Na „Poezii pro každý den“ se nám posmívají – co jsme tady za debily.“ (P. M. - ve skupině „Poezie pro každý den bez cenzury.“)

Takové komentáře jsou na sociální síti časté a nikoho už ani nepřekvapují. Většinou jsou jejich autorům utajení takoví výsostní čeští básníci reagující na nesvobodu, jako byli Vladimír Holan, Páleníček, Reynek, Zahradníček, Rotrekl, Kolář, Hejda, Jirous a další. V padesátých letech zakázaní a dlouhá desetiletí nepublikovaní autoři okolo Egona Bondyho, jehož poezie pro každý den často však každý den usvědčovala tehdejší československou lidovou “demokracii, že šlo o život v komunistickém - skrz naskrz prolezlém - policejním státě.

Není tedy divu, že stále mnozí nechápou, která dnes bije, když srdce života bije na poplach proti politice, která umění a kulturu chápe jako prodejnou věc, spotřebu, ozdobný přívěsek ke klíčům politické moci. My, někteří Češi máme přitom zarážející schopnost tohle demonstrovat i po tolika desetiletích komunismu s bezpříkladnou horlivostí, charakterovými přemety, kterými arogantně a pseudointelektuálně obhajujeme mravní ubohost politiky, jaké jsme dnes každodenními svědky. Jako je tomu v případě ústavních činitelů prezidenta Zemana, premiéra Babiše a naposledy rovněž také u pánů - ministra vnitra Hamáčka a kultury Zaorálka. Od něho zvlášť slovu kultura nevěřím a mám pocit plísně, infekce pokleslosti, s níž se okoralé kůrky české demokracie vydávají za chléb.

Bagatelizace a relativizace, která se nad českou politikou čím dále více rozprostírá jako hustá, neproniknutelná mlha, se servíruje jako to, co občané mají a mohou mít ještě na talíři.

„A poézije? Ať si vysere voko!“, dnes pro většinu v české společnosti platí zase, jako když vyšívá.

Psáno pro facebook