Minulosti se nedá utéci. Čím více se ji snažíme zlehčovat, tím zřetelněji odhaluje, čím jsme byli, čím bychom chtěli být, ale čím se nestaneme, protože jsme se s ní nedokázali vyrovnat. Musíme se přitom ale smiřovat se skutečností, že takové vyrovnání s minulostí komunistickou či fašistickou, které se nás mnohých ještě dotýkají, je poznamenáno naší předcházející mlčenlivou či aktivní formou kolaborace.

Záruky a demokratické instituty, které nové vládnoucí elity vytvářejí, ji však mohou těžko uchopit v celé její rozporuplnosti a neúprosnosti padni komu padni. Nejen nové elity, ale prakticky celá společnost nejsou prostě mentálně a vzdělanostně připravené se s ní střetávat, a proto se často raději pokoušejí udělat za ní takzvanou tlustou čáru.

Posledních 20 let nás nesčetněkrát zastihlo, jakými mimikry jsme si museli vypomáhat a ještě vypomáháme při obhajobě československé a posléze české státnosti, za kterou se v novodobé historii skrývají mocenské zápasy a úděl malých zemí přizpůsobování se jim. I nyní se ukazuje, že reflexe v uvozovkách, které jsme v tomto procesu schopni, připomíná spíše provinciální sebestřednost, oslavu českých rybníčků se zahnívajícími vodami a krédo nám nejdražší, co je doma, to se počítá.

Pánové dvou nejsilnějších stran a jejich více či méně věrní souputníci přivedli toto krédo během svého kralování téměř k dokonalosti. Podařilo se jim i to, oč marně usilovali komunisté v dobách normalizace, že po nich nemalá část společnosti opět nostalgicky pošilhává. Na druhé straně mnohým - nebo aspoň některým z nás - tak usnadnili volbu v květnových volbách, protože i když připustíme, že v řadách těchto stran jsou také nezkorumpovaní lidé, volit je, znamená spolupodílet se a umazat se. A nic na tom nemění skutečnost, že by podle posledních průzkumů tyto dámy a pány volilo víc než 50 % voličských hlasů. Ba naopak se dá říci, že to jen potvrzuje, že jsme se z bahna přisluhovačské a beznázorové normalizace ještě nedostali.

Moralizující příkrost se může zdát ve světle jiných postkomunistických zemí nepřiměřená. Možná. Zvláště když podobná selhání se jako houby po dešti objevily v zemích EU, které komunismem neprošly. A je otázkou, kam se bezbranná Evropská unie vytratí se zkomercializovanou filosofií evropské politiky?

Častěji, víc než je zdrávo, mám dojem, že se v České republice propadáme stále do větší bezvýznamnosti. Dílem to souvisí se všebecnou krizí hodnot a dílem se člověk nechce netrpělivě smířit s tím, že proces vyrovnávání se s minulostí ho prostě přežije, tak jako přežil v jiných dobách jiné generace.

Na dobový útěk do bezvýznamnosti, který prezentují parlamentní politické strany pod různými záminkami a demokratickými pseudoobranami, musí člověk aspoň v mé představě reagovat ještě větším důrazem na elementární lidská pravidla a poznávání sebe a nedávné historie, které mu napomohou, jak žít a jak se rozhodovat bez zbytečné frustrace a pasivity.