Předneseno v Mělníku dne 14. listopadu 2019 při vzpomínkovém večeru k výročí 17. 11. 1989

Dobrý podvečer, všem Mělničankám a Mělničákům, vážení občané!

Je to třicet let bez několika dní, co jsem tu měl čest pozdravit občany, kteří sem tehdy přišli podpořit Občanské fórum a jeho ustavení na Mělníku. Ve svém vystoupení jsem tehdy varoval mimo jiné před činností stále aktivní Státní bezpečnosti. Ta ještě na konci liistopadu 1989 honila syna již zemřelého signatáře Charty 77 a kamaráda Josefa Floriána, který vylepoval po městě dovezené materiály z koordinačního centra Občanského fóra ze Špalíčku v Praze.

Netušil jsem, že po třiceti letech budu mít právě zde možnost, za kterou děkuji, smutně konstatovat, že důsledků komunistické éry, více než čtyřicet let trvajícího a zničujícího vlivu, jsme se dosud nezbavili. Paradoxně letošní oslavy probíhají s představiteli v čele našeho státu, z nichž premiér Andrej Babiš byl nejen členem KSČ, ale také spolupracovníkem StB a prezident Miloš Zeman se stal posedlou korouhvičkou vlastní moci. Moci, podporované dnes čím dále více hlasitěji a nehorázněji komunisty. Moci, se kterou přisluhuje zájmům komunistické Čínské lidové republiky, a bohužel, také zájmům bývalého kágébisty Putina a jeho nedemokratického režimu, panujícího v Ruské Federaci již téměř dvacet let.

Dvacet let po projevu Václava Havla v Rudolfinu

A více než dvacet let uplynulo také od rudolfínského projevu Václava Havla, zapomínaného a dnes vzpomínaného, bohužel, s křížkem po funuse. Václav Havel se v něm dotknul postkomunistického marasmu. V roce 1997 mimo jiné zmínil: „Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději.“

Neuplynulo tehdy ale ani osm měsíců od jeho projevu, když Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS z července 1998 místo nápravy a podpory Václava Havla politickými stranami nejen nezastavila postkomunistický marasmus, ale naopak ho prohloubila a odstartovala propojení politických stran a jejich takzvané sponzorování s organizovaným zločinem.

Naplnila se a potvrdila varující a stále aktuální Havlova slova, cituji: „I na to se jaksi zapomnělo: že se řeklo "občan a stát", dík čemuž byl občan uvržen do beznadějné samoty, a aby mu tam nebylo smutno, a taky proto, že se to hodí, řeklo se občas ještě slovo rodina. Jinak nic a pusto, takže nakonec jediné, co tu mezi občanem a státem zbylo, byla strana s velkým S.“ (Konec citace).

Nejen o politické odpovědnosti

Nešlo mu pouze o politickou odpovědnost, kterou měl a má každý z nás různě individuálně nastavenou. V Havlově případě a konečně i v té mé, šlo však ještě o tu disidentskou odpovědnost za budoucnost, o kterou jsme usilovali za komunistického režimu. V té disidentské, mluvím-li za sebe, jsem byl po listopadu 1989 odstínem té minulé, o které jsem neměl jasno, zdali je třeba a zdali je na místě. Obecně takto tehdy selhali všichni, ať už z nejrůznějších důvodů, kteří se nedokázali za Havla jednoznačně postavit v druhé polovině devadesátých let, když si vedle politické odpovědnosti začal uvědomovat i onu disidentskou. Dodnes si vyčítám, že jsem tato alarmující slova Václava Havla neslyšel v bouřlivém balkánském prostředí, kde jsem tehdy dlouhodobě pracoval.

Dnes jsme i proto mnozí z nás oněmělými a užaslými svědky rudonahnědlých útoků proti našemu členství v Severoatlantické alianci a Evropské unii. Ve světě, který je nejen u nás rozdělovaný hybridní válkou lží a dezinformacemi. Není náhodou v této souvislosti, že to byl právě náčelník ruského generálního štábu a první náměstek ruského ministra obrany Valerij Gerasimov, který napsal v roce 2013 text, ve kterém přiblížil koncept nových válek, pro něž se vžilo označení „hybridní války". Války válek, ve kterých se stírají hranice mezi mírem a válkou.

Lhostejnost vítězící nad občanskou společností

Mnozí dosud nevidíme, nebo si nechceme uvědomit, že občanskou společnost, která je jedním z předpokladů demokracie, poráží zatím lhostejnost jako výraz naší bezmocnosti. Bezmocnosti, která se nakonec obrací proti samotné demokracii. Děje se tak všude ve veřejném prostoru a následně v osobním životě, kde se smiřujeme se lží a jejími praktikami, ze kterých vyrostla například exekuční mafie, obchod s chudobou za účasti státu. Českého státu jako snad jediného státu v Evropě, v němž důsledky těchto praktik postihly i nezletilé děti.

Honba za ziskem ovládla i demokracii. Jako sněť dopadla na zdravotnictví, školství a kulturu, kde jí sice čelí moderní nákladné technologie, projekty, programy, ale vytrácí se to nejdůležitější: lidské vztahy, slušnost, empatie neboli vcítění, a chcete-li víra. Denně praktikovaná aspoň skrze tyto skromné, ale podle mne veledůležité mravní hodnoty.

Ryba smrdí od hlavy

Praktickou každodenní politiku představují a vykonávají lidé vzešlí ze svobodných voleb. Jsou obrazem české společnosti a úrovně její demokracie. Včetně toho, jak se na ní podílí, nebo jak ji ignoruje veřejnost. A to je zvlášť patrné na funkčnosti právního státu. Naše zákonodárství se může opřít o demokratickou ústavu, Listinu základních práv a svobod a řadu právních norem. Pro jejich aplikaci, uplatňování však nezřídka neplatí: padni komu padni. Naopak je to politický vliv, ať již přímý či nepřímý, poznamenaný tendencí, kterou trefně vystihuje přísloví: ryba smrdí od hlavy.

Adresně: v případě kauzy premiéra Babiše politici hovoří o nutnosti respektovat rozhodnutí státního městského zastupitelství, přestože se čeká na rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. Nemluvě o politicky absurdním a - ,ve fungující demokracii - nemyslitelném stavu. Stavu, kdy předseda vlády za situace v níž byl a potenciálně je stále trestně stíhanou osobou, obsadil ministerský resort spravedlnosti za Hnutí ANO svým člověkem, v jehož pravomoci je možnost odvolat nejvyššího státního zástupce, který však má o jeho kauze rozhodnout.

V případě ústavní žaloby proti prezidentovi Zemanovi jsme byli zase v parlamentní rovině svědky potlačení role Ústavního soudu. Byli to ale poslankyně a poslanci vládní koalice Hnutí ANO a ČSSD, kteří za pomoci tichých spojenců KSČM a SPD návrh na projednání ústavní žaloby, schválené Senátem, odmítli. Sedmdesát z nich se projednání ani neúčastnilo. A jen čtyři z celkového počtu 200 zákonodárců si den předtím přišli poslechnout do Sněmovny seminář ústavních právníků k této žalobě. To nebylo jen pohrdání Ústavním soudem. Ale demokratickým procesem a jeho ústavními principy. A nebylo to ani poprvé, ani naposledy co jednání prezidenta Zemana ignorovalo ústavu, protiústavně posilovalo jeho postavení prezidenta. A zejména zpochybňovalo českou zahraniční politiku proti duchu mezinárodních závazků České republiky.

Kdo skutečně vyhrál volby. My nebo ruská infiltrace v Česku?

Co všechno bude ještě možné “obhajovat“ argumentem, že “pravdu“ mají ti, kteří vyhráli volby, když nás, ale i je reprezentuje toto politické duo, které v duchu demokratické ústavy nekoná, a jak vidíme, konat nehodlá. Oč častěji prezident a premiér hovoří o bezpečnosti České republiky a ochraně jejích národních zájmů před nebezpečím a hrozbami hrozbami třetího světa, o to více se vyhýbají odpovědnosti a povinnosti čelit bezpečnostní infiltraci ze strany Ruské Federace a Číny.

Jsem přesvědčen, že tato východní hrozba a její eliminace bude klíčovou otázkou v příštích volbách, doufám ještě svobodných. Zatím jsem si nevšiml, že by se této hrozbě věnovaly programy jak parlamentních politických stran, tak i těch mimoparlamentních. Studená válka neskončila, jak jsme se domnívali s rozpadem Sovětského svazu. Pokračuje v jiné podobě s cílem připravit o nás svobodu a demokracii, pro kterou jsme se před třiceti lety svobodně rozhodli. Přitom oněch třicet let, abych nebyl jenom kritický, přinesly české demokracii oddané osobnosti, žádné čučkaře, ale schopné odborníky bránit před těmito hrozbami Českou republiku. Co pro to učiní parlamentní demokratická opozice, a co je v silách občanské společnosti, bude záležet na nás všech. Zdali tuto hrozbu přijmeme jako výzvu čelit ruské imperiální politice, která usiluje o rozbití Evropské unie a návrat Ruské Federace přinejmenším ve Střední Evropě na její pozice z dob Sovětského svazu.

Za první nezbytný krok proto považuji, aby se obrana proti infiltraci ruské politiky stala součástí české zahraniční politiky, a tedy i nedílnou součástí programu demokratických stran. Je třeba tuto mezeru v programech politických stran a české zahraniční politice nejen jasně pojmenovat a deklarovat, ale učinit vyplývající nezbytná opatření. Abychom se jednoho dne, pokolikáté již v moderní historii Československa, nedivili, že jsme přišli o svobodu. Tentokráte ale vlastním přičiněním a lhostejností.

Děkuji Vám za pozornost, kterou jste věnovali této Výzvě. Obracím se s ní znovu k Parlamentu a ke všem, kteří ji hodlají podpořit jak mediálně, tak svým podpisem.