Přesně před 15 roky byl zavražděn Jicchak Rabin.


Třebaže večer už pokročil, je na pohotovosti v Tel-Avivu neobvykle rušno. Početný doprovod právě přiváží v kritickém stavu pacienta s průstřelem plic - izraelského premiéra Jicchaka Rabina. Píše se se 4. listopad 1995 a ještě před pár minutami Rabin mluvil na masové demonstraci, která jej chtěla podpořit v odhodlání najít už konečně usmíření mezi Izraelem a Palestinci. Pak nastal okamžik, který všechno změnil. Pravicový náboženský radikál Jigal Amir vystřelil - a o pár desítek minut později už izraelský premiér nepatřil mezi živé. Právě spolu s ním pak podle řady analytiků zemřel i nadějně rozběhnutý mírový proces. Legendární stisk rukou mezi Rabinem a Arafátem na zahradě Bílého domu v roce 1993 - a následná mírová smlouva mezi Izraelem a Jordánskem - už po osudném výstřelu nedokázaly najít pokračování.

Vítězství, která doznívají
Rabin byl prvním izraelským premiérem, který nepocházel z Evropy. Narodil se v Jeruzalémě na území Palestiny v době britské mandátní správy. Právě proto nebyl zatížen stigmatem pogromů ani přímou zkušeností s holokaustem. Snad i díky tomu jako první šéf izraelské vlády navštívil Západní Německo.
Narodil se sionistickým rodičům, kteří přišli do Palestiny z východní Evropy. Byl vychováván sekulárně, se silným důrazem na službu nově vznikajícímu židovskému společenství v Palestině. Stejně jako v případě mnoha jiných významných Izraelců, i Rabinův život výrazně zformovala zkušenost z armády. Rabin byl členem elitní jednotky Palmach a jako velitel jednotky se v roce 1945 podílel na osvobození židovských uprchlíků z rukou Britů, za což se ocitl ve vězení.
Po založení státu v první arabsko-izraelské válce Izrael pod jeho vedením udržel klíčovou cestu spojující Jeruzalém s Tel-Avivem. O třicet let později k velké nelibosti mnohých Izraelců - Rabin ve své knize přiznal, že během této války armáda přiměla k odchodu tisíce arabských civilistů. Vrcholem jeho vojenské kariéry však byla šestidenní válka v roce 1967. O tři roky dříve se stal náčelníkem generálního štábu a do značné míry to byla jím vybudovaná armáda, která dokázala porazit armády Egypta, Sýrie a Jordánska, získat kontrolu nad západním břehem Jordánu a Gazou - a dobít Jeruzalém. S odkazem tohoto velkého územního zisku se Izrael vyrovnává dodnes.

Voják mírovým nobelistou
Po historickém vítězství se Rabin vydal na diplomatickou dráhu. Jako velvyslanec v USA navázal velmi úzkou spolupráci s prezidentem Nixonem. Izrael se stal pro Washington strategickým partnerem na Blízkém východě, což se mimo jiné odrazilo v tom, že Spojené státy se staly největším dodavatelem vojenského vybavení do Izraele.
Po této mezinárodní zkušenosti se Rabin vrací zpět do Izraele a začíná jeho dlouhá politická éra. Voják Rabin si ale musel na roli politika zvykat. Dlouhé parlamentní diskuse ho nudily. Jeho největším úspěchem během prvního období v pozici premiéra byly první kroky k usmíření mezi Izraelem a Egyptem, které přinesly židovskému státu vůbec první mírovou smlouvu s některou arabskou zemí. Rabin zahájil stahování izraelské armády ze Sinajského poloostrova, který Izrael dobyl pod jeho velením během šestidenní války. K otázce Západního břehu Rabin zaujal velice strategické stanovisko. Odmítal náboženské nacionalisty, kteří požadovali výstavbu židovských osad na Západním břehu ve snaze obnovit velký Izrael na biblickém území. Podporoval ale židovskou výstavbu kolem Jeruzaléma a v údolí Jordánu jako nástroj pro posílení obrany hranic s Jordánskem.
Rabinův vztah k Palestincům přitom ale dlouho nenaznačoval, že by právě on měl být tím, kdo uzná nárok Organizace pro osvobození Palestiny na kontrolu nad Západním břehem. Arafáta považoval za hlavní tvář palestinského terorismu a po vypuknutí první intifády na Západním břehu neváhal jako ministr obrany vydat rozkaz k použití síly proti palestinským demonstrantům.
Situace se začala měnit až v době jeho druhého premiérského období. Zahájil jej v roce 1992 v době, kdy Palestinci ztratili podporu Sovětského svazu a přišli i o sympatie mnohých zemí kvůli Arafátově podpoře Saddáma Husajna. Během této doby započalo jednání mezi Izraelci a Palestinci, jehož prvním výrazným výsledkem bylo, že Izrael a OOP vzájemně uznaly svoji existenci. Za což byli později Rabin i Arafát oceněni Nobelovou cenou.

A pak přišel jestřáb
Během druhého Rabinova období zavládla v Izraeli velice silná touha po míru. Mnozí Izraelci, kteří do té doby vnímali Palestince buď jen jako levnou pracovní sílu, anebo jako bezpečnostní hrozbu, začali věřit, že mír je dosažitelný. Tento optimismus ale ukončil výstřel do Rabinovy hrudi. Po něm navíc následovala vlna palestinských teroristických útoků, která mimo jiné přispěla k tomu, že následníkem Rabina se nestal jeho ideový souputník Peres, ale jestřáb Netanjahu.
Rabinova vražda ukázala, jak hluboce je izraelská společnost rozdělena. Na jedné straně stáli ti, kteří byli ochotni přistoupit na kompromis, přinese-li to mír. Na straně druhé příznivci ortodoxního židovského náboženství a silného nacionalismu. Mnozí z druhého tábora Rabinem pohrdali a jeho politiky usmiřování se obávali natolik, že ho neváhali označit za vlastizrádce.

Velkou otázkou zůstává, jestli by Rabin byl schopen dotáhnout mírový proces do úspěšného konce. Podle vývoje z posledních let se ukazuje, že spíše nikoliv. V Izraeli postupně posiluje politický vliv těch, kteří odmítají stahování z území dobytých ve zmiňované šestidenní válce. Jejich motivace často není strategicko-bezpečnostní, ale spíše náboženská - a s takovými lidmi se těžko politicky vyjednává. Palestinská společnost je rozdělena neméně. Radikálové, kteří si mír nepřejí, tam mají ještě výrazně větší vliv než v Izraeli. Navíc Palestinci v posledních letech odmítli několik poměrně zajímavých nabídek na mírové uspořádání.
Obě strany před dvaceti lety věřily, že mír je na dohled, dnes jsou hluboce zklamané a již si nevěří. O to víc by Rabinova smrt měla sloužit jako důležité memento: Muž, který Izraeli přinesl tolik vojenských vítězství, v sobě našel odvahu, aby se stal vojákem míru.

Psáno pro HN