Část projevu prezidenta republiky Václava Havla. (National Press Club, Canberra, Austrálie, 29. března 1995)





Analyticky ucelená esej Václava Havla o stavu demokracie a její stále aktuální duchovní podstatě, vyzývající k její obraně. Jakoby tu vedle nás stál Václav Havel. Rád se pochlubím, že jsem patřil mezi ty, který mu mohl říkat Václave.

Tak ahoj, Václave, jsem moc rád, že tu s námi jsi, a že jsi pro nás pochybující, ale věřící v demokracii posilou a její průzračně jasnou, čirou, živou vodou. Potřebujeme ji dnes jako sůl. Malověrných, zbloudilých a nenávistných hlasů dnes zase valem přibývá.



,Autorita a demokracie v současném světě"

Tato krize autority není ničím jiným než jedním z tisíců důsledků obecné krize spirituality dnešního světa. Soudobý člověk ztratil úctu k autoritě vyšší, řekněme nadpozemské, a proto nutně ztrácí úctu nejen k jakékoli autoritě pozemské, ale i ke svému bližnímu a posléze i sám k sobě. Ztráta transcendentálního úběžníku, k němuž se vše pozemské vztahuje, vede nevyhnutelně i k zhroucení pozemské struktury hodnot. Člověk ztratil to, co jsem si pro sebe kdysi nazval absolutním horizontem, a proto se mu zrelativizovalo všechno. Necítí-li se schopen být odpovědný věčnosti a autoritě všudypřítomné, pak se nutně rozpadá jakákoli jeho odpovědnost. Tedy i odpovědnost
k lidskému společenství a jeho autoritám. Čili: je to problém filozofický, nikoli politický. Přičemž pokleslá nebo chátrající autorita demokratická je stále tisíckrát lepší, než veskrze umělá a násilím či ohlupováním vynucená autorita diktátora.

Demokracie je totiž systém otevřený, a schopný tudíž jakéhokoliv zlepšování. Svoboda otevírá i prostor odpovědnosti. Není-li tento prostor dostatečně naplňován, není to nedostatek demokracie. Je to naopak její výzva. Diktatura žádný prostor k odpovědnosti neotevírá, a neotevírá tím ani prostor ke vzniku skutečné autority. Tento prostor naopak uzavírá tím, že ho zaplňuje pseudoautoritou diktátora.

Potenciální diktátoři samozřejmě vědí o fenoménu krize autority v demokracii a čím hůř dokáže dnešní ateistický vyslyšet výzvu demokracie a naplnit prostor, který otevírá, skutečnou a nezrelativizovanou odpovědností, tím hbitěji ho zaplňuje a posléze zcela ucpává svou hmotností diktátor jako údajný nositel odpovědnosti všech. Hitler, Lenin či Mao jsou typickými případy tohoto druhu. Tím, že tento prostor kompletně zaplní kompletně falešným obsahem, uzavřou ho, zničí, a tím zničí i demokracii. Jak to končí, víme všichni: hekatombami mrtvých, umučených a ponížených. Tedy: jestli demokracie otevírá cestu k tvorbě autorit, pak autoritativní režim tuto uzavírá děsivým zátarasem: karikaturou autority.

Existenciální revoluce, jak jsem si kdysi dovolil poněkud metaforicky nazvat jakési probuzení hlubší lidské odpovědnosti, založené na vztahu k absolutnu, má rozhodně lepší šance ve svobodných a demokratických podmínkách, na jejichž výzvu může odpovídat, než v poměrech, kde si veškerou svobodu i odpovědnost uzurpoval pro sebe diktátor
a ostatním, chtějí-li být také odpovědni, nabídl prostor poněkud jiný: vězeňskou kobku.

Západnímu světu nelze tedy vytýkat demokracii, která - byť zajisté v různých podobách - je dnes jedinou možnou cestou pro nás všechny. Lze mu vytýkat, že málo chápe
a střeží tuto svou fantastickou vymoženost, není schopen - ochromován celkovou mravní krizí dnešní civilizace jako takové - využít možností, které mu jeho vynález dává, naplnit smysluplně prostor, který otevřel, a vždy znovu tím provokuje všechny šílence, aby ji ničili a rozpoutávali pak nejrůznější světové hrůzy.

Co z toho vyplývá? Nikdo nemá důvod bát se demokracie jako systému, který zničí autority a způsobí obecný rozklad. Každý, kdo se chce bránit rozkladu, má možnost jít jinou cestou: přijmout demokracii jako výzvu k odpovědnosti a vdechnout jí nebo vrátit onen spirituální smysl či obsah, který v době svého zrodu měla. Je to nadlidský úkol,
ale není nesplnitelný právě proto, že demokracie je systém otevřený.

V jiných kulturních sférách, kde demokracie ještě málo zakotvila nebo nezakotvila vůbec a kde tedy svobodný jedinec nebývá ničím a vůdce je naopak vším, se vůdcové začasté odvolávají na tisícileté tradice autority ve svém prostředí a své diktátorství legitimují vůlí navázat na tyto tradice.

Opět mají pravdu a mýlí se zároveň. Mýlí se, protože jejich údajné navazování na prastaré tradice není ve skutečnosti zase ničím jiným než jejich popíráním: odvolávajíce se na přirozenou autoritu, kterou v jejich kulturních systémech mívají vůdcové, nahrazují ji autoritou nepřirozenou. Místo autority dané charismatem jako niterně prožívaným
a zároveň obecně přijímaným vyšším pověřením, autority - mimo jiné - mimořádně odpovědné vlastnímu úkolu, zavádějí veskrze sekularizovanou autoritu karabáče.

Jestli tedy může - zjednodušeně řečeno - Východ přijímat od Západu demokracii a další hodnoty, s nimiž je neodmyslitelně spojena, jako prostor, v němž nově se probouzející smysl pro transcedenci může obnovovat autoritu, pak Západu se nabízí veliká šance učit se na Východě tomu, co skutečná autorita je, z čeho vyrůstá, jak si počíná, a šířit ji v prostoru lidské svobody, který vytvořila. Myslím v této chvíli mezi jinými na Konfucia, který přece tak krásně popisuje, co to skutečná autorita je. Jeho normy mají s představami dnešních mužů karabáče věru pramálo společného. Vždyť autorita - ať už otce rodiny či vládce státu - je mu metafyzicky zakotveným darem, který nečerpá svou moc ze síly svých mocenských nástrojů, ale ze své vystupňované odpovědnosti. Dotyčný také své charisma ztrácí ve chvíli, kdy se mu zpronevěří.



Zpracováno pro facebook

(Sdílený příspěvek Věry Tupé)