Nad jednou aktuální otázkou. Ne kdy, když ne teď.

Z pohledu na dnešní celosvětovou situaci jak se mi jeví, vidím, bohužel, do hloubky lidských duší zanořenou a do všech zemí světa přístupnou síť, šířenou nedávnou minulostí strašných “rybářů“ světla. S jejich “světlými zítřky“, “tisíciletou říší“ lží, zla a temnoty v krvavé řeži historie zešílevšího dvacátého století.

Její pokračovatelé stále sedí nad mauzoleem otce hrůzovlády v Kremlu a v komunistické Číně, která šíří její smrtelné poselství. Ironií osudů životů, poznamenaných šílenstvím a trpkým paradoxem demokracie, probíhá zápas o ni samotnou a vládu nad námi. Zápas
s nejstrašnějším nepřítelem svobody - naším strachem.

V české verzi tohoto smrtelného poselství pohrobků stojí v čele prezident Zeman s premiérem Babišem. A zbabělost těch, které jsme zvolili, a kteří místo, aby je odvolali, jejich lživé, nekompetentní a vlastizrádné počínání schvalují.

A také náš strach a bezmocnost, abychom to od nich dnes opakovaně žádali.

Psáno ze sítě.

PS.: Jak dlouho ještě budeme moci panující vládě otázky, pochyby a nesouhlas s ní veřejně a bez sankcí klást.

PS 2.: Neskončíme opět v muzeu paměti XXI. století?

PS 3.: Ano, dělejme to, co umíme, nebo co jsme s dobrými úmysly dělali i za komoušů, (a nemám na mysli disidentskou práci), abychom to ale nemuseli dělat jako dříve za úlitbu a poslušnost komunistickému režimu, nebo kterémukoli jinému, který si práci lidí bral a bere za rukojmí a legitimaci své moci.