Samotná otázka vyvolává pochybnost. Koho a co posuzovat, a z kterého místa světa se ptát na morálku, víru, názor na tento svět a jeho uspořádání, když jeho hodnoty, na kterých si zakládají jednotlivé civilizace mizí, pokud vůbec nezmizely v mediální zkratce informačního hyper vývoje?

S narůstající rychlostí se vytrácí obsah takových hodnot jako jsou náboženství, filosofie, politika, umění, demokracie. Jejich tvůrci a společnost splývají.

Není důležité, co kdo říká a kdo naslouchá. Důležitý je účel a jeho hybatel. Hybatelem je bezpochyby bytí, život, jehož rozměrem bylo, jest a bude zhmotnění. Zhmotnění, materializace dnešního myšlení se stává totalitarizujícím účelem, kde lidské myšlení je prostředkem.

Jedni přežívají v bídě a zoufalství, úzké a často vládnoucí vrstvy v depresi z ohrožení či ztráty nahromaděných miliónů a miliard a vydobyté moci a mnozí z nás v úzkosti a závisti před zmíněnými kategoriemi této společnosti. Pro další je pak dnešní mediální zkratka smyslu lidské existence příležitostí, jak si vybrat mezi svody různých náhražek identit. V lepším případě k vědomému sebe prozření, v horším k nevědomému sebe pozření.

Politické ismy socialismus, kapitalismus a jejich odnože jasnozřivě kritizovali dávno před námi Nietzsche, Berďajev. Nemohli samozřejmě tušit, jak dalece a nepředstavitelně tyto systémy znásilní a změní smysl svobody, kterou čím dále více symbolizuje spíše hrstka jídla či nuly na účtu, nebo bezzubé hyde blogy demokracie.

Jak utéci před zbožím, které často pochází z otrocky levné lidské práce, jak uniknout před diktátem a rovnostářstvím socialismu, které popírá osobnost a vylučuje její svobodný rozvoj. Oba systémy s ideologizovanými kořeny svých náboženství trvale učinily z morálky pouhé moralizování. Čest, slušnost, pravdomluvnost, úcta patří dávné (možná aristokratické) minulosti. Demokracii dusí “svoboda“ pokleslosti.

Svět se přitom zmítá v pokračujících civilizačních konfliktech a opakujících se zvěrstvech barbarství, které na sebe bere nové hrůzné sofistikované podoby. Západní a globalizující se svět nastoluje - řečeno vědoucími slovy Berďajeva - „…autonomii ekonomiky, znamenající falešnou a přízračnou svobodu. Avšak svoboda se snižuje až k minimu podle toho, jak se blíží k životu materiálnímu. Svoboda ekonomického života musí být omezena kvůli reálné svobodě lidí…, jinak bude silný urážet slabého, zotročovat ho a připravovat o poslední kousek chleba“ (O rabstve i svobodě čelověka, Paříž 1939, Oikoymenh, Praha 1997).

V souvislosti se světovou ekonomickou krizí jde dnes spíše než o autonomii ekonomiky o její diktát. Ten přináší staronové vlny rasově a sociálně podněcovaného nacionalismu, projevy falešného občanského rovnostářství ústící v nahnědlý nebo neuvědomělý antisemitismus, pokusy etatistického socialismu či klientelistického kapitalismu o primát společnosti nad osobností.

Problém většiny domácích pravičácko-levicových srážek, kterých jsme každodenními svědky, není v jejich existenci, ale v duchovní absenci, ignoranci, ztrátě sebeúcty a nevědomosti. O čemž výmluvně vypovídá forma a úroveň těchto střetů, včetně jejich mediální priorizace a zpolitizované prezentace. A zdaleka se již nejedná jen o domácí jev. Ten bychom mohli zjednodušeně připsat na vrub nedovzdělaných pohrobků normalizace v socialistickém Československu, kteří nyní dorostli do manažerských a politických funkcí, a k nimž (pohrobkům) - bez ohledu na věk - se sebekriticky přiřazuje také autor těchto řádků.

Současný člověk své metafyzické zakotvení v minulosti čím dále více přestává vnímat a přijímá ji skrze přítomnost předmětně a účelově. Ideál člověka dostává na frak, kam se jen podíváme. Silné a mocné státy se předhánějí v invazi za levnou pracovní silou, nikoli za člověkem. Malé a bezmocné státy se podle své síly a velikosti podřizují a jde-li to, přiživují.

Chci-li odpovědět na úvodní otázku jací jsme a co chceme a nepovažovat ji za zbytečnou a nečasovou, nezbývá mi, než se zeptat sebe: jaký jsem byl a co jsem udělal pro to, abych otázce vrátil její smysl, důstojnost a odpověď.

Hájit dnešní demokratické pořádky je určitě důležité a nutné před pronikáním a recidivou stále přežívajících komunistických a fašistických režimů. I když si v této souvislosti myslím, že stejně důležité, ne-li důležitější, je být zbytečným a směšným člověkem. A chcete-li moralistou.