Má režim Bašára Asada ještě šanci? Nebo je to již jen otázka několika týdnu, než bude syrský prezident následovat osud dalších nedávno padlých blízkovýchodních diktátorů? A co se bude v Sýrii dít po jeho odchodu? To jsou jedny z nejčastěji kladených otázek na Blízkém východě.

Obzvláště v Libanonu sledují vývoj v Sýrii s velkými obavami, protože jeho osud je velmi úzce spojen s děním v Sýrii. O Libanon se sice příliš často nemluvilo v souvislosti s protesty inspirovanými Arabským jarem. Přesto i tam existuje velký potenciál k tomu, aby zdánlivý klid přerostl ve výbuch nepokojů, případně násilí. Korupce v politice, neefektivní státní instituce a především sektářské rozdělení jsou v Libanonu všudypřítomné. A právě vývoj v Sýrii by mohl být tím spouštěcím mechanismem, který naruší křehkou stabilitu země.

Jedno přísloví říká, že když Sýrie kýchne, Libanon dostane chřipku. Existuje proto velké riziko, že se konflikt ze sousední Sýrie rozšíří i do Libanonu. Libanonské obyvatelstvo je etnicky rozděleno podobně jako v Sýrii a mezi jednotlivými etniky existují velmi silné přeshraniční vazby. Čím více se tak v Sýrii pokračující konflikt vyostřuje podle etnických hranic, tím více je do těchto bojů vtahován i sousední Libanon.

Nespokojení sunnité
Libanonské politická scéně je rozdělena mezi politické strany s pro-syrskou a proti-syrskou orientací. Mezi první skupinou má velmi silný hlas šíitské radikální hnutí Hizballáh. Tomuto hnutí se podařilo stát se dominantní politickou silou na úkor sunnitských a křesťanských politických stran, které dříve v Libanonu dominovaly. Podobně jako v Sýrii se tak libanonští sunnité cítí politicky marginalizováni šíitskou menšinou. Zatímco v Sýrii patří vládnoucí klika s prezidentem Asadem v čele k šíitským Alawitům, v Libanonu je to právě Hizballáh, který má podle sunnitů největší vliv na politiku v Bejrútu.

Sunnitské obyvatelstvo především ze severu z Libanonu tak od počátku syrských nepokojů podporuje své soukmenovce v Sýrii v jejich boji proti Asadově režimu. Mnoho příslušníku z řad protiasadových rebelů také našlo útočiště právě v severním Libanonu. Syrská armáda zase neváhala ve snaze rebely dopadnou vstoupit na území Libanonu. To, že se severní Libanon nestal základnou rebelů je zřejmě jen proto, že syrská armáda je schopna na tomto území zasáhnou, aniž by jí v tom efektivně bránila libanonská armáda.

Neschopnost, či neochota libanonské armády efektivně zasáhnout na místě střetů odráží roztříštěnost libanonské společnosti a také posiluje nedůvěru obyvatel v libanonské bezpečnostní složky jako takové. Jejich nejvyšší představitelé jsou ve své loajalitě také rozděleni mezi zastánce pro-syrské a proti-syrské politiky. Politická rivalita uvnitř bezpečnostních složek oslabuje jejich efektivitu a je dalším důvodem k tomu, aby si jednotlivé etnické skupiny vytvářely vlastní ozbrojené složky. Mezi nejlépe vyzbrojené patří právě šíitský Hizballáh, který má zřejmě větší vojenské kapacity, než samotná libanonská armáda. Zbraně mají k dispozici ale i sunnité a křesťané.

Libanon jako hřiště pro ostatní hráče
Dny prezidenta Asada se již zdají být sečtené, navzdory tomu, že se může u moci ještě nějakou dobu udržet. A zoufalí lidé často dělají zoufalé věci. Pokusit se rozpoutat občanskou válku v Libanonu a tím tak pozornost převést ze Sýrie do Libanonu může být jedním z posledních Asadových pokusů, jak se udržet u moci. Asad byl také dlouho dobu spokojen s tím, že pro-syrská vláda v Libanonu zůstávala oficiálně neutrální a nepokoje v Sýrii nekomentovala. Nyní ale po svém spojenci požaduje větší podporu v jeho boji proti rebelům. To je jasná výzva především pro Hizballáh, který po léta těžil finančně a vojensky právě z toho, že byl součástí spojeneckého trojúhelníku Sýrie-Irán-Hizballáh.

Mezinárodní komunita, paralyzovaná ruským a čínským vetem v RB OSN a neochotou zasáhnout proti Asadovu režimu vojensky jako v případě Libye, vsadila vše na podporu rebelů. K tomu jim právě slouží mimo jiné i severní Libanon. O podporu tamějších sunitských obyvatel se snaží především Katar a Saúdská Arábie. Tyto dvě bohaté sunitské země Perského zálivu dlouhodobě bojují v regionu Blízkého východu proti vzrůstajícímu vlivu šíitského Iránu. Boj proti asadově režimu tak ideálně zapadá do jejich protiíránské strategie. Mohou-li navíc posílit sunity v Libanonu, kteří čelí ambicióznímu Hizballáhu, tak tím lépe. Na území severního Libanonu se tak začaly objevovat nové, moderní zbraně, které rozhodně nemohou být jedním z pozůstatků libanonské občanské války, které skončila v 90. letech. Velmi znepokojující také je, že z podpory Kataru a Saúdské Arábie těží saláfistické islamistické skupiny, které v severním Libanonu a především v Sýrii získávají na síle.

Oslabení Hizballáhu?
To jak zareaguje na současnou vypjatou situaci v Libanonu Hizballáh, může mít na případnou eskalaci zásadní vliv. Hizballáh se totiž ocitl sám pod velkým tlakem. Před rokem jeho představitelé oslavovali Arabské jaro, které odstranilo režimy, které Hizballáh obviňoval z kolaborace se Západem. Teď je ovšem situace docela jiná. Hizballáh otevřeně podporuje režim, který na protesty obyvatel zareagoval střelbou do demonstrantů. Pokud navíc Assad padne, Hizballáh přijde o zásadního spojence, přes jehož území se mu dostávají zbraně a další pomoc z Íránu. Hizballáh by se mohl dostat do situace, kdy sice disponuje obrovským množstvím raket, které má k dispozici pro boj s Izraelem, jeho úhlavním nepřítelem. Ovšem pokud by tyto rakety použil, například při odvetě po možném izraelském útoku na íránská jaderná zařízení, své kapacity by neměl jak obnovit a jeho pozice by tedy výrazně oslabila. Pokud se navíc po pádu Assadu dostanou v Sýrii k moci většinoví sunnité, bude to znamenat velké povzbuzení i pro sunity v Libanonu, kteří se pokusí oslabit vliv šíitského Hizballáhu na politiku v Libanonu. Pro Hizballáh je proto zřejmě výhodnější se za současné situace nesnažit příliš otevřeně zasahovat jak v etnických nepokojích v Libanonu, tak ve prospěch Assada. Snad i to dává Libanonu naději, že občanská válka se ze Sýrie nepřenese na jeho území. Mnozí Libanonci mají také ještě v živé paměti hrůzy předchozí občanské války, které skončila na začátku 90. let a ze které se Libanon dodnes plně nevzpamatoval. Přesto, Libanon zůstává soudkem prachu a možnost, že se vznítí je bohužel velmi reálná.

Psáno pro HN