Zamyšlení nad ukrajinskou válkou.



Znovu ukřižování Ukrajiny

Uvědomujeme si, že to, co chce prezident Ukrajiny Volodomyr Zelenskij, je v zájmu našich dětí, vnoučat, jejichž matkami a otci, babičkami a dědečky jsou mnozí z nás?

Uvědomujeme si, že to, co prezident jménem Ukrajiny žádá, je, abychom jako Česká republika přestali za naše, tedy Vaše i mé peníze a peníze ostatních daňových poplatníků platit krvavou daň, s níž umožňujeme Putinovi pokračovat v agresivní a zločinné válce ruské armády na Ukrajině, která stojí životy nevinných obětí - dětí a civilního obyvatelstva na Ukrajině?

Máme stále legitimní demokratické právo protestovat proti politice bývalých českých vlád, která hospodářskou surovinovou závislost na Rusku nejen podporovala, zvyšovala a obhajovala. A jak se ukazuje,
obhajuje dodnes, jak slyšíme hlasy z řad dnešní parlamentní opozice, ale také ze zemí Evropské unie. Tyto země dosud nepochopily, že Ukrajina bojuje nejen za Českou republiku, ale také za svobodnou Evropu.
Místo abychom se omluvili a přiznali další fatální chyby, kterých se dopustily předcházející vlády tím, že od roku 1998, kdy se Česká republika stala členem NATO, nejen neplní svůj členský závazek vůči Severoatlantické alianci, ale dokonce s ní nebyla schopna během 24 let uzavřít obrannou smlouvu. Místo toho hledají mnozí z nás viníka na ukrajinské straně, zatímco za humny zuří válka. Je slyšet až sem,
pokud jsme neohluchli a neoslepli. Stejná devastace a barbarství hrozí Evropě, jejíž svobodnou součástí stále jsme. Pokud se nevzpamatujeme, dalším ruským soustem budou země bývalé Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci.

Uvědomujeme si, že i my se musíme rozhodnout, co je nám milejší: kolaborace a život v ponížení, který tak dobře známe z nedávné komunistické minulosti. Nebo nelehký a obtížný život v křehké svobodě
a zranitelné demokracii. A také s vůlí k odhodlání, že za tyto cennosti musíme přinést svůj díl politické, občanské a osobní odpovědnosti i my, kteří se v této souvislosti často ospravedlňujeme svými nejbližšími - dětmi a rodiči.

Nepochybuji, že by prezident Zelenskij myslel na svůj prospěch. To, že se dívá na ruskou agresi z evropského a celosvětového úhlu není sobectví, ale politicky odpovědný státotvorný pohled v situaci, kdy na jeho místě by se možná mnohý politik podrobil podmínkám ruské hrubé a barbarské síly.

Vždyť Československo prošlo takovou zkouškou přinejmenším dvakrát. A politici se zaklínali životy československého obyvatelstva. A to přesto že v případě Mnichovské dohody prezident Beneš sice nešel do boje
(a zůstává stále otázkou, zdali to bylo rozhodnutí správné), přesto bojoval na poli diplomatickém v Londýně, když vytvořil československou zahraniční vládu, o jejíž uznání usiloval po celou dobu války. Co nedohlédl, bylo jeho podrobení se Stalinovi, neschopnost spolu s ostatními politickými stranami po komunisty vyhraných volbách v roce 1946 trvat na Marshallově plánu, který nám Spojené státy nabídly.

Daleko fatálnější byl srpen 1968, v němž vláda Pražského jara přijala hanebnou moskevskou dohodu, kterou jako jediný nepodepsal František Kriegel a snažila se poté uchránit si do posledního okamžiku posty
v nastupující Husákově vládě, respektive ve státní správě, diplomacii. Tehdy byla ruská vojenská převaha tak veliká a vnitřní zrada tak hanebná (Rusové pohodlně přistávali na letištích), že odpor by byl sebevražedný a vojensky téměř nemožný. O to smutnější pak bylo zmíněné přijetí Moskevské dohody politiky Pražského jara, za kterou tehdy stál celý národ.

Ano, prezident Zelinskij volá Západ k tomu, co se dá těžko zpochybnit. K odpovědnosti za financování této ruské agrese a plné vyloučení bank ze systému Swift, které umožňují její financování. Další skutečnosti, kterými se stala ruská anexe Krymu v roce 2014 a ruská vojenská podpora separatistické politiky v Doněcké a Luhanské oblasti, neúčinné sankce a často jen proklamativní verbální podpora Západu, vedle pokračujících obchodů s Ruskem a obrovské investice do projektů Nord stream I a II, jsou smutnou vizitkou západní politiky.

Nebýt alianční podpory pobaltských zemí a vojenské pomoci Ukrajině ze Spojených států USA, včetně připravenosti Ukrajiny dle daných možností, byli jsme posledních osm let ze strany Evropské unie svědky
oné politiky, která silně připomínala západní politiku appeasementu z třicátých let minulého století. Nástup nacistů do Porýní, Anschluss Rakouska, Norimberské zákony, Španělsko, Habeš to vše vedlo k II. světové válce.

Ano, pomoc Ukrajině přišla s ruskou invazí, ale není natolik zásadní, jestliže stále dává prostor Putinově politice opakovaně vyhrožovat jadernou eskalací. Doufejme, že dosavadní eurounijní podpora sankcí, byť neúplná a nejednotná, a týkající se ne všech zemí EU, bude pokračovat a sílit. A že se z ní nestane slovní obezlička.

Poslední zprávy z války na Ukrajině svědčí o nezlomném duchu vojáků ukrajinské armády. Proti němu ruský agresor s jeho armádou není schopen bojovat jinak než těmi nejhoršími způsoby vyhlazovací války. Naruby ale popírá její skutečnost a podstatu v propagandistické válce. Tou se pak Putinův režim snaží ospravedlnit sebe a tuto válku v očích a hlavách obyvatelstva Ruské Federace.

Nikoli však před celým světem! Ten je touto ruskou agresí v 21. století znovu rozdělován na země a státy podporující tuto válku a její zločiny spáchané na obyvatelstvu, ať již přímo či nepřímo, a na země a státy, které obranu a suverenitu Ukrajiny budou hájit všemi jejich dostupnými prostředky a žádat, aby ruské zločiny proti mezinárodním konvencím a lidskosti byly postaveny před mezinárodní soud v Haagu.