková skupina My a Ukrajina: „Pan Stanislav Grospič mne dnes při sledování událostí na ČT 24 vytočil do běla! Jeho prohlášení, že ukrajinský režim je fašistický, považuji za urážku suverénního státu, za kterou by se měl zodpovídat minimálně v parlamentu. Nechcete-li poslouchat celou reportáž, skočte rovnou na 4:30.“

https://www.facebook.com/petr.blazek.12/posts/2353997234610781?comment_id=2360112530665918¬if_id=1549541437368644¬if_t=feedback_reaction_generic