Všeobecně se dnes hovoří a píše, jedná a rozhoduje o ekonomické krizi. Osamoceně na pozadí celosvětových pokusů roztočit spirálu ekonomického růstu stojí otázka.

Zda-li jev nazývaný ekonomickou krizí není jen onou pověstnou špičkou ledovce, který bychom mohli diskusně označit za pokračující přeměnu či opouštění civilizačních hodnot naší planety, Proces, který přitom nabírá na rychlosti a unifikaci. Jev, který - více než sbližuje - rozděluje a kvantitativně rozšiřuje jak nebezpečí vojenských konfliktů, tak zejména prohlubuje sociální nerovnosti.

Jistěže neobjevuji Ameriku. Tento stav jak v Evropě, tak v USA a jinde ve světě nezastaví politiky velmocí vidět a prvotně navrhovat svět z jiné než materiální základny. Základna, která čím dále více propojuje volební programy politických stran s financemi a zisky společností a představitelů takzvané globální, celosvětové vesnice.

Zjednodušeně řečeno: na cestě k blahobytu, ale bez duchobytu. Odkaz antického světa křesťanskému, novozákonnímu se rozhořel, nebo spíše shořel v dávné minulosti v náboženských válkách, zvedl se a znovu se rozkolísal v reformaci, aby se postupně jeho význam setřel a převrátil v sebezáhubných a zideologizovaných ismech 20. století.

Jeví se mi, že 21. století, ne-li odzvoní, určitě podlomí další ismy, jako jsou kapitalismus, liberalismus a pravděpodobně i demokracii. Proč? Jejich ideje, zploštěné jednokolejným ekonomickým viděním světa, nemohou čerpat ze svých osekaných duchovních kořenů.

Pro lidi z rozvojového světa tyto ideje nepřekročily hranici jejich snů o plné misce rýže, plastové lahvi čisté vody a střeše, pod kterou by mohli přespat. A zbývající menší část lidstva, chcete-li občanů, si zvykla “žít a přemýšlet“ (a nechce jinak, protože často nezná jak), skrze své materiální poměry, které představují smysl jejich života.

Stamiliardy finančních prostředků, které naplňují vizi, resp. medializovanou projekci jak oživit blahobyt, nepřekračují kruh svých omezených cílů, a tím pádem i možností. Říkám si, co kdyby z těch nepředstavitelných sum setina, tisícina přímo směřovala do oblastí, které mají naplňovat - zkratkovitě řečeno -onen duchobyt nebo do oblastí, kde lidské bytosti stále umírají hladem.

A slyším, co to je ten duchobyt, když už to vlastně není. A jak by si ti, kteří se prohlašují za zájmy svých voličů, mohli podříznout větev, na které sedí. A když, tak jenom v případě, že v zájmů svých voličů se pokusí naroubovat na hnijící kmen téhož stromu větev novou.

Nebráním se směšnosti praktického dopadu své úvahy z pohledu těch, kteří rozhodují. A v českém případě do jisté míry i směšnosti postojů některých českých představitelů z pohledu předáků velmocí, kteří se právem obávají a možná třesou, co mohou způsobit - jemně řečeno - sociální vlny desítek, stamiliónů lidí, kteří věří jen svým žaludkům. Podotýkám legitimním.

Džin populismu byl již ale vypuštěn. Přízraky rádoby pohřbených ismů jako jsou nacionalismus, antisemitismus, sociální a politický extremismus začínají ožívat. A seč jsou injekce bankám z ekonomického pohledu a logiky zachování falešného fenoménu růstu logické a ospravedlnitelné, “zachraňují se“, a nejenom také, ale především ti, kteří by měli lidově řečeno jít od válu.

Myslím si, že český úděl v nynější Evropě a světě, tak jako úděl mnohých dalších evropských zemí, je a bude se za dané situace přizpůsobovat ne zrovna vždy objektivně vytyčovaným poměrům a uplatňovaným silám silné evropské dvojky zemí Německa a Francie. Česká novodobá zkušenost s východní, sovětskou a mnichovskou minulostí, naposledy čerstvě konfrontovaná ruskou energetickou “alternativou“, nemá jinou reálnou volbu než v řadách jednotné Evropy, zajišťované USA a jejich hegemonismem nastolovaného v boji proti terorismu.

Ekonomická krize v nynější české situaci vedla vládu k vytvoření poradního sboru ekonomů, a jak jinak hustě kritizovanému. Skromným cílem této úvahy je přání, aby nynější českou situaci a její východiska formoval a dokumenty veřejnosti předkládal podobný poradní sbor představovaný osobnostmi z filosofie, teologie, historie, vědy, sociologie, kultury, žurnalistiky, politologie a dalších disciplin.

Hlasy stávajících odborných poradců při jednotlivých resortech nepřekračují, bohužel, horizont voleb. Zanikají ve volebním populismu parlamentních stran. A ty podléhají čím dále více radikálnějším a hrubším populistům, kteří rozkládají a posléze ovládají své strany. A to navzdory faktu, že v samotných stranách, ale i v českém parlamentu nechybějí fundované hlasy a názory hájící veřejný zájem, který nechce mít nic společného s vnitrostranickým klientelismem.

Klientelismus, populismus stranických špiček a i jejich provázanost s finančními zájmy korporací, předvolební sliby a vědomé či nevědomé napojení některých členů nejsilnějších parlamentních stran na organizovaný zločin je zdiskreditovaly. Je jen otázkou času, kdy si společnost vynutí příchod nového politického subjektu.

Ujmou se však vlády nezkorumpovaní politici, slušní a profesně zdatní lidé? Nebo to pravděpodobněji bude v dnešní situaci, kdy se celosvětově hledají víceméně jen ekonomická východiska, subjekt, který ohrozí demokratické instituty, mezinárodní závazky a omezí či potlačí základní lidské svobody?

Legitimita činnosti takových institutů jako jsou poradní sbory a jeho výsledky, navíc vytvářené ad hoc v tom či onom kritickém stavu země, mohou být a jsou diskutabilní. Na druhé straně jejich potenciál nezávislý na politických sekretariátech je nesrovnatelně vyšší než členský potenciál základen stávajících politických stran, často jen konjunkturálně motivovaný.

Nejde tedy v žádném případě, jak slyším dobře míněné námitky o pohrdání voliči či v horším případě o staronovou nechvalně pověstnou Národní frontu. Ale o jednu z možností, jakou by mohly představovat konkrétní výstupy takového poradního sboru. Měl by čelit volebnímu populismu a nabídnout společnosti dlouhodobé, multidisciplinárně zpracované výhledy. Jejich legitimita by následně mohla vycházet z celonárodního referenda nebo parlamentní většiny, případně ústavní v závislosti od věcného záměru.

Poslední týdny a měsíce totiž ukazují, respektive potvrzují, že pro mnohé z nás a především mocné tohoto světa je ekonomické vnímání světa jedinou představitelnou “vírou a filosofií“. Cenu a smysl práce v její nepostižitelnosti a živoucí zlidšťující hodnotě degraduje snaha učinit z ní pouze měřítko nikdy a nikde se nezastavujícího a na nic se neohlížejícího fenoménu růstu, převládajícího kritéria dnešní životní úspěšnosti.