Politické a sociální protesty, takzvané Arabské jaro, výrazně ovlivnily atmosféru v arabském světě. K zásadní obměně politické garnitury sice došlo jen v některých zemích, přesto snad žádný arabský vůdce dnes nemůže, tak jako tomu bylo dříve, zcela přehlížet náladu obyvatelstva. Možná překvapivě se ukázalo, že monarchističtí vládci se byli schopni lépe vyrovnat s tlaky nespokojených obyvatel, než jejich protějšci v republikách. A tak zatímco bývalí nejvyšší autoritářští představitelé Tunisu, Egypta, či Libye jsou ve vyhnanství, vězení, či mrtví, zdá se, že blízkovýchodní monarchové mají situaci pevně pod kontrolou. Je ovšem otázka, jestli i v mnohých monarchiích není vypuknutí masových protestů otázkou času.

Jednou ze zemí, o které se v souvislosti s Arabským jarem příliš nemluvilo, je Jordánsko. Byla by přesto chyba se domnívat, že se této monarchii revoluční nálady obyvatelstva zcela vyhnuly. Budoucí politický vývoj v Jordánsku je přitom velmi důležitý pro stabilitu celého regionu Blízkého východu. Díky své geografické poloze může Jordánsko přispět ke stabilitě nebo naopak ke zhoršení situace jak v zemích u Středozemního moře, tak Perského zálivu. Jordánsko je navíc dlouhodobým regionálním spojencem USA a má mírovou smlouvu se sousedním Izraelem.

Protesty s ekonomickými a politickými požadavky
Od začátku roku 2011 Jordánsko zažilo sérii protestů, ve kterých nejprve převažovaly ekonomické požadavky. Brzy se ale začala ozývat i hesla zcela politická. V mnoha ohledech mělo Jordánsko, podobně jako například Egypt předpoklady k tomu, aby tyto protesty získaly masový charakter. Jordánská ekonomika stagnuje, a to nejen kvůli celosvětové ekonomické krizi. Za propad zájmu zahraničních investorů a také turistů může regionální nestabilita vyvolaná Arabským jarem. Podle neoficiálních odhadů nezaměstnanost dosahuje až třiceti procent.

Ceny potravin a energií stoupají. Možnosti státu dotovat základní potraviny a energie a vytvářet nová pracovní místa ve státní sféře jsou stále omezenější. Jordánsko navíc v poslední době zažilo sérii obrovských korupčních skandálů v souvislosti s privatizací státních podniků. V rukách některých politických špiček a jejich spojenců se mělo ocitnout okolo jedné miliardy dolarů. Boj proti korupci a kritika propojení politiky s businessem se také staly jedním z hlavních témat demonstrantů.

Kromě špatné ekonomické situace trpí Jordánsko velkým demokratickým deficitem. Král a tajné služby mají výrazně větší vliv na fungování státu než volené instituce. Přesto protesty v Jordánsku nezískaly takovou masovou podporu obyvatelstva jako v případě Tunisu, Egypta, či Sýrii. Důvodem se zdá být velká nestabilita v okolních zemích a velmi komplikovaná domácí situace.

Nestabilní sousedé
Pro Ammán je značně znepokojující vývoj u většiny jeho sousedů. Jordánsko se v posledních letech stalo útočištěm pro 700 000 uprchlíků z Iráku. Pro zemi, která má pouze šest a půl miliónu obyvatel to představuje značnou zátěž. Sunitská hašimovská dynastie, která vládne v Jordánsku, také s obavami sleduje politický vývoj v Iráku, který směřuje k jisté formě autoritativní vlády v rukách šíitské většiny, která má úzké vazby na Írán.

Na západní straně Jordánska pokračuje stále nevyřešený konflikt mezi Izraelci a Palestinci. Jordánský král Abdulláh by sám sebe rád viděl v pozici vyjednavače mezi oběma stranami, ale pravdou je, že jeho schopnost ovlivnit obě strany konfliktu, a především pak Izrael, je velmi slabá. Nicméně zájem Jordánska na vyřešení tohoto sporu je obrovský s ohledem na to, že odhadem sedmdesát procent obyvatel Jordánska má palestinský původ. Napětí na západní straně Jordánu se tak velmi jednoduše může rozšířit i na jeho východní břeh, z území Palestiny do Jordánska.

Ani vývoj v Egyptě není z pohledu jordánské monarchie příliš povzbuzující. Narůstající moc islamistů posiluje optimismus a sebevědomí také u jordánského Muslimského bratrstva. To si zatím na otevřený střet s monarchistickou vládou netroufá. Nicméně právě s ohledem na vývoj v Egyptě a dalších zemích v regionu, kde protesty vynesly na politické výsluní islamistické politické strany, je možné že k tomuto střetu časem dojde také v Jordánsku.

Asi největší hrozbou pro stabilitu Jordánska ovšem představuje nekončící krveprolití v Sýrii. Mnozí Jordánci mají kmenové vazby se Syřany, a pokud se bude tamější situace dále vyostřovat podle etnického rozdělení, velmi snadno se může násilí přelít také přes hranice do Jordánska. K tomu může přispět také přítomnost syrských uprchlíků, kterých se v Jordánsku nachází okolo 150 tisíc a jejich počet každodenně narůstá. Nestabilita v Sýrii má dopad i na slábnoucí jordánskou ekonomiku. Vzájemný obchod mezi oběma zeměmi v minulých letech dosahoval úrovně 550 miliónů dolarů ročně. Také proto není jordánský král Abdulláh velkým příznivcem sankcí proti Sýrii, které budou mít na vzájemný obchod zcela jistě negativní vliv.

Nestabilita a násilné střety v okolních zemích mnohé Jordánce odrazují od toho, aby se otevřeně postavili proti vládě krále Abdulláha. Obávají se, že by jeho výrazné oslabení, případně odchod, vyvolali etnické střety podobné těm, které hrozí Sýrii. Jordánské obyvatelstvo je totiž rozděleno do dvou základních skupin, které mají problém spolu najít společnou řeč.

Klany vs. Jordánští Palestinci
První skupinou jsou jordánské klany, tzv. obyvatelé Východního břehu (řeky Jordán). Ti patří k největším příznivcům hašimovské dynastie. Z jejich řad se rekrutuje politická a bezpečnostní elita Jordánska. Volební systém je také nastaven tak, aby jejich zastoupení ve volených institucích bylo vyšší než odpovídá demografické síle. Jejich loajalita vůči králi ale byla v posledních letech značně nabourána. Kvůli privatizaci se omezilo množství dobře placených míst ve státních podnicích, která často zastávali právě příslušníci klanů. Navíc ekonomické reformy negativně dopadly na venkovské oblasti, které obývají jordánské klany. Není proto až takovým překvapením, že se ke kritice současné ekonomické situace, umocněné obrovskými korupčními skandály politiků, přidaly i ty nejmocnější jordánské klany, které ještě donedávna byly považovány za nejsilnější příznivce monarchie.

Druhou skupinu představují Jordánci palestinského původu. Ti jsou dnes výrazně početnější než první skupina, přesto jsou do určité míry stále považováni za občany druhé kategorie. Ve 120ti členném parlamentu mají jen šest křesel. Nemají přístup k nejvyšším pozicím ve veřejném sektoru a bezpečnostním aparátu země. V minulosti také jordánské úřady odebraly některým z nich občanství, což posílilo jejich pocit nejistoty ohledně vlastního statutu.

Mezi oběma skupinami panuje napětí. Jordánci palestinského původu se soustředí na kariéru v soukromém sektoru a mnozí využili privatizace k ekonomickému vzestupu. To je trnem v oku obyvatelům Východního břehu, jejichž ekonomická situace se naopak zhoršuje. Zatímco na venkově je poměrně omezená možnost najít si solidně placené zaměstnání, ve velkých městech, která obývají Jordánci palestinského původu, je situace lepší. Ze zhoršení jejich ekonomické situace a korupce tak klany často obviňují pravě palestinskou městskou ekonomickou elitu.

Mezi oběma skupinami kromě ekonomického napětí existuje také politický spor. Nejorganizovanější politickou opozicí v Jordánsku je politická větev Muslimského bratrstva, Islámská akční fronta. Podporu má především ve městech mezi Jordánci palestinského původu. Podle mnohých obyvatel Východního břehu inklinuje tato organizace k palestinské islamistické organizaci Hamás a navíc prosazuje velmi etnickou agendu, které není jordánská, ale palestinská.

Syrská hrozba
Asi největší hrozbou pro stabilitu Jordánska ovšem představuje nekončící krveprolití v Sýrii. Mnozí Jordánci mají kmenové vazby se Syřany, a pokud se bude tamější situace dále vyostřovat podle etnického rozdělení, velmi snadno se může násilí přelít také přes hranice do Jordánska.Jordánské kmeny jsou proto velmi opatrné ve svém volání po politických změnách. Pokud by totiž mělo dojít k reformě volebního systému na proporční, k posílení volených institucí a premiéra a k oslabení krále a bezpečnostních složek, jejich politická dominance by skončila. Někteří se dokonce obávají, že pokud by se demografická síla Palestinců odrazila v jejich politické síle, z Jordánska by se stal Palestinský stát.

Jordánci palestinského původu jsou si této obavy vědomi a mnozí umírnění členové Islámské akční fronty zdůrazňují nutnost aktivní účasti na jordánském národním politickém procesu. Přesto ale jejich požadavkem zůstává omezení pravomocí krále a alespoň částečná změna volebního systému, které bude lépe reflektovat demografickou realitu Jordánska.

Král Abdulláh v ohrožení?
Hašimovská dynastie dokázala tohoto rozdělení vždy dobře využívat pro posílení své pozice. Je ovšem otázka, jestli s podobnou politikou vydrží i král Abdulláh. Demonstrace ve městech, která obývají především kmeny, ukázaly, že jejich loajalita také není bezbřehá. Jordánské monarchii se snaží pomoci konzervativní monarchie Perského zálivu. Byl zahájen proces přijetí Jordánska do Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu a Saúdská Arábie poslala králi Abdulláhovi desítky miliónů dolarů, aby měl čím zmírnit nejhorší dopady ekonomické krize. Král Abulláh také hovoří o potřebě reforem. Ovšem slova jako reformy a boj proti korupci již slyší Jordánci po mnoho let, ale bez velkých výsledků. Doporučení různých komisí, které se zabývaly reformami volebního systému, nebyly nikdy implementovány. V některých momentech se král přiklání k taktice politického dialogu s Islámskou akční frontou, aby vzápětí otočil a vyslyšel požadavkům kmenových vůdců.

Pozice krále Abdulláha není jednoduchá. Jordánsko není bohatá země a čelí mnoha problémům jak zvnějšku, tak zevnitř. Bez jasné politické strategie, se kterou bude souhlasit většina obyvatel Jordánska, ovšem duch arabského jara může zacloumat i s jeho pozicí. A nestabilita na Blízkém východě se zase o něco prohloubí.

Psáno pro Natoaktual