To, že při včerejším hlasování v Poslanecké sněmovně o tragických dozvucích posledních prezidentských voleb v Bělorusku komunisté spolu s Okamurovci zapomněli, že jsme členy Evropské unie a NATO, a že jsou to právě svobodné demokratické volby, svoboda slova a shromažďování bez politických represí, které jim umožňují říkat zjevné lži, polopravdy, demagogie, nepřekvapuje.


Zarážející až šokující bylo ovšem hlasování poslanců vládní koalice Hnutí ANO a ČSSD, která se nepřipojila ani k prohlášení Evropské unie*, „že prezidentské volby v Bělorusku nebyly ani svobodné, ani spravedlivé, a proto neuznává jejich výsledek", jak uvedl předseda Evropské rady Charles Michel po včerejším mimořádném summitu.

Svědčí to o mimořádné nedovzdělanosti, neinformovanosti, v lepším případě cynismu, s nímž se promlčeli projevy poslanců Tomia Okamura a Jaroslava Foldyny, kteří si doslova notovali se slovy diktátora Lukašenka, jenž na zasedání běloruské rady bezpečnosti vyzval západní politiky, aby si hleděli svého: „Než na nás budete ukazovat prstem, dejte si na pořad svých porad problém takzvaných žlutých vest ve Francii a strašných nepokojů v USA. Přál bych si, aby především posoudili protesty proti izolaci během pandemie v Německu a dalších evropských zemích.“

Jejich demagogické názory běžely v přímém přenosu pro možná sta tisíce lidí. Jak ale režim diktátora Lukašenka vznikl a funguje kvůli tomu totalitně dodnes, nepadlo téměř ani slovo. Dovolil jsem si tedy aspoň ve stručných bodech nastínit některá fakta, týkající se diktátora Lukašenka a jeho cesty prezidentské neomezené moci, jak je v knize Dějiny Běloruska* uvádějí a podrobně dokládají její autoři Hienadž Sahanovič a Zachar Šybieka. Doplněno o některé údaje z Wikipedie.


V roce 1991 Alexandr Lukašenko, poslanec Nejvyššího sovětu, odporoval Srpnový puč zosnovaný Gennadijem Janajevem proti sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Byl rozhodně proti rozpuštění Sovětského svazu. Stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty západního imperialismu. Jako jediný poslanec Nejvyššího sovětu Běloruské sovětské socialistické republiky hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv z 8. prosince 1991. Proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích. V roce 1993 stál v čele parlamentního protikorupčního výboru.

Říjen 1993 – Jméno Alexandra Lukašenka figurovalo v návrhu Běloruské lidové fronty (BNF),
v němž žádala zbavit A. Lukašenka a jeho přívržence poslaneckého mandátu za to, že „svým vystupováním ohrožovali nezávislost Běloruska“. BNF vznikla 19. 10. 1988 na shromáždění demokratického Minsku, kde byl zvolen její organizační výbor v čele se Zianonem Paniakem. Tehdejší státní moc Běloruské sovětské socialistické republiky (BSSR) k ní zaujala nepřátelský postoj. Běloruská společnost byla silně poznamenána dědictvím SSSR. To ji štěpilo „na dvě strany ideologické barikády. Jedni se přidržovali idelálů Běloruské lidové republiky a druzí ideálů BSSR.“

26. 1. 1994 – Předseda parlamentní komise pro vyšetřování korupce A. Lukašenko vystoupil jako hlavní žalobce Stanislava Šuškieviče, obviněného a odvolaného z funkce předsedy Nejvyššího sovětu Běloruské republiky, „že si za státní peníze koupil bedýnků hřebíku na stavbu své chaty“. Na jeho místo nastoupil generál milice Miečyslav Hryb. Stanislav Šuškievič, fyzik a prorektor Běloruské státní univerzity zastupoval Bělorusko při podpisu vzniku Společenství nezávislých států (8. 12. 1991), který zároveň znamenal rozpad Sovětského svazu. V parlamentu byl předsedou Demokratického poslaneckého klubu, který zahrnoval poslance BNF.

Nastolení autoritářského režimu v letech 1994 - 2001

23. 6. 1994 – Prvních prezidentských voleb a prezidentské předvolební kampaně se zúčastnil s dalšími kandidáty, včetně komunistického, také A. Lukašenko. Nadpoloviční většinu hlasů nezískal v prvním kole nikdo, ve druhém kole zvítězil Lukašenko s více než 80 % hlasů (79 % účast ve volbách). Období parlamentní republiky 1991 – 1994 přineslo navrácení chrámů a svobodu vyznání, rozšíření výuky běloruštiny, zakládání gymnázií, nestátních univerzit, ale také problémy
s mechanismy tržního hospodářství a chápáním nezávislosti a demokracie, zlikvidovaných v SSSR.

12. 4. 1995 – Skupina 18 opozičních poslanců frakce BNF vyhlásila hladovku přímo v sále Nejvyššího sovětu na protest proti rafitikaci bělorusko-ruské svazové dohody a proti referendu, aby se ruština stala úředním jazykem a zavedl se nový sovětský vzor státní vlajky a znak Běloruské republiky. Po nezdařeném pokusu milice vyvést poslanci ze sálu, byla v noci budova Nejvyššího sovětu obsazena lidmi v černých kuklách, kteří poslance zbili a rozvezli je na různá místa v Minsku, kde je z aut vyhodili.

14. 5. 1995 – Prezident A. Lukašenko vyhlásil první republikové referendum, v němž pro nové státní symboly a ruský jazyk hlasovalo 83,3 % voličů. S referendem se konaly řádné volby do Nejvyššího sovětu, který v prosinci 1995 nabyl legitimity. „První místo co do počtu poslanců obsadili komunisté.“

24. 11. 1996 – Ústavní převrat. V druhém republikovém referendu 70,5 % voličů (účast 84,4) hlasovalo pro novou Ústavu Běloruska, dávající prezidentovi Lukašenkovi neomezenou moc. Nezávislí experti: „...výsledky prvního a zvláště pak druhého referenda byly zfalšovány. Obsah návrhů ústavy četl málokdo, hlasování organizovala výlučně prezidentská ,vertikála´“.

Z jednokomorového Nejvyššího sovětu vznikl dvoukomorový parlament – Národní shromáždění (110 poslanců). Do horní komory (rada republiky) bylo voleno po 8 lidech z každé oblasti a Minsku, 8 lidí jmenoval prezident Lukašenko. Z původních 11 ústavních soudců zůstali jen 4.

5. 3. 1997 – Prezidenský dekret stanovil zadržení na 3 až 15 dnů a obrovské pokuty za účast v nepovolených politických akcích a za porušování veřejného pořádku. V témže roce byl z politických důvodů zatčen a odsouzen ministr zemědělství Vasil Lavonau. Poslanec Andrej Klimau si odpykával trest odnětí svobody v letech 1998 – 2002.

6. 4. 1999 - Za podezřelých okolností zemřel 49letý Hienadž Karpienka, předák Sjednocené občanské strany (OGP).

7. 5. 1999 – Jury Zacharenka, exministr vnitra,

16. 9. 1999 – Viktar Hančar, místopředseda Nejvyššího sovětu 13. volebního obvodu s Anatolem Krasouským, zmizeli beze stopy.

21. 7. 1999 – K tomuto datu měl vypršet termín prezidentských pravomocí A. Lukašenka. BNF zahájila shromažďování podpisů za jeho odvolání a předseda rozehnaného Nejvyššího sovětu S. Šarecki vyhlásil alternativní prezidentské volby. Proti opozici, která hodlala prohlásit stávající režim A. Lukašenka za nelegitimní, byl použit tvrdý teror. Třináct politických stran obdrželo varování od ministerstva spravedlnosti. S. Šarecki byl nucen odcestovat do Litvy. Bývalý premiér M. Čihyr byl zatčen a obviněn ze zneužití pravomocí. Ultimativní požadavek vůči moci, aby byla obnovena platnost ústavy z roku 1994, nepřinesl výsledek.

25. 3. 2000 – Na den Svobody vyjely do minských ulic obrněné transportéry a policisté se psy. Bylo zadrženo 200 lidí, mezi nimi i poslanci polského sejmu, pozorovatelé OBSE a zahraniční novináři. Pokusy Kongresu demokratických sil udělit parlamentu status jediného zákonodárného orgánu, zajistit opozici účast ve státních sdělovacích prostředcích, zastavit politické represe a zajistit svobodu shromažďování a svobodu slova ztroskotaly na neústupnosti Lukašenka. Odpovědí měl být bojkot parlamentních voleb, který zpětně provázelo zatýkání organizátorů bojkotu.

„Podle nezávislých pozorovatelů k volbám nepřišla ani polovina voličů. Docházelo k rozsáhlým falzifikacím. OBSE ani USA neuznaly parlamentní volby za demokratické a odpovídající mezinárodním standardům a podle jejich názoru si Nejvyšší sovět 13. volebního období nadále uchovával svou legitimitu.

9. 9. 2001 – V prezidentských volbách zvítězil opět Alexandr Lukašenko. Tyto volby již označila pozorovatelská skupina OBSE za nedemokratické. „Lukašenkův tým využil v plné míře na jedné straně metody falšování a manipulace s volebními výsledky, na druhé straně i nejnovější technologie“. Od roku 1998 přestal být běloruský rubl směnitelný na všech zahraničních burzách, včetně ruské. Státní majetek tvořil v roce 1999 více než 80 % veškerého majetku. Státní podniky se dostaly do úplné závislosti na vládním aparátu, který poskytoval úvěry, neposlušné ředitele státních podniků obviňovali z rozkrádání státního majetku a soudili.

Během let 1994 – 1999 byla uzavřena většina běloruskojazyčných škol, tříd a školek, přestože v roce 1999 uvedlo 82 % běloruských občanů jako svůj rodný jazyk běloruštinu (v roce 1989 to bylo 78 %).

5. 12. 1994 – V Budapešti na setkání státníků zemí OBSE bylo podepsáno Memorandum o garancích bezpečnosti Běloruska, Kazachstánu a Ukrajiny. Podepsaly je USA, Rusko, Velká Británie a Severní Irsko. V lednu 1995 byla parafována dohoda o partnerství a spolupráci mezi EU a Běloruskem. O něco pozdě se Bělorusko hned po Rusku stalo členem programu NATO „Partnerství pro mír|“. Avšak po referendu v roce 1996 byl nastolen politický režim řízení, který odporoval civilizované evropské praxi.

V lednu 1997 zbavilo Parlamentní shromáždění Rady Evropy Bělorusko práva pozorovatele, neuznalo výsledky referenda, a tudíž ani právní platnost nové ústavy a legitimitu parlamentu.

Přechod k režimu diktatury v letech 2002 – 2006

V roce 2002 přijatý Zákon o svobodě vyznání a náboženských organizací rušil rovné podmínky pro religiózní činnosti multikonfesionálního běloruského obyvatelstva. Pravoslavná církev byla mocenskými orgány vnímána jako součást oficiální ideologické služby.

2003 – Prezidentským dekretem z roku 2003 trestá Bělorusko jako jediná země v Evropě občany odnětím svobody za pomluvu prezidenta. V tom samém roce vyhlásil Lukašenko nutnost vypracování státní ideologie, jíž by se řídila celá společnost.

2004 – Byl vytvoření státní ideologický aparát a v podnicích a institucích byl zaveden jednou měsíčně jednotný den pro šíření této ideologie. Státní ideologie byla zařazena do učebních osnov – od základních škol po vysoké.

17. 10. 2004 – S parlamentními volbami souběžně proběhlo referendum, ve kterém se podle oficiálních výsledků vyslovili lidé pro návrh hlavy státu zrušit v běloruské ústavě omezení funkčního prezidentského období jen na dvě volební období. Voliči umožnili (79,4 %) diktátorovi Lukašenkovi účast v prezidentských volbách potřetí za sebou. Organizátoři protestů proti tomuto referendu Mikola Statkievič a Pavel Sieviaryniec byli odsouzeni do vězení.

V červnu 2005 dal ministr školství souhlas k vyloučení studentů ze škol za účast v opozičních akcích.

V srpnu 2005 bylo zahájeno trestní řízení ve věci internetového šíření satirických kreslených filmů, jejichž hlavní hrdina připomínal diktátora Lukašenka. Z iniciativy diktátora byla v roce 2005 provedena změna trestního řádu: za trestné činy se považuje činnost nezaregistrované organizace a „diskreditace“ mocenských orgánů Běloruska, mimo jiné i v zahraničí. Byla zavedena trestní odpovědnost za odlišné smýšlení, jako tomu bylo za Sovětského svazu (článek 57 „Antisovětská propaganda“).

V září 2005 byla zavedena přísná regulace registrace občanských sdružení a stran a dalších společenských struktur, jejichž činnost, pokud nebyly registrovány, se zakazovala. Byla rovněž zakázáno přijímání jakékoli pomoci ze zahraničí. Politické strany a občanská sdružení byly zbaveny práva na pronájem kanceláří v obytných domech. V letech 2002 – 2004 byla pozastavena činnost více než 150 organizací.

V Bělorusku nefungovala jediná celonárodní soukromá televizní ani rozhlasová stanice. Od roku 2004 se mohou uživatelé internetu připojovat jedině prostřednictvím státní společnosti Beltelkom, která přístup na některé, spíše však mnohé, stránky blokuje.

V roce 2006 zvítězil v prezidentských volbách opět diktátor Lukašenko s 83 % hlasů. Proti zfalšování výsledků demonstrovalo v centru hlavního města Minsku dvacet tisíc lidí a na Říjnovém náměstí v Minsku vyrostlo stanové městečko, jež 24. března brzy ráno zvláštní jednotky policie rozehnaly a následující den za použití ohlušujících granátů a slzného plynu byla rozehnána demonstrace několika tisíc lidí, jež se konala ve výroční den vyhlášení nezávislého Běloruska v roce 1918.

V průběhu let 2010 až 2015 se na režimu diktátora Lukašenka mnoho nezměnilo. Všechny pokusy, protesty a demonstrace při prezidentských volbách byly doprovázené demonstracemi v ulicích Minsku. Protesty desetitisíců lidí byly vždy rozehnány policií a opoziční aktivisté byli zatčeni. K 31. lednu 2011 uvalila Evropská unie sankce na Lukašenka a dalších více než 150 představitelů běloruského režimu kvůli represím po prezidentských volbách v prosinci 2010. V prezidentských volbách roku 2015 zvítězil Lukašenko již popáté.

Po 52 letech od srpnové okupace v Československu nezapomínejme na současné diktátory v Bělorusku a Rusku.

Napsáno pro facebook.


*Dějiny Běloruska vydané roku 2002 v Minsku, přeložil Adam Havlín pro nakladatelství Lidové noviny v roce 2006.

**https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3165330-evropska-unie-odmitla-beloruske-volby-toky-penez-presmeruje-od-rezimu-k-obcanske