85 let od narození Václava Havla.




Uplynulo 85 let od narození Václava Havla a 18. prosince tomu bude již deset let od jeho smrti, kdy jsme si mnozí s mrazením v zádech uvědomili, jakou ztrátu představuje jeho odchod
z veřejného prostoru. Jeho duch tu ale stále přebývá a nastavuje nám ve svých komentářích
z polistopadových let sžíravé a varující zrcadlo, co nás čeká, když podlehneme marasmu, který se v druhé polovině devadesátých let začal v Česku šířit jako houby po dešti. Že to byly jedovaté houby, to tehdy téměř nikdo netušil.

Varování Václava Havla mnozí z nás buď přehlíželi, nebo je nečetli, anebo ještě hůře vnímali je jako samozřejmost a nebrali je vážně. Je tu přece Havel, to se nám nikdy nemůže stát.
A tak nyní, když nevíme kudy a kam, vracíme se zpět k jeho slovům, hledáme v nich naději,
jak z dnešního marasmu a bídy morálky vybřednout.

Někteří z nás se pokoušejí uchopit život Václava Havla v jeho životopisech, filmech o něm. Letos se o to pokusil dokument Anny Sedláčkové v České televizi. Byla to tklivá vzpomínka.

Daleko zdařilejší byla podle mne kresba Vladimíra Líbala, která se objevila na sítích. Evokovala mi chvíle, kdy jsem na pohřbu Markéty Fialkové viděl Václava Havla naposledy asi tři měsíce před jeho smrtí stejně jako Ivana Jirouse. Ivan s růží se mihnul a poklonil před oltářem. Václav jako věchýtek poseděl chvilku a oba rychle a osamoceně odešli.

Věděli, že odcházejí na druhý břeh svého života. Ivan o měsíc dříve (9. 11. 2011) než Václav.

Kresba, přestože zachycuje temné obavy a strach z dnešních dnů, se Vladimírovi Líbalovi podařila. Vyjadřuje mimochodem to podstatné. To, o co Havlovo srdce, oddané životu
a svobodě, usilovalo, že tento jeho odkaz zdaleka nekončí.

Že na konci oné nedokončené linky srdce, symbolu lidských a morálních hodnot, s nimiž se nerodíme, ale vcházíme do světa, který je popírá a zároveň o ně zápasí.

Pochopit je a uchopit, znamená být na konci oné nedokončené, stále pokračující žijící linky Havlova srdce.


Psáno pro facebook.