Sen a solidarita s ním, kterému bychom měli nejen rozumět
Je to jedna z cest, kterou by Česká republika potvrdila, že její místo v Evropské unii odpovídá duchu a hodnotám, které západoevropská civilizace přinesla světu. Mezitím pročítám zavilé komentáře mnohých. Nechápou, že odmítnutím solidarity těm nejvíce postiženým, dětem, ženám, starcům a dalším, kteří utíkají před válkou a bojují o přežití, se vydělujeme z Evropské unie.
A zařazujeme se mezi státy, které se na těchto hodnotách podílet nechtějí.
Přitom se nepočítá s tím, že by se naše země snad stala všeobjímající baštou uprchlíků. To, co se od nás žádá, je solidarita, kterou v historii dvacátého století Československá republika dokázala sdílet v daleko tíživějších podmínkách, než ve kterých se nyní nacházíme. Sem patří i období komunistického režimu, kdy v časech zuřící studené války a lokálních, ale ne malých vojenských konfliktů s milióny obětí přijímalo komunistické Československo řecké uprchlíky, studenty z Afriky a v neposlední řadě početné skupiny Vietnamců. Přičemž i v tomto období lidé prokázali nalézt s těmito skupinami lidí odlišných kultur modus vivendi.
To jen dnes se otázka uprchlické krize z Blízkého východu a Afriky a solidarity s nimi stala v České republice prakticky napříč politickým spektrem zástupným problémem. Naše solidarita, spoluúčast na jejím řešení je striktně vytěsněna za naše hranice. Pro politické subjekty jako je vládní hnutí ANO, Strana přímé demokracie se téma stalo živnou půdou xenofobie, extrémistických výkřiků, sloužící již delší dobu k zastrašování obyvatelstva a podněcování nacionalistických nálad ve společnosti.
Odmítáme stát se součástí globálního paktu, jehož cílem není přesídlit Afriku, Blízký Východ do Evropy, ale poskytnout nejpotřebnějším přechodné místo. Do doby, než se silám, které tuto krizi vyvolaly, podaří vrátit je zpět do země jejich domovů. Dnes vybombardovaných, bez základní infrastruktury a často ještě mezi sebou bojujících nejrůznějších politických a náboženských sil, které jsou podporované moderní vojenskou technikou z USA a Ruska, financovanou některými dalšími sousedními arabskými zeměmi.
Převážná většina těchto vyhnaných běženců a štvanců utíká před válkou, nebo její permanentní hrozbou, která ohrožuje je a životy jejich nejbližších. Na své často strastiplné cestě z bezvýchodné situace do zemí relativního bezpečí, sny o lepším životě, pokud nějaké měli, většinou ztratili. Jestli o něčem sní, o čemž nepochybuji, tak je to o jejich návratu do svých domovů v zemích, kde se narodili.
A to je ten sen a solidarita s ním, kterému bychom měli nejen rozumět, ale pomoci, aby se stal skutečností. Tím spíše, že v historii malých zemí, jakou je i Česká republika, osud exulantů není vůbec výjimečný.
Psáno pro facebook
*https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/italie-migrace-enzo-moavero-milanesi-prerozdelovani-migrantu-evropska-unie_1907141515_nkr?fbclid=IwAR3OjkeXu6rB8e9y3JyX1ZRNXA7GdqfxBjZnDwIh-uT44d2KKk3-1ROUqlE