Co zmůže člověk, jeho tužby vzešlé z ideálů svobody, lidských práv, slušného zacházení a vychování ve světle historicky neúprosného střetu s násilím moci, dobyvačných cílů a ideologie, ať již religiózní, sociální či jinak motivované? Otázka, která - chtě nechtě - napadá člověka po přečtení Žákovy úvahy Na margo února.

Jak se ukazuje, aktuálnost této otázky je - zdá se - v demokracii ještě více naléhavější a frustrující než v dobách apatické netečnosti totalitaristických režimů, jakými byly fašistická Evropa a komunistický Východ. Tím spíše, jde-li v novodobé historii o našince země malé a nejednou rozdělené.

Dotknout se úlohy jedince právě v oněch zlomových bodech novodobé historie, jakými byly Mnichov a ČSR v letech 1945 až 1948, by znamenalo opakovaně a asi beznadějně otvírat Pandořinu skřínku. I když v případě Mnichova se nejednou konstatovalo, že to bylo dokonce odhodlání celého národa nepřijmout ho. A v letech 1945 až 1948, poté co jsme byli sraženi na zem soukolím velmocenské politiky západní, fašistické a sovětské, to byly zase nepřeslechnutelné hlasy demokratů. Ať již to byli Peroutka, Mareš, Tigrid a ještě mnoho dalších, včetně pak bratrů Mašínových, kteří viděli, varovali a konali. Jejich osobnosti ukázaly a ukazují, odkud se rodila a brala síla stále ještě vysmívaného, popíraného a zatracovaného konceptu lidských práv a svobod.

Ale i ty z mého pohledu další poztrácené lidské životy a osudy, když se pokoušely vydolovat ze života aspoň rodinné soukromí, se i tímto zdánlivým málem dostávaly nejednou do křížku a osudových slepých uliček s vnucenými a diktovanými zlopořádky.

Stejně jako mnoho z nás svázaný s nedávnou minulostí víc než pupeční šňůrou, však nemohu (a proto ani nechci), se od ní odstřihnout odkazem na mocenská soukolí. Ta i u nás formují nové tatíky a mamky s alibistickými pauzami a výmluvami, přecházejícími nebo dokonce zamlčujícími, jak se upisovali komunistické ideologii, tím spíše zastávají-li v diametrálně jiném režimu než předešlém vysoké ústavní, vládní, politické a společenské funkce. Nejde přitom o žádné kádrování, ale o konstatování holých faktů, kterými člověk dává najevo, že nemíní sloužit komukoliv.

Čím více dnes převládají partajní než parlamentní poměry, nekonsensuální politika, lobistické praktiky propojené s financováním nejsilnějších politických stran, tím méně by nás měla zajímat naše nedávná komunistická minulost? Není korupční klientelismus a charakterově upadlý alibismus esesemácko-funkcionářské generace ze sedmdesátých a osmdesátých let československo-socialistické normalizace se sebestřednou bagatelizací, který teď dává demokracii nejvíce na frak, také jejím nechtěným dítkem?

Pravděpodobně nás čeká ještě dalších 20 let postnormalizačního marasmu, než ho vystřídají generace, formované sice časy zlatokopeckého divokého kapitalismu, ale na druhé straně věřím, generace již věcnější, racionálnější a nezatížené traumaty komunistické minulosti. Budoucí špičky se svými technokratickými a technologickými schopnostmi čeká daleko těžší zápas s civilizačními - spíše než výzvami - neodvratnými hrozbami. Indentita malých států bude ještě více ohrožena tlakem na vznik velkých soustátí. Tento proces nebude, bohužel, probíhat vždy evolučně, jako tomu je dosud v případě Evropské unie.

Ano, neměli bychom naše rodiče a blízké, z nichž mnozí prožili prakticky celý život v totalitaristických časech šmahem zatracovat. Jedním z předpokladů jak ochránit demokracii a její křehké instituty, je ale věcně a důstojně, a pokud možno bez emocí, poznávat a konstatovat, kdo se na zločinech tehdejší doby podílel přímo (či nepřímo viz alibismus někerých dnešních politických pohlavárů). Odkrývat vynucovací mechanismy, ideologická schémata, kterými se vládlo, a zločiny a krutosti, které přitom spáchali zase jenom lidští jedinci.

Je dobře, že se tak již děje i přes neodmyslitelné potíže a hlasy (bohužel i z řad těch vysokých politických hlavounů), které říkají, k čemu je nám to, bylo toho už dost, hleďme do budoucnosti (s nepojmenovanou minulostí, která jim - nebo i nám? - osobně překáží), dodávám za sebe.

Možná namítnete a budete mít pokolikáte již pravdu, i tak se malé národy a jejich řadoví občané nevyhnou novým mocenským mlýnům. Ale není i v takovém případě lepší vědět a být připravený? Nebo se chceme dalších příštích dvacet let připravovat na časy sklopených hlav a němých souhlasů?

Ano, nezatracovat, ale rozhodně nemlčet.