S nekontrolovatelnou zločinnou mocí jeden na koni a druhý na sáňkách
Benito Mussolini, zakladatel fašismu, skončil zastřelen se svou milenkou, a pověšen s ní hlavami dolů na benzince v Milaně (1945) mezi jinými lynčovanými fašisty před stejným davem, který ho ještě nedlouho předtím fanaticky oslavoval na zaplněných náměstích. Mnoho diktátorů se zhlédlo ve fašismu, jeho symbolice a ideologii, kterou provázely kult osobnosti, kult těla, rasová nadřazenost, nesmiřitelnost, třídní nenávist, masové zločiny.
Jedním z jeho dalších následovatelů je i prezident Putin. Podobnost s jinými fašistickými diktátory si ani na chvíli nepřipouští a jeho válečná politika ji připisuje jiným. Přestože jeho narcistické ego, stejně nemocné jako nemocná ega diktátorů 20. století, dál spřádá své krvavé sítě a falešné imperiální plány, posedlé udržením své moci.
Pod vedením Putina převzal otěže nad Ruskou federací KGB (Výbor pro státní bezpečnost), respektive FSB (Federální služba bezpečnosti). A to bylo pro Rusko ještě horší než politika za časů sovětských generálních tajemníků. Jejich politbyra v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, byť stále hodně šílená, si nad akcemi KGB držela jakýs takýs pomyslný kontrolní bič, kterým po krátkou dobu mával generální tajemník Andropov (od listopadu 1982 do února 1984), bývalý dlouholetý šéf KGB (15 let) a vůdčí otec a stratég nové kágébácké politiky pro příští desetiletí. KGB se čas od času přetahoval o moc s GRU (Hlavní správa rozvědky), dříve sovětská vojenská zpravodajská služba. Dnes - Hlavní správa generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace. Jedovaté plody KGB a později FSB, které alternovaly zbraně, vyústily v druhé dekádě nového milénia v hybridní válku. Zasvěceně o tom psal Vladimir Bukovskij.
Po roce 1991 činnost FSB, zaměřená především na členské země NATO a Evropské unie, zamořila postupně celý západní svět. A stala se v rukách Putina nekontrolovatelnou a nepředvídatelnou, zločinnou mocí.