Mír mezi Izraelci a Palestinci? Bohužel...
Ve středu začínají ve Washingtonu s velkou pompou přímá jednání mezi Izraelci a Palestinci. Na jejich konci by podle představ Baracka Obamy a představitelů EU měl být vznik Palestinského státu a mír. Podobných jednání jsme byli svědky již mnohokrát, vždy se stejným neúspěšným koncem. Ani tentokrát tomu asi nebude jinak. Podle všeho totiž izraelský premiér Netanjahu i palestinský prezident Abbás nejsou v pozici, aby přistoupili na potřebné kompromisy a ty potom prosadili doma.
Palestince oslabuje fakt, že radikální hnutí Hamás, které ovládá Gazu, rozhovory s Izraelci odmítá. Navíc Hamás a Fatah se nebyly schopny ani po třech letech rozkolu dohodnout na společné vládě pro Západní břeh a Gazu. Prezidentu Abbásovi, který reprezentuje Fatah, se do přímých jednání s Izraelci také příliš nechtělo. Jeho pozice doma je slabá. O míru jednal již několikrát, vždy neúspěšně. Palestinci na Západním břehu tak spíše oceňují premiéra Fayada, který se místo na velká politická gesta soustředí na ekonomickou obnovu.
Aby dokázal, že nebude jednat s Izraelci za každou cenu, stanovil si Abbás dvě podmínky: Izrael zastaví výstavbu osad na Západním břehu a jednání o budoucích hranicích se povedou na základě linie, která existovala před válkou v roce 1967. Pod tlakem Američanů Izrael nakonec výstavbu osad na několik měsíců částečně zmrazil, ale jen do 26. září. Abbás však ještě před začátkem jednání pohrozil, že pokud Izrael zmrazení výstavby neprodlouží, okamžitě jednání ukončí.
Situace na izraelské straně není o moc optimističtější. Netanjahuova koalice se opírá o hlasy náboženských a silně pravicových stran. Ty těžko budou souhlasit s tím, aby se Izrael vzdal biblické Judee a Samaří (Západní břeh), nemluvě o rozdělení Jeruzaléma. Koneckonců i voličská základna Netanjahuova Likudu stojí na hlasech osadníků. Sám Netanjahu je hodně ovlivněn atmosférou, ve které vyrůstal. Jeho rodina patřila k prominentním zastáncům revizionistického hnutí, jehož hlavním pilířem byla maximalizace území pro stát Izrael. Dá se tedy dost pochybovat, že Netanjahu by chtěl připojit svůj podpis k dohodě, která by pro Izrael znamenala konec kontroly nad Západním břehem.
Přesto ale Netanjahu prohlásil, že je odhodlán překvapit všechny kritiky a skeptiky. Možná si totiž i on začíná uvědomovat, že současné status quo nahrává především Palestincům. Pokračující okupace má negativní vliv na izraelskou společnost, která je více a více rozdělena na její odpůrce a zastánce. Role Izraele na mezinárodní scéně je stále slabší a i ti nejzarytější příznivci židovského státu mají problémy se s některými jeho kroky ztotožnit. Vysoká porodnost Palestinců a Arabů žijících v Izraeli bude představovat pro Izrael stále větší problém, pokud si bude chtít udržet demokratické uspořádání. A v neposlední řadě stále více Palestinců začíná vážně mluvit o tom, že díky ukrajování území je vznik životaschopného Palestinského státu nerealistickým snem. Místo toho tedy navrhují, aby Palestinci a Izraelci žili v jednom společném státě. Pokud by tedy Palestinci odmítli možnost založit si vlastní stát, Izrael jako židovský stát bude postaven před zásadní problém.
Netanjahu všechny tyto argumenty zná. Zná je i palestinská strana. Bude tedy zajímavé sledovat, jak se s nimi obě strany popasují. Snad krátkodobé politické zájmy zcela nezastíní zásadní cíl. A tím je ukončení více než 80letého konfliktu.
Psáno pro HN