Marcela Chromá - *3. 7. 1949 - +17. 3. 2021

Dnes mou rodinu, tři dospělé děti a jejich děti, a tedy mé vnuky, z nichž většině je už 18 let, dostihla smutná zpráva. Jim zemřela máma a mně první manželka Marcela, s níž jsem se v roce 2003 rozvedl. S velkou určitostí to v těchto covidových dnech nebyla první ani poslední smrt, která stejně bolestivým způsobem zasáhla a zasahuje rodiny.

V mé bývalé manželce a první lásce však odešel neobyčejně statečný a odvážný člověk. Psal se duben 1986 a má žena po mém uvěznění pro mě zoufale sháněla nejdříve na Mělníce, pak po celé Praze advokáta, který by mne obhajoval a nedala tak šanci Státní bezpečnosti, aby mi byl přidělen advokát ex offo.

Uspěla nakonec na známé adrese Uhlů v Anglické ulici, přesněji u Petra Uhla a jeho ženy Aničky Šabatové. Advokát Otakar Motejl byl tehdy vytížený a tak za něj zaskočil mladý advokát a můj obhájce David Uhlíř. Ale to nebylo všechno.

Marcela na sebe vzala v té zoufalé situaci neuvěřitelný úkol. Po určitou dobu po zaměstnání přepisovala podklady pro čtrnáctideník Informace o Chartě 77. Protože odvážných a statečných lidí bylo tehdy stejně jako dnes málo. S dalšími dvěma mělnickými chartisty Josefem Floriánem a Jiřím Pavlíčkem je pak společně vozili do Anglické.

Naštěstí, Petr Uhl se tehdy nemýlil, když říkal, že v tehdejší době glasnosti a poměrně slušného mediálního ohlasu, který vyvolalo mé uvěznění ve světě, si ji nedovolí zatknout a případně nám odebrat děti. V záloze byla připravená tehdy druhá statečná žena, její maminka Marie Bendová, také již po smrti. Jen na mě šly mdloby, když jsem se to po roce dozvěděl na Borech při první povolené návštěvě.

Nebyl jsem nikdy tak statečný a odvážný jako ona. Stihl jsem jí za to během života několikrát opakovaně poděkovat. Naposledy jsem jí to připomněl před několika týdny, kdy se i přes své choroby cítila relativně dobře, než ji dostihl rychlejší covid. A kdy se tvářila, že už si to vlastně ani nepamatuje. Pamatovat si to ale budu já do konce svého rychle ubíhajícího života.

Všem tehdejším přátelům, kterých mnoho nebylo, znovu při této smutné příležitosti děkuji. A jí naposledy. Aby se vědělo, že takoví lidé existovali a doufám, že mezi námi existují a existovat budou.